Na konci saisony.

Na konci saisony.
Na sklonku září... Ze všech, kteří přijeli v letě z města sem, já zbyl tu sám. A teď se šeří a mlhy táhnou nad lesem. Vše umřelo, co kvetlo v letě, vše umírá, co žilo kdys, a příroda teď jenom zve tě jak chorý, nad nímž plakal bys a na jehožto bledém čele a v choré tváři posmutnělé stín rozkladu už lehá si – – leč mroucí věří ve své zdraví a blouzní o tom, až se smavý paprslek jara ohlásí... * Je podzim, doba umírání... Já vzpomínám – zas vidím jej: hoch dobrý bledých, smutných skrání jde stále tiš a pomalej’. Ta dlouhá alej u Sychrova, ta dlouhá alej u obory, co upomínek pro mne chová! Tu loni chodil brat můj chorý, 93 zde usadil se na lávce, za večerů kraj dálný vídal a někdy slovem odpovídal k mé nahodilé otázce. Já časem used’ k jeho boku, on chvílemi děl slovo jen. Víc mluvil smutek v jeho oku... A v šedivém svém haveloku on seděl po krk zahalen a vím, že sobě myslil vždycky, že víc než strom a list a květ je přece jenom život lidský, že není možná, zacházet jak list, jenž hyne tiš a tiš, – že není možná umřít, když jsi teprve ve květu mládí, když všichni tebe mají rádi a teprv lásky náruč měkká tě opilého blahem čeká... A on, jak tomu věřil rád, že s jarem se mu vrátí zdraví, a jak se těšil kolikrát na první jara paprsk smavý... A den tak za dnem tiše splýval a my tu sedávali sami, on o jaru, hoch bledý, sníval a truchlivým se okem díval v ten kraj, ve kterém rost’ a žil, v ten kraj, kde v dálce nad Troskami se soumrak zvolna položil, kde Hrubé Skály trsy valné se zjasnily nad stromů šeří, než padla tma v to město skalné a v celé krásné Pojizeří... 94 Ó, večery, když soumrak padá, co upomínek pro mne chová lip žloutnoucích ta dlouhá řada, ta dlouhá alej u Sychrova! – A za večerem večer vzcházel – hoch ubohý víc nepřicházel... Ta lavička dál byla sama. A jednou k ránu, bědná chvíle! se odehrálo prosté drama, kde v čelo jako kámen bílé stín rozkladu se těžce sklání a ruce, nohy stydnou v led a ret se zachví naposled... Byl podzim, doba umírání... * Vy vlastibořské žalné zvony, jak zníte zas, to zvuk je týž, jenž v zasmušené chvíle ony mně tolikrát rval srdce již. Z daleka zní váš teskný hlas, ó vlastibořské zvony dumné, a náhle starý smutek zas a stará lítost je tu u mne. Ach, drahé vidím tváře známé a znovu cítím, jak tu v ráz nám jedovatý ničí mráz, co nejdražšího v světě máme. Já vidím znovu drahé rysy své matky... její oči zřím, jak hledaly nás v posled kdysi pohledem v smutku ztrnulým. 95 Já vidím tři své bratry znovu, to, čtyřikrát jak šli jsme v pláči tou dlouhou cestou ke hřbitovu... Buď pokoj s vámi, mrtví spáči! Na hřbitůvku tom osamělém, tam spíte, žitím utýráni, a ten, kdo zbyl tu, v žití celém se darmo, darmo smutku brání. Mé ruky dávno on se chopil a teď jde se mnou krok a krok, on duši moji steskem opil a dýše teď i z těchto slok, on v nocích moje lože hlídá a mluví ke mně září hvězd a mlčením jen odpovídá, když ptám se, kde tu štěstí jest. Tak on i já tu spolu jdeme, on žití kříž mne učí nést, on v srdce vyprahlé a němé zas po letech mně písně vrací, to básníkovo zlaté štěstí, on naučil mne resignaci a naučil mne bez bolesti si mysliti na chvíli onu, až po dnech bojů, těžkých ztrát, po chvíli žití, chvíli skonu hlas vlastibořských žalných zvonů i pro mne zalká jedenkrát. * Hle, stárnem... Kdos tě potká, zdraví, ty děkuješ mu kynem hlavy a pak se ohlednete oba... Jak, je to on? Ach, jaká doba, 96 co do školy jsi s ním tu chodil, co hráli jste si jako děti, i rvali se. Jak čas ten letí! On vzdělává teď rodný podíl, má ženu svou a svoje dítědítě, a jdeš-li kolem, pozdraví tě, leč se záští snad hledí na tě a nepřítele v tobě vidí, že chodíš kolem v lepším šatě a víc a víc se straníš lidí. A v nenávisti řekne třeba své ženě: „Toho darmochleba! Ten zahálí, co v potu tváří my týráni jsme celý věk, by naše děti jednou v stáří nám daly chudý výměnek...