Mně někdy vzpomínka...
Mně někdy vzpomínka, jíž bůh ví nevolám,
dny dávno uprchlé zpět v paměť přinese,
dny štěstí zašlého, kdy nebyl jsem tak sám,
dny lásky, polibků a toulek po lese.
A sotva věřím už, že já jsem tentýž hoch,
jenž jednou také žil a šťasten byl a mlád,
tvá ústa, čelo tvé že líbati jsem moh’,
ty krásná nevěrná, jíž měl jsem tolik rád!
A sotva věřím už, ó div, že já jsem týž,
jenž tebe miloval, – jak cizá jsi mi teď! –
a který ptal se tě, proč v loktech se mi chvíš,
a který se rtů tvých ti slíbal odpověď!
A někdy zdá se mi, že byl to jiný kdos,
ten šťastný před lety, jak člověk býti můž’,
mně že jen vzpomínek ó hořký padl los,
vzpomínek na chvíle, tak dávno prchlé už.
A přece jsem to já, a když si vzpomínám,
mně smutno pro tebe a srdce chvěje se –
Ó štěstí zapadlé, kdy nebyl jsem tak sám,
dny lásky, polibků a toulek po lese!
41