Jde mladý hoch...

Jde mladý hoch...
Jde mladý hoch a v sebe víra svět celý jemu otevírá, vše plane před ním v jarní kráse, kam blouznivý zrak zaměří. Hoch jde a vidí, trne, žasne: vše plane v slávy zoři jasné a vše naň vlídně usmívá se – a chlapec všemu uvěří. Jej lichotivě vítá sláva a naděje mu našeptává: „Jsi z vyvolených, z prvních jeden, vítězi příští, budiž zdráv!“ – Má mnohá dívka hocha ráda, on miluje i básně skládá a mládí zlatým sněním veden vše v poesie šatí háv. Hoch šťastným je a věří všemu a netuší, jak mnohé lže mu, jak mnohé, co se zlatem leskne, je cetka, fráse laciná. 139 A tu i tam se trpce zklame a náhle zří se ve lži samé – ó probuzení hrozné, teskné, když víra v lidi zhasíná! Kdo na přátelství šalmaj hrají, jej sama sobě zanechají, – dřív celý svět jej vítal v plese a teď je v celém světě sám. A trpí-li a strádá v duši, a volá, – kol jsou lidé hluší, a zoufalý se výkřik nese vstříc prázdným, trudným samotám. Cos k výkřiku a slzám nutí v tom bolném, hořkém procitnutí... Muž vzpomínkou se v dětství vrací a cos jak zmije zabodne... Těch zašlých snův ó věčná škoda! Co život slíbí, – a co podá! Co zbývá? – Vláčet s resignací dál žití slávy nehodné. Kde je ta všecka sláva? Není! Zbyl tvrdý zápas o chléb denní. Kde láska je? Co zbylo po ní? Vzpomínka v duši, v srdci mráz. Kde přátelé? Hle, trochu frásí, kde teplo pravé lásky schází. Tak upomínka druhou honí na beznaděje pustý sráz. 140 Tak po bloudění, klamu mnohém dáš marným snům i touhám s bohembohem, nač vzpomeneš, vše tíží, bolíbolí, a naděj každá uvadá. Tak člověk zvolna umdlí, stárne a dny se vlekou suchopárné, a žiješ jak strom pustý, holý, s nějž všecko listí opadá... *** Tak bez přítele, slávy, ženy kdys psal jsem, sám a opuštěný, unaven touhou, jatý trudem, když výkřik dral se na ústa. To bylo v čas, kdy pouští prázdnou se život zdá, kde nohy váznou, a na mladosti hrobě chudém když v podzim tráva vyrůstá... To bylo v čas, kdy do tmy chladné ti hvězda lásky zmizí, padne, a zdá se ti, že nelze žíti bez oné hvězdy jediné... A hle, já žiji přec a prací jsem došel k tiché resignaci, byť časem bylo těžko zříti, květ za květem jak pohyne. I tam, kde všichni byli hluší, přec několik mám drahých duší, jež za lásku mi lásku daly, tu věrnou, která nelže mi. 141 I tam, kde časem život mrazí, mám přátele, jež jsou mi drazí, jež vzpomínku by zachovali, až spal bych jednou pod zemí. Mám lásku svých! A pokud žiji, mám věrnou družku, poesii, a zůstane-li v žití chudé jen přítel, poklad největší. aA bude-li jen lásky trochu, – nu dobře bude, starý hochu, žij dál tu chvíli, jež ti zbude, a klidně umři bez řečí. 142 OBSAH Strana Preludium9 Co, mladý snílku, chceš tu10 Duma13 Když jsem kouřil doutník16 Zlomek17 Duma hřbitovní21 Lev23 Zde darmo ptáš se26 Pod krucifix27 Magdalena28 Myšlénky nezrozené31 K podobizně básníka v knize veršů34 Hořící rakve35 Zrozená pro jiný břeh41 Slova k melodii bouře43 Příteli, který oslepl49 Z našich bojů51 Geniům57 Kontrasty59 Bez cíle61 Lesní réva62 Noční fialy65 Bez odpovědi66 S novými myšlénkami69 Lampy duchů72 Po přečtení Českých znělek74 Sláva78 ***82
[143] Strana Nejvyšší štěstí84 V hodině bolesti86 Prosa v básni88 Jak kovkopova práce trudná90 Bůh sám93 Ve chvíli smutku94 Na prahu smrti95 Bůh a člověk100 Touha do dáli101 Psu, jemuž závidím104 Pohodlí107 Píseň110 Mní člověk111 Vše ztraceno115 Na podzim117 Básník118 Zakleté jaro119 Za nocí hvězdných120 Zde v každý pohár122 Po smrti123 Dva motivy125 Do památníku jednomu z mnohých126 Já v snách jsem vídal131 Proč bys více nevěřila134 Naději135 Jde mladý hoch139
E: zd; 2002 [144]