Jak trudný pochod...

Jak trudný pochod... J. S. Macharovi.
Jak trudný pochod nocí, dnem, je život náš. Tma stále větší, kol propasti a nebezpečí a nepřítel, kam pohlédneš. My unaveni, plni bláta a prachu jdeme, svitá den a z nás je každý nekliden, že neznámému v ústret chvátá. A jak trub teskný povel zní, dál mlčky jdeme smutnou dálí, když nad hlavou nám slunce pálí, jak v hladu jdem a o žízni. My jedno víme: kdesi čeká nás nepřítel a z úbočí snad jedním rázem zaskočí... a díváme se do daleka... Jen polnic hlasy znějí dál, tak teskně znějí v pustá lada. Žár jedovatý žhavě padá a první v řadě opodál. 68 A padne druhý, zase vstane, – tam toho drtí kola děl a víc jej nikdo neviděl... Oh, tělo v prachu zadupané... A ten, kdo dál jde, v jeden ráz se zastaví na povel vyšší. Teď první rachot pušky slyší a polnic vážný, ostrý hlas. A po druhé se v dáli bleskne, a rána děla houká teď a z kraje lesa v odpověď zní zavolání čísi teskné... A kolem dým a mha a prach – a tmavý dým jen časem rudne, a nade vším v té chvíli trudné je žhavé slunce v mrákotách. A nežli boj ten skončen za dne, tu člověk, oči zardělé, s hlubokou ranou na čele a ránu v prsou mlčky padne. 69