Psu, jemuž závidím.

Psu, jemuž závidím.
Zde otevřeně, brachu, dím: tři roky už ti závidím vždy, stále, v noci, ve dne... V dnech smutku i když zve mne ples, vždy před mým okem zvedne se nádherný a líný pes a do okna si sedne. Ó kamaráde, příteli, ó víš-li nebo víte-li, když jít mám po nábřeží, kde vaše okna, drahý, jsou, že povzdech tajím stěží, že závist těžká na prsou mi jako můra leží. Kol tebe dělník po práci se vysílený potácí – – ó hleď jen toho chlapa, on drze hledí, k večeři co tvoje milost papá, až v bídné jizby zášeří jej známá vede mapa... 104 A denně ráno, v poledne, v tvé okno chudák pohledne, jenž s utrápenou tváří ty dlouhé, dlouhé hodiny, ze školních lavic k stáří chléb suchý četné rodiny vypíše v kanceláři... Ty nevíš, co je mráz a hlad. Vždy’s na vyhřátý polštář klad’ své černé, líné pracky. Svůj každý pohyb měl jsi rád, tak elegantní, čacký – k nám lidem zřel jsi kolikrát tak málo kamarádsky. Ba zdá se, lidí vztek i žel že časem tě i vyráželvyrážel, i pohled závistivý. Ty s okna svého přízemí zřel’s, jak se tobě diví, že ty máš nebe na zemi a jak se ti tu civí. Já nemoh’, dím to na svou čest, víc pohledu jsem tvého snést, já vždy jsem prchal studem, když lidi s tebou měřil jsemjsem, a v životě svém chudém jsem říkával: „Snad býti psem kdys sami chtíti budem...“ My, kteří víme, co je mráz i bída, která šlehá nás, 105 my, zhladovělé davy – my chápali, náš chudý zjev že jeho milost baví, když zívnul, k nám se zahleděv s své výše pohrdavý. Kdo ví. Jak v okně hřál se rád, snad myslíval si kolikrát svým okem na měmně vázna: Tak, tak, ty bloude, zdá se mi, že svět je nicka prázdná a lidsky cítit na zemi že úlohou je blázna. 106