Novému jaru.

Novému jaru.
Jak vítat mám tě, víc to nevím ani, a co bych čekal, co mi může zkvést – já chci jen lesy, čisté slunce ranní a za večerů tiché světlo hvězd. Ó zlaté jaro, zas tvé pousmání hřát bude všude, kde byl dlouhý mráz, leč pod altánem, kam se lípa sklání, víc v tichém štěstí nezastihne nás. A tam snad letos jiní v lásce sednou, já v ústraní jen usednu si sám a vzpomenu, co bylo tady jednou, jak vždy a stále na to vzpomínám. Ó zlaté jaro, zda mi to teď stačí, jen dívat se v ten divný ples a šum, až všude bude zpěvné chásky ptačí a skřivan z polí vzlétne k oblakům! Až každý bude hledat něčí ústa a přitulí se k drahým ňadrům blíž – a jak ten vlídný, krásný večer vzrůstá, ty snící hlavy k sobě nakloníš. 12 Ó jaro zlaté – a ty nad mou hlavou tak opojivým dechem budeš vát, pták jásat bude písní usmívavou, že vše, co bolí, zapomenu rád. Ó zlaté jaro, dítě plné krásy, mou hlavu zahal vůní květů svých, ať marně už to všecko nestýská si, co pomřelo za nocí mrazivých. Ó jen tím dechem květů ovaň čelo, já nechci víc – jen kolem všecko v květ a zář a jas kéž by se obláčelo, co budu zřít – snad letos naposled. Jen ještě, prosím, zahal květy těmi tři hroby nízké, na nichž ležel mráz, by tam ti drazí dávno spící v zemi po těžké zimě v růžích spali zas. Jen tam se nachyl a svou hebkou dlaní tam květy zahal propast našich cest – já chci jen lesy, čisté slunce ranní a za večerů tiché světlo hvězd. 13