Bez odpovědi.
Já poslouchám – noc hluboká
jen mlčky kolem pílí,
ni list se nehne, ani květ
níž hlavy nenachýlí –
jen v srdci mém to naříká
a burácí a kvílí.
Jen tam ty staré otázky
bez odpovědi lkaly,
proč v pustém prázdnu světů všech
jen člověk je tak malý,
jen veliký v své bolesti
a bídou neskonalý.
Proč jakés touhy šílené
a vášně rozechvělé
po čemsi věčně neznámém
vždy planou v lidském čele,
a čím jsou sny ty bez cíle
a žití bez účele.
66
Proč lidé, sami hádanky,
se pochybnostmi chvějí,
proč vždy údělem genia
jsou muka s beznadějí,
proč pátrá člověk po pravdě
a potom leká se jí.
Proč boha svého zapře dnes
a zítra jiné hledá,
tam Ježíše, dnes Jehovu
a zítra Mohameda –
a proč v tu krutou hádanku
mu nikdo světla nedá.
Kde jeden, jeden paprslek
v té hrůzné noci dříme,
kde nad propastí opilí
se těžce potácíme
tou sráznou cestou ke hrobu
a darmo, darmo, víme.
Proč každou volnou myšlénku
smích zneuznání bodne
a proč jen každý hostem je
a cizím v zemi rodné
a proč má „vůli svobodnou“
a ruce nesvobodné.
A čím v tu věčnost ohromnou,
v propastí vírném jeku,
v tom přerodu a hynutí
všech století a věků,
v ty světy moří, sluncí, hvězd
je báje o člověku...
67
Čím v tuto věčnost nesmírnou
v té mravenčí své práci
je člověk – čím v té věčnosti
se jeden výkřik ztrácí,
když jedno srdce v bolestech
a tiše dokrvácí!
A poslouchám – noc hluboká
jen mlčky kolem pílí,
ni list se nehne, ani květ
níž hlavu nenachýlí –
jen v srdci dál to naříká
a burácí a kvílí...
68