Jak píši...

Jak píši...
Jak píši... ptáte, zda slavno při tom je mi, zda tvůrčí vzrušení je bol či vrchol blaha, jakými v duchu svém se těším nadějemi, v mé sny zda rušivě vír světa nezasahá? A dál jste ptala se, zda básník na svém čele ten cítí polibek, jímž Musa na poetu jej v lásce posvětí, duch jeho rozechvěle když k výši zatouží a peruť vzepne k letu? A dál jste ptala se, zda pravdou, co jste četla, ve chvíli posvátné že pravá báseň vzroste, jak růže májová, jež posvěcená zkvetla, by všecky blažila v své snivé kráse prosté? Já věru nevím to, ó drahá, jež se ptáte... Nuž, jsou snad básníci, již taký život žijí ve sladkém vzrušení, jimž ani jedenkráte ton drsný nezbloudil v jich duší harmonii. Ó já jim závidím, že nejsem jako oni, jichž píseň najednou se těsné kukle zbaví, jak motýl nádherný, jenž na slunci se honí unešen paprskem, jenž vstříc mu kyne smavý. 76 Ó já jim závidím, že nejsem z oněch, kteří v posvátném vzrušení v harf zlaté struny tlukou, již slávou opilí v svou nesmrtelnost věří a jimž je rozkoší, co, běda, mně je mukou! Při každé básni té, jež rostla kdysi ve mněmně, a při všem, co jsem psal, mně bylo v chvíli oné jak v moři lodníku, když bouře hučí temně a loď se potácí a tone, tone, tone... A vlny dmou se kol a záchrany tu není, v co doufat není tu, v co věřit není více... Bouř hučí, hyne loď a moře výš se pění – a dole v hlubinách je trosek na tisíce... A lodník v úzkostech a strachu, v smrtné křeči svou vidí záhubu a ví, že za čas krátký zde více nebude, že vše je v nebezpečí... a přece líto mu, tak zajít bez památky. A v mukách duše své on rukou, jež se chvěje, na blánu papíru své jméno píše v hoři i jméno lodi své, den hrůzy, beznaděje... vše v láhev uzavře a odevzdá pak moři... A dál se zmítá loď, níž chýlí se a tone... A láhev po vlnách dál dnem i nocí pílí, až kdosi neznámý ze zvěsti vyčte oné, co chvatně psáno tam – a zamyslí se chvíli... 77