Když v klidu nečinném my zmalátněle dřímem
a pěsť-li zdvihneme, jen bratru bijem v tvář,
vlasť naše uštvaná když hořícím je Římem,
my sami Neronem, jenž tleská v rudou zář;
Když sliny na svých rtech a bláto na svém čele,
jen vlastní prznit česť, to máme na práci,
za hesly žurnálů ve vřavě zdivočelé
když vše, co lepší v nás, se bídně utrácí;
Když studu zbaveni, bídnější ze dne ke dni,
jen sami po sobě křivíme hněvný ret,
leč cizí urážka když stala se nám všední
a není muže tu, jenž vrhnul by ji zpět:
V té době neslavné, ó mistře, kdo Vám slova
propůjčil do zpěvu a blesky do noci?
Kdo děl Vám, v tuto poušť že jaro vejde znova?
Že „muži“ řekne se, kde psáno „otroci“? –
Kdo, mistře, řekl Vám, by zahřímal jste: „Dosti!“
ve vřavu kramářskou, kde otupen je cit,
kde v planém křiku jen a v tupé lhostejnosti
tak bídně živoří kdys velký, slavný lid?
Vím, srdce krvácí, když vzpomene si na to...
To jeho výkřik jest, jenž bleskem letí v nás –
a třeba žebrákům nám všechno bylo vzato
a třeba dosavad byl v Čechách ještě mráz –:
Kde jedno srdce jest, jež věří v lidská práva,
kde slovo plamenné, jímž muže volá muž:
kdo bídný říci smí, že všechen lid se vzdává,
že všechno ztraceno a všechno mrtvo už? –
A léta přejdou dál – a snahy naše chudé
i to, co mohlo být, co není i co jest,
i každý skutek náš kdos jiný soudit bude –
a jakou pravnukům dá o nás trudnou zvěst?
My budem dávno spát a dávno budem prachem,
leč naše památka... ó trudno! v onen soud
zda hanba pravnukům nezbarví tváře nachem,
jak bude moci nám kdos příští neklnout?
Co potom spatří v nás? Kde uzří jaký zápal,
kde muže uvidí? Ne, uzří zpitý dav,
jenž zmaten, v nelásce jen po sobě se sápal,
svou všechnu budoucnost ó bídně zaprodav.
Z té poušti mrazivé a otrávené morem
zda výkřik uslyší, jenž kdysi v tmách se třás’,
ten výkřik, chvějící se bolestí a vzdorem,
vzkřik, který promluvil tu za každého z nás?
Ó jestli uslyší, vnuk řekne: „Bídným není
tak přece onen lid, neb muži byli v něm,
již v pusté mátohy a v tupé omráčení
zahřměli k poplachu – a slova plamenem
A mužnou odvahou ty vzbudili, kdo spali,
a byli na stráži, než probudil se den...“
Tak jeden zradit můž’, zač všichni bojovali.
Tak jeden zachrání, co všemi dáno v plen...
A kdo má v prsou cit a cit ten není frásí,
kdo zem tu miluje a miluje ten lid,
snad ještě pochopí, co ku štěstí nám schází,
co tíží, hněte nás... a můž’ se zamyslit.
A když si vzpomene tak časem na horala,
jak příval vše mu vzal a serval živný lán,
jak ani mezníku tam voda nenechala,
a žebrák v bolesti stál jako přikován –
Leč vzpomněl na vnuka a nepromluviv slova
tam fůru země vez’ – –: když na to vzpomene,
i po dnech zoufalství on počne žíti znova,
až v ráj si promění to pole kamenné.
A po dnech strádání, těch zlých, a po zápasech
si sedne s drahými a zaplane jim v líc,
až budou povídat o dávných, smutných časech,
jak v Čechách bývaly – a nevrátí se víc – –