Ty nejstrašnější dare mrtvých bohů,
ó slávo, hrobní květe,
vždy trnem zraníš v bílém vínku hlohu,
jenž do krve až zhněte
vše čela těch, jimž tady v těžké práci
vždy srdce dokrvácí.
Ó kterak často v mladosti své trudné
jsem ve snách tebe vítal
a kolem skrání na té cestě bludné
tvé květy hravě splítal
a často pak i bílé dívčí dlaně
tvé růže kladly na ně.
Ó kde ten čas, kdy blouznivého hocha
jsi byla vzácným darem,
kdy ještě všecko mladé srdce kochá,
kdy celý svět je jarem,
kdy ještě vše tě novým kouzlem chvátí
a vstříc se usmívá ti! –
A zašlo vše, ty první věnce zvadly
a mnoho, mnoho s nimi,
a dítě to pak v úzkou rakev kladli
a těžký oddech zimy
vál přes ten hrob a těžký soumrak vzrůstal
a v duši mé už zůstal.
A ten hoch šel, cos bylo v jeho hrudi,
co dál jej štvalo světem,
co věčně dál a bez úlevy pudí
v tom pustém žití kletém,
kde v skalách dnes a zítra v poušti prázné
mdlá noha těžce vázne.
Ó cesta dlouhá, těžká muka hrozná!
Ó žití drsné jarmo,
kdy utýrán a šílen člověk pozná,
že vše je darmo, darmo,
že na té drsné, zoufanlivé pouti
zde všichni lásku lhou ti.
A žhavý písek zasýpá tvé stopy
a člověk hyne, hyne,
a přece k smrti umdlený se vzchopí
a bloudí v kraje jiné
a hledá to, co v trudném žití celém
mu hřálo mladým čelem.
Tak po zašlém a po ztraceném mládí
se probouzí a dívá,
leč bludičkou jej cosi dále svádí,
když kol se připozdívá
a na pustá a holá, prázdná lada
mrákotný večer padá.
A zatím touha šílená jej tráví
a mozek ssaje z lebky
a zatím stokrát zmírá žízní slávy
a tuší pocel hebký –
ó ukrutná, tam stokrát hyne pro tě
a zmírá o samotě.
A stále vidí božské tvoje tahy
a cos jej k tobě žene,
by tiše tobě složil ve klín drahý
své čelo unavené,
a vidí, jak tvůj stín se k němu sklání
za všecko odříkání.
A roky útrap, bolesti a muky
a všecko zlo, jež prožil,
by dal tak rád za stisknutí tvé ruky
a za klín, kam by složil
tu hlavu svou a choré čelo bědné
v té sladké chvíli jedné.
Leč pak, když pozná, že s ním fantom hrá si,
a vidí život celý
a drsné stáří dotěrně se hlásí
a on tak osamělý,
vykřikne hrůzou a tou duší chvěje
mráz pusté beznaděje –:
Ó pak v té poušti, teskných stínů plné,
se pozdě, pozdě vzbouzí
a darmo v muce zoufanlivé klne
a dál se jíti vzpouzí
a darmo, darmo po štěstí a spáse
pol šílený tu ptá se.
A zatím k smrti umdlen zvolna usne
a v spánek hlavu klade
a kolem v ticho ztrnulé a dusné
se divný šelest krade – –
a na té širé neobsáhlé stepi
je večer velkolepý.
A pak jen výkřik, kde se člověk budí
a kde jej v duši mrazí:
zmij jedovatá na tom čele studí
a po skráních se plazí.
A kolem mrtvě zsinalého čela
ta zmije zasyčela.
A člověk myslí, v mladosti své trudné
jak slávo tebe vítal
a kolem skrání na té cestě bludné
tvé květy hravě splítal – –
a v umírání teď v ta lada holá
mdlým hlasem darmo volá:
Ty nejstrašnější dare mrtvých bohů,
ó slávo, hrobní květe,
vždy trnem zraníš v bílém vínku hlohu,
jenž do krve až zhněte
vše čela těch, jimž tady v těžké práci
vždy srdce dokrvácí.