Jak píši...
Jak píši... ptáte, zda slavno při tom je mi,
zda tvůrčí vzrušení je bol či vrchol blaha,
jakými v duchu svém se těším nadějemi,
v mé sny zda rušivě vír světa nezasahá?
A dál jste ptala se, zda básník na svém čele
ten cítí polibek, jímž Musa na poetu
jej v lásce posvětí, duch jeho rozechvěle
když k výši zatouží a peruť vzepne k letu?
A dál jste ptala se, zda pravdou, co jste četla,
ve chvíli posvátné že pravá báseň vzroste,
jak růže májová, jež posvěcená zkvetla,
by všecky blažila v své snivé kráse prosté?
Já věru nevím to, ó drahá, jež se ptáte...
Nuž, jsou snad básníci, již taký život žijí
ve sladkém vzrušení, jimž ani jedenkráte
ton drsný nezbloudil v jich duší harmonii.
Ó já jim závidím, že nejsem jako oni,
jichž píseň najednou se těsné kukle zbaví,
jak motýl nádherný, jenž na slunci se honí
unešen paprskem, jenž vstříc mu kyne smavý.
76
Ó já jim závidím, že nejsem z oněch, kteří
v posvátném vzrušení v harf zlaté struny tlukou,
již slávou opilí v svou nesmrtelnost věří
a jimž je rozkoší, co, běda, mně je mukou!
Při každé básni té, jež rostla kdysi ve mněmně,
a při všem, co jsem psal, mně bylo v chvíli oné
jak v moři lodníku, když bouře hučí temně
a loď se potácí a tone, tone, tone...
A vlny dmou se kol a záchrany tu není,
v co doufat není tu, v co věřit není více...
Bouř hučí, hyne loď a moře výš se pění –
a dole v hlubinách je trosek na tisíce...
A lodník v úzkostech a strachu, v smrtné křeči
svou vidí záhubu a ví, že za čas krátký
zde více nebude, že vše je v nebezpečí...
a přece líto mu, tak zajít bez památky.
A v mukách duše své on rukou, jež se chvěje,
na blánu papíru své jméno píše v hoři
i jméno lodi své, den hrůzy, beznaděje...
vše v láhev uzavře a odevzdá pak moři...
A dál se zmítá loď, níž chýlí se a tone...
A láhev po vlnách dál dnem i nocí pílí,
až kdosi neznámý ze zvěsti vyčte oné,
co chvatně psáno tam – a zamyslí se chvíli...
77