Zrozená pro jiný břeh.

Zrozená pro jiný břeh.
Zrozená pro jiný břeh! – zmaru dítě bídné, chudé, myslím na tě vždy a všude, myslím na tě v bolestech. Nesejdem se nikdy víc, v prázdno jde má dráha bludná a neznámých tůní u dna je těch stínů na tisíc. Rve to skráň i čelo nám, dál to bude duši rváti, ale člověk nenavrátí se k těm hvězdným výšinám. Musí ztratit, co měl rád, musí v blátě vláčet se tutu, a když peruť zvedne k letu, zpět je sražen tisíckrát. Člověk do těch dlouhých cest požehnání nedostane a to čelo bouří rvané musí dál jen kletbu nést. 41 Musí hynout v noc i den, v teple, mrazech, v temnu, záři, musí poznat mdlobu stáří, když je žitím nešťasten. Musí smát se pláčem svým, musí plakat jako každý, nad propastí samovraždy letět křídlem zlomeným. Ráno řekne: – A co dnes? – musí ptát se, proč to vše je a v té hrůze beznaděje hledět mlčky do nebes. Musí ptát se, kde je bůh, či kdo srdce v krev až drásá, kde je mír a kde je spása, kde je cíl těch snů a tuch. Proč kdo volal v žití nás a proč širým světem vane v lidí srdce utýrané zoufalý a ostrý mráz... Myslím na tě v bolestech. Ty jsi vše to necítila, čistá, mrtvá, – ty jsi byla zrozená pro jiný břeh. 42