Elegie.

Bohdan Kaminský

Elegie.
Teď častěj’ stále, že se chvěji až, to čelo siné v pláči líbáváš, ó, myšlénko, že vše je darmo, že zvolna vše jen v hrob se uklání, že vše je bída, klam a zoufání a život nejtěžší je jarmo. Že na všem tady leží těžký mráz a smrti dech, – co chvíli těší nás, čím život chvíli bolí méně, – ó, co je vše! – je všecko darmo, vím, a já se tady jako dítě chvím při jediném a sladkém jméně. Ten pohled jeden, plný závrati – Ale to všecko už se nevrátí, tam nad tou hlavou břečtan roste, tam jenom vrba níž se nachýlí, tam jenom vítr časem zakvílí ty zoufalé své dumy prosté. A co je pláč, jenž pustou nocí zní – víc žádný, žádný nevyvolá z ní 51 ten jeden stín, ten kámen ze dna. Hřmí příboj vln a břehy zrývá proud, vše hučí v dál, vše musí zaniknout – co v moři tom je vlna jedna! A časy táhnou, je to těžký dech a otřásá se všecko v základech – a člověk v bázni hlavu sklání. A jak to zvolna táhne duší tou, vzkřik zoufalý chví prázdnou samotou, dnes, zítra, věčně, do skonání. A kolem všecko stejně táhne dál a jižní kříž z těch mraků teskně vzplál a mír je kolem neskonalý, – a nad hlavou, kde měsíc vychází, hvězd moře širá, vesmír bez hrází – a tady dole hrob tak malý. 52

Básně v knize V samotách: