Psu, jemuž závidím.
Zde otevřeně, brachu, dím:
tři roky už ti závidím
vždy, stále, v noci, ve dne...
V dnech smutku i když zve mne ples,
vždy před mým okem zvedne
se nádherný a líný pes
a do okna si sedne.
Ó kamaráde, příteli,
ó víš-li nebo víte-li,
když jít mám po nábřeží,
kde vaše okna, drahý, jsou,
že povzdech tajím stěží,
že závist těžká na prsou
mi jako můra leží.
Kol tebe dělník po práci
se vysílený potácí – –
ó hleď jen toho chlapa,
on drze hledí, k večeři
co tvoje milost papá,
až v bídné jizby zášeří
jej známá vede mapa...
104
A denně ráno, v poledne,
v tvé okno chudák pohledne,
jenž s utrápenou tváří
ty dlouhé, dlouhé hodiny,
ze školních lavic k stáří
chléb suchý četné rodiny
vypíše v kanceláři...
Ty nevíš, co je mráz a hlad.
Vždy’s na vyhřátý polštář klad’
své černé, líné pracky.
Svůj každý pohyb měl jsi rád,
tak elegantní, čacký –
k nám lidem zřel jsi kolikrát
tak málo kamarádsky.
Ba zdá se, lidí vztek i žel
že časem tě i vyráželvyrážel,
i pohled závistivý.
Ty s okna svého přízemí
zřel’s, jak se tobě diví,
že ty máš nebe na zemi
a jak se ti tu civí.
Já nemoh’, dím to na svou čest,
víc pohledu jsem tvého snést,
já vždy jsem prchal studem,
když lidi s tebou měřil jsemjsem,
a v životě svém chudém
jsem říkával: „Snad býti psem
kdys sami chtíti budem...“
My, kteří víme, co je mráz
i bída, která šlehá nás,
105
my, zhladovělé davy –
my chápali, náš chudý zjev
že jeho milost baví,
když zívnul, k nám se zahleděv
s své výše pohrdavý.
Kdo ví. Jak v okně hřál se rád,
snad myslíval si kolikrát
svým okem na měmně vázna:
Tak, tak, ty bloude, zdá se mi,
že svět je nicka prázdná
a lidsky cítit na zemi
že úlohou je blázna.
106