V životě bez lásky.

V životě bez lásky.
To Bůh ví, co teď po čele mi jelo jak mrtvá ruka, chladná jako mráz, co oko mi až k slzám rozechvělo tou bolestí, jež věčně žije v nás. A náhle vstává, než se člověk nadá, jak chmura těžká rázem přichvátá a člověk zmámen do tmy její padá, čím’s neviděným stržen do bláta... Co platno říkat „věř a doufej znova“, když vše, v co věříš, vždy tě oklame, když cestou každou dojdeš do hřbitova, pod kámen hrobu do tmy neznámé! Když opustí tě všechno to, v co věří hoch, dítě, muž, – a když jsi náhle sám, jen s bolestí a roveň štvané zvěři před lidmi prcháš v náruč samotám. Pak pohled každý do duše tě raní a cítíš v srdci, klas.klas, jenž zašumí ti nad hrobem, pták, jenž se lidí straní, že více ti než oni rozumí. 46 Leč srdce tvé je otrávené, prázné a jako hrob, kam s pláčem všechno dáš. A přijdou chvíle, kde mdlá noha vázne nad vírem řeky, kam se zadíváš... Tak v zoufalé a teskné resignaci ti prchá život, stárneš ve trudu, vždy v duši se ti stará bolest vrací i mdlý a trpký výsměch osudu. A život, ach, ten dál jde proudem časů bez účelu a cíle... na moři tak časem uzříš plavce bez kompasu, než s rozbitou se lodí ponoří... To Bůh ví, co teď po čele mi jelo jak mrtvá ruka, chladná jako mráz, co oko mi až k slzám rozechvělo tou bolestí, jež věčně žije v nás. A to je život? sebe ptám se v bázni... A duší táhne to jak těžký sen, proč stokrát sklamán znovu člověk blázní, chtě šťastným být, když k smutku narozen. Tak život splývá kolem těžkých skrání, – a jednou snad se zeptáš, proč jsi žil, když vysílen a chorý v umírání bys chladnou ruku k srdci položil. Chtěl’s život pít a smrt jsi našel u dna, se v rozluštěné zachvěv otázce, zda život více je než píseň bludná, kde refrainem je výkřik po lásce. 47