***
Ach jak smutno, ach jak smutno je mi
už tak dlouho, loni jako dnes,
já to cítím, za drahými všemi
rád už sám bych k odpočinku kles’.
Je ten život hrozný, poznáme-li,
že ni tu i nikde ve výšivýši,
dnes ni zítra, prázdný život celý
hlas náš nikdo, nikdo neslyší.
V co a komu věřit ještě máme,
vše je hluché, chudé jako my,
na smrti už sotva vyžebráme,
co nám nedal život lakomý.
Rve to srdce – nechci myslit na to –
chci mít světlo, chci jít v pole, ven,
vše už mrtvo, co mi bylo svatosvato,
a můj život na vždy otráven.
Ale všecko, cizím pro mne vše je,
nikde úsměv známý, vše jen trud,
jenom chladná náruč beznaděje
a paprsek jeden odnikud.
82
Nikde jeden vřelý pohled známý,
ni ta hudba dávno mrtvých slov,
nikdo ruky vlídně nepodá mi,
ukáže jen mlčky na hřbitov.
A když jdu tamtam, jako onen chodí,
komu někdo spí tam na věky,
spíš než kde se v hlavě duma rodí,
jak sny štěstí od nás daleky.
A v les jdu-li, slyším písně ptačí,
trhám květy jako život nás, –
na srdci květ jeden nepostačí,
když v něm tma je, pusto, chlad a mráz.
A pak v slunci, jarem v poli jdu-li,
líto mi, že slunce jedenkrát
svítit bude stejně, ustrnulí
až budeme v rakvích mlčky spát.
V duši pocit zoufalého prázna
světem jdu, vždy smuten a vždy sám,
asketa i světák s čapkou blázna,
červ, jenž vzdorně hledí ku hvězdám.
Jako voják, který mraky v čele,
zvolna chodí, hlídá dnem a tmou
prázdný žalář, který bez účele,
bez ceny ční nocí mlhavou.
83