V touze po lásce.
V mámivé touze, která vždy šla se mnou,
jsem do lesů šel, z dusných ulic ven
a zamyšlen jda klenbou lesa temnou,
já děl si, města hlukem unaven:
Hle, přece jenom člověk pozná, že tu
ne hlučný křik a sláva, ples a šum
je básníkovi štěstím; hrstka květů
je víc než to, být modlou zástupům.
To smutná sláva, jásat, hřmít a šílet,
by člověk bouři v prsou přehlušil
a za jediný v říši snů svých výlet,
kdes lží a klamu nikdy netušil,
dát probuzený palné muky léta,
své duše klid a srdce svého krev,
z níž potřísněná, bílá růže zkvétá,
tvé lásky chmurný, temný žalozpěv.
I v bouřném víru jásajících davů
je básník sám jak nepoznaný hosthost,
a třeba dav mu jásal ku pozdravu,
to není ona vlídná příchylnost,
31
když drahá žena ke rtům čelo podá,
bys v bouřném víru jedno srdce mělměl,
a když tě život v skráň i prsa zbodá,
bys v její klíně všecko zapomněl,
Bys nebyl sám, když netušené klamy
tvé snění všecko vrhnou do bláta,
když k tobě, jenž jsi uštván myšlénkami
a pochybnostmi, smutek přichvátá,
když každým krokem břeh se s tebou láme,
než po smutku a po zoufalství všem
nad chudou tvojí rakví zazpíváme
kdys pokrytecké, slavné rekviem.
Ó jděte mi s tím pláčem fariseje,
s tím, o čem v duši neví nikdo z vás! –
ne planý křik, jen láska srdce hřeje
a z vašich srdcí dýše led a mráz.
Kdo nežli vy jen sráží peruť v letu,
když z bláta, z prachu touží nahoru –
ne, za živa je více hrstka květů,
než po zoufání pomník z mramoru.
32