Když jsem šel z tragedie.

Bohdan Kaminský

Když jsem šel z tragedie.
Mně vířilo to duší... zamyšlený a truchlý zvolna šel jsem po nábřeží... Mně zdálo se, že na všem chmura leží a lidský život že tu nemá ceny; z nás každý že je tragéd, jemuž chvíli se zatleská, leč který vždycky padne, ať blázen, který šílí, ať jako rek, ať chabě hlavu schýlí v klín všednosti či hrobu lůno chladné. A myslil jsem, jak život lidský skládá se z pozlátka i bídy, velké snahy, již vždycky mrazem zdrtí život nahý, klam, neúspěch a citů sporná váda. Zář vylhaná tu klame, lživá slova, zde kypí číš a dívčí oko šálíšálí, a přece věříš znova, – jdeš jevištěm a vejdeš do hřbitova a vše je pravda i klam neustálý. A všady slyšíš moudré rady bláznů i tanečnic rej chvatný mihne se ti i myšlénka, jež meteorem letí a nepoznána zniká v hluchém prázdnu. 73 A všude poznáš, pod nepřízní doby jak myšlénky i naděje se tříští a lámou se i drobí – – a nad chudými, zapadlými hroby znít bude zítra jásot po jevišti... A kde jsi šel, kde’s trpěl, do tvé krve kde přimísili jedu, zítra budou hřmít orgie či lidé zívat nudou... A kde se pro tě někdo zachvěl prve, tam zítra každý zapomene, žije sen jiný dál... A veseli a šťastni v tom žití, kde vše lží je a přetvářkou, dál půjdou z komedie ti lidé v chmurné drama bídy vlastní. 74