Mrákotná duma tíživá na horké čelo padá,
noc hluboká a ponurá v sen těžký hlavu vkládá,
tma hluboká jak zoufalství a stíny dokola
– a kdo z té noci hluboké se rána dovolá!
Ó to je hrob a zoufání, kam v noci té to svádí,
ta noc svou hrůzu veškerou v tu chvíli vložila.
Tam nářek lásky zhrzené, pláč ztraceného mládí
a ta minulost bez příští jen v mukách prožilá,
myšlénky dávno umřelé a dlouhá stínů řada – –
a do duše ten hořký pláč tak jako kámen padá,
noc hluboká a ponurá v sen těžký hlavu vkládá.
A v těžké snění horečné dav myšlének se rojí
a život bolí do duše a duše má se bojí.
Já vidím celý život svůj, to moře neklidné,
a není, není, bez hoře, kam oko pohlídne.
Já vidím pohled ztrhaný, i jak se chvějí ústa,
mrazivě drsnou modlitbu i trpké usmání
a slyším šelest perutí, i tma jak vůkol vzrůstá,
a těžká ruka ledová cos hledá u skrání...
Oh, tuto chvílí, matko má, jen jedna chvíle zhojí,
já zas tě vidím na marách, dav myšlének se rojí,
a život bolí do duše a duše má se bojí.
A v půlnoc bijí hodiny – teď z hrobu kdybys vstala,
vím, drahá matko, nade mnou bys hořce zaplakala,
jak já jsem žitím utýrán, ach, jak to uhněte,
den ze dne se tak vláčeti v ty cesty prokleté.
A já jsem sám a, matičko, já cítím jako prve
v své duši zrak tvůj hluboký, ty oči zardělé
a vidím pohled jiný zas a ústa plná krve
a těžké ruce vychladlé, pot vlhký na čele.
Kam já jsem šel, šlo neštěstí, jen smutek duše znala,
a kdyby jsi teď po letech na chvíli z hrobu vstala,
vím, drahá matko, nade mnou bys hořce zaplakala.
Já chvěji se a zoufám si, půl živ a mrtev zpola,
a život pustou nocí je, kam člověk darmo volá.
Ó vy tam spěte mrtví dál, vy živí nechte mne,
já také jednou ulehnu v to ticho tajemné.
Zde vysílen a uštvaný nadarmo čekám rána,
zde paprsk do tmy neskane a spánek do očí –
po noci hrozné v horší den ta duše utýrána
a člověk jenom o den dál se k hrobu plahočí.
A vábí, táhne, láká to blíž v čarodějná kola –
a duší mou, jak poslouchám, půl živ a mrtev zpola,
hlas jeden dávno umřelý mé jméno v pláči volá.