Ta noc tak temná, nevlídná a dlouhá,
ba zdá se mi, že příroda se rouhá,
že s večerem shas' den už světu slední
a že už se nikdy více nerozední.
Ten blankyt samý mrak a tíže,
jak satan sám by poukryl ho křídlem,
vždyť noc je první v květnu ve měsíci
a celý svět jak věčný sen je spící – – –
je přece čas, kdy slavík písně pěje,
je noc, již líčí staré epopeje,
co plnou vůní jasu lahodností,
jež starý taj a kouzlo v sobě hostí,
v níž po paprsku Láska k nám se sklání
a zve lidstvo v ples i milování –
kdy každý koutek světa jejím sídlem.
Teď slavíku však tony v hrdle zmřely,
on spí a s ním spí svět ten celý,
jak děcko dříme v lůně rodné matky.
Však hle – tam náhle zář se temnem dere,
za mračnem rdí se nové mračno šeré
a tam již mih' se paprsk slunka prvý
tak růměný, jak byl by zbarven krví.
Ach umři, noci, a dne, vrať se zpátky.
Na loži v mdlobě leží žena bledá.
Dech trhavý ji časem ňadra zvedá
a slabý sten se z úst jí ozve chvíli,
toť žena matka – obraz lidské síly.
Sem pojďte blíž a na ní pohlédněte,
kdož utrpením snad honosit se chcete,
a čtěte v tváři bolem sesínalé,
jak vaše rány lehké jsou i malé,
a máte-li jen oči – lidské oči,
uzříte, jak se jí kol skráně točí
koruna bolu – mitra mučennická,
v níž božské rovná skví se hlava lidská.
Nelitujete ženu – velebte ji!
Vám druha dalo – čisté lůno její,
on žije s vámi – kdybyste ho znali,
spíš byste – věřte – nad ním zaplakali.
A ret její, bolestí jenž zněměl,
řek' děcku prvně: „Tys na svět přijít neměl.“
A přec je láskou ku svým ňadrům vila,
však krátce jen – pak se ve hrob skryla.
Žil – dospěl – a přec děckem posud.
Nedivte se, hrozně hrál s ním osud,
nebylo ruky – jež by ho snad vedla,
a že mu záhy mladistvá tvář zbledla,
to pouze zla a hříchu stopa není,
toť též je znakem běd a utrpení.
Zvete nešťastným jej, zlým přec nezvěte ho,
kdybyste hledět mohli v bolné srdce jeho,
tam našli byste zášti velmi málo.
Květ srdce první jen krutý mráz mu spálil
dech lásky, blaha svět mu jedem zkazil –
on divě vypil ji až skorem na dno;
byl mlád a moh' – tu v hřích se klesá snadno.
On plýtval nejdražšími statky
a nikdo nebyl, kdo by křikl „Zpátky!“
on dále pádil, až letem tím se znavil
a pohléd' zpět – když divý krok svůj stavil.
Chtěl vrátit se – to nemožno již bylo,
vše pozbyl již – vše ve hrob se mu skrylo
a samotna se viděl v hrobě státi,
neměl slz – by moh' se vyplakati.
On pozbyl vše – co mu ještě zbylo,
to k životu mu více nestačilo;
že přece žije – tomu nedivte se –
vždyť srdce lidské příliš mnoho snese.
Jest někdy lékem čas a jindy skryje
pozvolna všecko závoj apathie.
V něm zanikla též všecka víra v štěstí,
on odhodlán jen – břímě dále nésti,
zvyk' temnotě, jež zela kolem něho
od smutné chvíle narození jeho,
nezoufal dále trpkým nad údělem
a do boje šel s jasným, hrdým čelem.
A osud, co mu rubáš bídy utkal,
za náhradu mu v ruku lýru vnutkal;
když pak jej hnus a nuda světa tísní,
on útěchu přec najde ve své písni.
Ten jeho zrak si slzou neuleví,
on všechen bol svůj vlije ve své zpěvy,
jen tělem sloučen jsa s tou pouští nahou,
však jeho duch – ten světlou kráčí dráhou,
kam smavý hošík tváře něžně bledé
jej v kraje snů a tužeb jeho vede
a všecky květy-li mu rozervete,
tu píseň jeho, tu mu nevezmete.
Ztich zcela již, jen časem toho želí,
že nemá toho, jemuž by ty písně zněly,
a při všem klidu přece něčím strádá.
Ta duše jeho – ještě příliš mladá –
zda šťastnou muž' být ještě, kdož ví?
Když zřek se lásky, neznav její cenu.
Tak jak se blesk do skály vryje tvrdé,
tak v jeho srdce vychladlé a hrdé
cit pravé lásky náhle mocně vniknul –
a on, jenž myslil, že již všemu zvyknul,
zřel náhle vábně kynout život nový,
žár touhy, čím dál víc mu v hrudi plane,
okusit slasti dosud nepoznané –
a marný boj! On vnadou blaha zmámen
toužně rozpjal obé chvějných ramen
a v náruč vroucí vinul onu ženu,
v jejímž snivém, touhy plném oku,
když rozhlížel se světa po široku,
mu hvězda lásky čarokrásně vzplála
a stín i temno – rázem zažehnala.
Kéž nezhasne ti nikdy Její světlo!
Nad hrobem Tobě útlé kvítko zkvětlo –
Ó chraň je, chraň! Hle nemáš otce matky –
je láska vším, vždyť život zas tak krátký!