V životě bez lásky.
To Bůh ví, co teď po čele mi jelo
jak mrtvá ruka, chladná jako mráz,
co oko mi až k slzám rozechvělo
tou bolestí, jež věčně žije v nás.
A náhle vstává, než se člověk nadá,
jak chmura těžká rázem přichvátá
a člověk zmámen do tmy její padá,
čím’s neviděným stržen do bláta...
Co platno říkat „věř a doufej znova“,
když vše, v co věříš, vždy tě oklame,
když cestou každou dojdeš do hřbitova,
pod kámen hrobu do tmy neznámé!
Když opustí tě všechno to, v co věří
hoch, dítě, muž, – a když jsi náhle sám,
jen s bolestí a roveň štvané zvěři
před lidmi prcháš v náruč samotám.
Pak pohled každý do duše tě raní
a cítíš v srdci, klas.klas, jenž zašumí
ti nad hrobem, pták, jenž se lidí straní,
že více ti než oni rozumí.
46
Leč srdce tvé je otrávené, prázné
a jako hrob, kam s pláčem všechno dáš.
A přijdou chvíle, kde mdlá noha vázne
nad vírem řeky, kam se zadíváš...
Tak v zoufalé a teskné resignaci
ti prchá život, stárneš ve trudu,
vždy v duši se ti stará bolest vrací
i mdlý a trpký výsměch osudu.
A život, ach, ten dál jde proudem časů
bez účelu a cíle... na moři
tak časem uzříš plavce bez kompasu,
než s rozbitou se lodí ponoří...
To Bůh ví, co teď po čele mi jelo
jak mrtvá ruka, chladná jako mráz,
co oko mi až k slzám rozechvělo
tou bolestí, jež věčně žije v nás.
A to je život? sebe ptám se v bázni...
A duší táhne to jak těžký sen,
proč stokrát sklamán znovu člověk blázní,
chtě šťastným být, když k smutku narozen.
Tak život splývá kolem těžkých skrání, –
a jednou snad se zeptáš, proč jsi žil,
když vysílen a chorý v umírání
bys chladnou ruku k srdci položil.
Chtěl’s život pít a smrt jsi našel u dna,
se v rozluštěné zachvěv otázce,
zda život více je než píseň bludná,
kde refrainem je výkřik po lásce.
47