Sloky ironické.

Bohdan Kaminský

Sloky ironické.
Mou duší táhne vítr jedovatý – leč kolem jaro v nejkrásnějším puku. Já v zamyšlení smuten hledím na ty, kdo parkem jdou, si mlčky tisknou ruku, či šeptají si jako vždycky oni, kdo cítí v duši lásku, jež vždy jim blíže hlavy k sobě kloní, když večerem si vyjdou na procházku. Já poznal také políbení její, jež v skráni mé však nyní žárem pálí... Teď nade vším už chvím se beznadějí a místo lásky duši mou teď šálí, co uštvanému vždycky kyne smírem a přece opět děsí... Vím, pro mne blaha není v světě širém, kde v posled ráda hlava ulehne si. A pro mne jaro darmo na svět vzchází a darmo letos všecky růže vzrostou, hluch půjdu kolem kvetoucího mlází kdys při měsíci s duší vznětu prostou. 71 Kde každým dnem je život stále těžší, tam jedna kytka fial, ni krvavá ta růže nepotěší, již loni rád jsem z drahé ruky přijal. Mně k smíchu jsou dnes milujících řeči, tak věčně stejné o hvězdách a luně, a nechápu, jak může ruka něčí vlas hladit plný napuštěné vůně, jak líbat pudr s nalíčených lící a ústa, která lhou ti, a ráno vědět, večer při měsíci že milou v pasu můžeš obejmouti. A k smíchu je mi denně kolem vídat ty, kteří šťastni, hlavu vedle hlavy, o věčné lásce jdou se rozpovídat – a za týden se více nepozdraví... A za rok přijdou, sami, s tichým čelem a v nudě jednotvárné se z hloubi zachví, že kol v světě celém vše věčně stejné – jenom srdce stárne... 72

Básně v knize V samotách: