Co básník pěje sobě.

Bohdan Kaminský

Co básník pěje sobě.
Ne to, co básník zpívá pro vše věky, je nejvyšším. Je ona píseň větší, již nevypěnou ani v nápěv měkký jen cítí v duši nestřísněnou řečí, ni lidským slovem v chvíli posvěcené, když sobě sám smí básnit vlastní dumy a dívati se, jak z hor měsíc vstává, jak list se chvěje, přehluboce šumí les dřímající, v poli měkká tráva – a cítit za ty miliony lidí širokých dálí žití jejich tíhu, v tom neskonalém prostoru když vidí všech lidských losů otevřenou knihu a naši zem, jak je tak malá, malá... Kol mlčí vše a v převelebné kráse nádherná luna mlčky usmívá se, jak před věky a vždy se usmívala; i tenkrát bude, až v hrob zajde jednou i on – i oni – na hrob jejich holý se usměje, jak půjde přes údolí zas dalekou svou poutí nedohlednou... 10 A co v té chvíli, skloniv hlavu v dlaně, jen básník cítí za sebe i za ně, to on jen tuší v kouzlu divné chvíle, kdy nade vším sám trne v beznaději, co druzí zatím dávno klidně spějí. Nad propastí těch snů se v pláči chýle, on v duši svou se dívá v nepokoji. Co vidí tam, on lidem říc’ se bojí, jak pročítá to chmurné jejich drama. On mlčí tam, kde věčnost mluví sama. 11

Básně v knize V samotách: