Mou duší táhne vítr jedovatý –
leč kolem jaro v nejkrásnějším puku.
Já v zamyšlení smuten hledím na ty,
kdo parkem jdou, si mlčky tisknou ruku,
či šeptají si jako vždycky oni,
kdo cítí v duši lásku,
jež vždy jim blíže hlavy k sobě kloní,
když večerem si vyjdou na procházku.
Já poznal také políbení její,
jež v skráni mé však nyní žárem pálí...
Teď nade vším už chvím se beznadějí
a místo lásky duši mou teď šálí,
co uštvanému vždycky kyne smírem
a přece opět děsí...
Vím, pro mne blaha není v světě širém,
kde v posled ráda hlava ulehne si.
A pro mne jaro darmo na svět vzchází
a darmo letos všecky růže vzrostou,
hluch půjdu kolem kvetoucího mlází
kdys při měsíci s duší vznětu prostou.
Kde každým dnem je život stále těžší,
tam jedna kytka fial,
ni krvavá ta růže nepotěší,
již loni rád jsem z drahé ruky přijal.
Mně k smíchu jsou dnes milujících řeči,
tak věčně stejné o hvězdách a luně,
a nechápu, jak může ruka něčí
vlas hladit plný napuštěné vůně,
jak líbat pudr s nalíčených lící
a ústa, která lhou ti,
a ráno vědět, večer při měsíci
že milou v pasu můžeš obejmouti.
A k smíchu je mi denně kolem vídat
ty, kteří šťastni, hlavu vedle hlavy,
o věčné lásce jdou se rozpovídat –
a za týden se více nepozdraví...
A za rok přijdou, sami, s tichým čelem
a v nudě jednotvárné
se z hloubi zachví, že kol v světě celém
vše věčně stejné – jenom srdce stárne...