Na prahu smrti stál jsem zamyšlený
bez přítele a ženy,
když kolem tměl se život,
jak mlhavé a zasmušilé moře.
A nebylo tu u mne,
kdo se mnou stál by v této chvíli dumné,
kdo řekl by mi – život nemá ceny,
a nikde na obzoře
tu není hvězdy, ani hvězdy jedné,
vše soumrak a vše tma je,
a ten, kdo stojí u života kraje,
zář svého cíle přece nezahledne...
A v této chvíli bědné
hluboká lítost sevřela mi ústa
a ovlhla mi oko.
Tu, jak ten tmavý, teskný stín kol vzrůstá,
jsem cítil přehluboko,
jak je ten život krátký
v ten hon, kde člověk boha svého hledá,
jak z kraje nebes vždy se vrací zpátky,
co jeho skráň je unavením bledá
a do večera z rána
už pochybnostmi k smrti utýrána.
Já cítil jsem, jak lidský
je život hrozně, k nesnešení dlouhý,
když člověk v moři nenasytné touhy
má zmítán býti vždycky.
Tu procítil jsem všecka muka hrozná,
když člověk sklamán pozná,
že jeho srdce, velké lásky schopné
tu každý jenom kopne
a naučí je záhy
pohrdat bídnou tlupou
těch, kdo jdou kolem v prostřednosti hávu
a s neznalostí tupou
na nízkém čele, v světě hledat slávu.
Ó pak se srdce chvěje
i bolestí a hanbou, hanbou za ně,
ó pak tu trne v mukách beznaděje,
pak čelo padá v dlaně,
když člověk denně vídá,
jak hloupá pýcha s tupou prostředností
vše lidská srdce hlídá,
jak v těchto srdcích mrazný leden hostí;
jak vždycky doba každá
své věštce má-li, má i svoje katy,
jimž rozkoší je vražda
a nenávist, jež jako jedovatý
a krutý vichr všecko rázem ničí,
co ve volnější hrudi
a v čele kdy se volnou písní vzbudí
a v krvi srdce vzklíčí;
že je tu stádo pronajaté zvěře,
jež krvelačná slídí
po myšlénce, než v skráni tvé se zrodí;
že vždycky ze všech lidí
být musí jeden, který jiné vodí
jak medvěda, jejž tluče,
by tančil mu a skákal do obruče
a chytal jeho rány,
a co on bije šelmu,
by tento medvěd ohromný a dravý
šel mezi lidí davy
a peníze a chleba přinášel mu – –
Ó běda, třikrát běda,
mně všecko táhlo stínem kolem čela,
divoká chátra, zpitá, zdivočelá
i jedna tvář tak bledá: –
stín oné, jež mou milou byla kdysi,
teď tváře kryl si chvatem –;
i toho zřel jsem usmívavé rysy,
jenž milou básníkovu
si koupil leskem kovu,
ah, básníkovu milou koupil zlatem.
Oh, srdce rvalo mi to
a v ohni hlava byla –
ó milá, moje milá,
ach, jak mi toho líto!
A stíny teskné dál šly kolem hlavy,
těch stínů celé davy,
já jako hoch – a jako muž – pak u ní
snů krátkých na výsluní –
a potom všichni oni
kol mlčky, volně táhli,
před nimiž v smutek velký, neobsáhlý
mdlá hlava s pláčem nad hroby se kloní.
A mně se zdálo náhle,
že srdce v prsou pojednou mi stydne
a že je jako sprahlé
a hlava že je jako bez myšlénky.
A v rukou náhle zima
a v hlavě mdlo a smutno, před očima
ohnivá, rudá kola...
a zdálo se mi, že mne někdo volá, –
hlas bolestný a sladký
a mrazivý jak z rakve: hlas mé matky,
jež umřela, teď kolik tomu roků –
a já ji vidím zase
s poslední září v potrhaném oku,
s posledním slovem v zakřiveném retu,
jak leží v rakvi, v dechu jarních květů,
na ústech úsměv trpký
s tím, co nám dětem ještě chtěla říci.
Ó, matko drahá, jdu již,
já k tobě jdu, jsem zvolal s hrůzou v hlase –
neb náhle úzkost, bolest s odříkáním
a lítost zoufající
si usedly k mým skráním
a do srdce mi zaťaly spár ostrý...
Já slyšel, smrt jak nížila svá křídla
a hrozným smíchem kostry
cenila na mne bezzubé své dásně
a příšerně a mrazivě se smála.
Leč z její klína, jak tu u mne stála,
květ vypad’ prostý s dechem této básně
a s dechem našich lesů.
Teď po roce tu píseň srdcím nesu,
z nichž básníkově písni
se žádné nezavírá,
ať píseň jeho víří,
jak žlutý lupen svátý v podjeseni,
v májových lístků chvění
dech opojný kol šíří,
ať dýše v jara něhu,
či dechem růže, vzrostlé na Sibiři –
krvavé růže v mrazném, bílém sněhu...