Totéž srdce.

Totéž srdce.
Já v bázni ptám se, zda to pravda jest, že v srdci láska znova... Ah, je to jako jara vlídná zvěst, když dechne do hřbitova. Mé srdce bylo zasněžený lán, kde dlouho byla zima, – teď vzbuzen znovu, tebou požehnán, zrakoma zářícíma. Přec těžko věřit v tento velký div, to štěstí těžko chápat, že květy jsou, kde rány byly dřív, že jitro, kde byl západ. Že motýli, jimž křídla spálil mráz, zas volně k slunci vzlétnou, kde plno zpěvu, jak by vzduch se třás’, do jarní noci flétnou. Že růže, stokrát zašlapána v zem zas květ a vůni dá ti, že žitím ztýrán budeš blouznivcem, jejž dívčí pohled zchvátí. 33 Že totéž srdce, kde byl mráz a chlad, jen mír ne a ne štěstí, zas milováno může milovat, jak hřbitov jarem kvésti. Že zapomenout můž’ pro pozdní svit na mhavé, smutné ráno, na vše, co není a co mohlo být a co v něm pochováno. Že oné, jíž kdy tak měl někoho rád, přec časem zapomene, nad hrobem štěstí ještě jedenkrát si chrámek lásky sklene. Že v totéž srdce, zasněžený lán, zas láska vejde ráda, jak v starý hrob, jenž znovu vykopán, se rakev nová vkládá... 34