“ Ó přátelé, nač tato slova? Vy radosti své máte prosté, – leč kdo zná muka básníkova, než v jeho duši píseň vzroste? Kdo o nich ví? A po práci vás odpočinek sladký čeká, leč básník věčně potácí se prázdnou cestou do daleka, kde bez lásky se žíti učí, kde pochybností hlod jej mučí, kde v odříkání strádá, chudší než vy, kdo krb svůj vlastní máte, jimž děti klesnou do náručí, kdo víte, kam svou hlavu složitsložit, a kdo se nikdy nezeptáte, jak chmurné drama žití prožít a proč a k čemu, když to celé je bez cíle a bez účele... 97 Vás nikdy nehnětly ty trudy. Vás živí kus té země rodné, leč bez účele básník chudý jde světem sám. To časem bodne. * Od parku vrat lip řada čtvera se táhne v dál. Teď listí řidne a záříjové slunce vlídné když zaplane sem za večera, tu v dojemné a snivé kráse se zjasní ves ten půvab kraje a tobě jako divem zdá se, že smutek jeseni té taje v hluboké kouzlo, které sladce ti mluví k duši a ji chvátí, tak jako po dnech resignace když úsměv lásky ještě vzplá ti... Je okamžik to jenom krátký, leč tobě, jak jdeš sám a sám, se zdá, že znovu ještě zpátky se zašlé léto vrací k nám... – – – – – – – Leč ne, to více léto není, to mrtvo už. Je konec všemu. Jen vzplálo v mlhu podjesenní, leč dolů na zem nechce se mu, jak já tu svoji mladost bědnou i všeho žití bídu žhavou ni srdcem svým, ni těžkou hlavou bych nechtěl prožít ještě jednou. * 98 ...A tmí se. Na sychrovské věži je spuštěn prapor. Večer padá. Přede mnou tmí se stromů řada a v bílé mlze jenom stěží zřím na obzoru Trosky siré, ve stromích tmí se rodná ves a v celé dáli široširé, na niž se soumrak zvolna snes’, tak ticho je, že slyšíš vlak, jenž píská někde u Turnova. A v moji duši, smutnou tak, se stará touha vrací znova, stesk po Praze, již tak mám rád. A to ví bůh, co mne tam žene do zářivých těch promenád a na Příkopy osvětlené – snad proto, mezi lidí davem že člověk spíše zapomene... Já vím to, že se zapomíná. Tam se září ve oku smavém chodila z jara letos ta, k níž touha má své ruce spíná, ta, která prý mne ráda měla, již líbával jsem na ústa a která teď už zapomněla. * Ten smutný čas... Mlh těžký háv se na vše zvolna, těžko věsí. Ó, rodný kraji, budiž zdráv, ó, s bohem, drahé, rodné lesy! Vy samoty, v nichž bloudil jsem, vy stezky vše, ó vzpomeňte si, 99 až mráz a zima přijde sem, že mezi ptáky, druhy svými, již hnízda svá tu v letě měli, i básník jeden osamělý zde skládal verše své i rýmy, co v bolesti a touze prožil, že všechno ve své písně vložil. Vy samoty, ó, vzpomeňte si tažného ptáka, básníka, jenž po dnech snění zmaten kdesi poslední dvéře zamyká, v nichž nakladatel děl mu krátce, že zlé jsou časy, jaká škoda, psát básně zbytečná že práce, a kniha že se sotva prodá... * Tak po dnech ticha, klidu, snění zas navracíš se v šumný rej, ve všední, trudné zápasení a časem v pustou beznaděj. Když v tichých nocích měsíc svítil a na cestu lil bledou zář, ty’s básník byl a samotář, však opuštění’s nepocítil. Leč v bouřlivém tom lidí davě, kde v srdci písně, dumy v hlavě se potácíš a nevíš, kam, kde nejvíc chodí lidí kolem, tam, teprv tam ucítíš s bolem, že’s cizí všem a že jsi sám. 100 OBSAH. Strana S východem měsíce7 Cesty9 Co básník pěje sobě10 Novému jaru12 Čím hrobu blíž14 Psáno o vánocích 188615 V opuštěném atelieru17 Zvrácené kříže18 V sněhové vánici20 Tiché drama24 Těm, kteří vědí27 Jen pohled jeden28 Bez přístavu30 V touze po lásce31 Totéž srdce33 Nemožná35 Ritornely37 Jde láska38 Proč láska srdcím ulétá40 Mně někdy vzpomínka41 To není tady42 Jak žiji44 V životě bez lásky46
[101] Strana Nezorané pole48 Podemletý břeh49 Elegie51 Taneční pořádek53 Zapadlá55 Mně spíše trudno56 Pozvání58 Jsou divné romány67 Jak trudný pochod68 Pastel70 Sloky ironické71 Když jsem šel z tragedie73 Mrtvá75 Jak píši76 Milenkám básníků78 Dobyté prapory82 Kariatyda83 Zda šli jste někdy84 Nikdy zpátky!87 Sloky melancholické89 Moře91 Na konci saisony93
E: zd; 2002 [102]