Elegie.
Teď častěj’ stále, že se chvěji až,
to čelo siné v pláči líbáváš,
ó, myšlénko, že vše je darmo,
že zvolna vše jen v hrob se uklání,
že vše je bída, klam a zoufání
a život nejtěžší je jarmo.
Že na všem tady leží těžký mráz
a smrti dech, – co chvíli těší nás,
čím život chvíli bolí méně, –
ó, co je vše! – je všecko darmo, vím,
a já se tady jako dítě chvím
při jediném a sladkém jméně.
Ten pohled jeden, plný závrati –
Ale to všecko už se nevrátí,
tam nad tou hlavou břečtan roste,
tam jenom vrba níž se nachýlí,
tam jenom vítr časem zakvílí
ty zoufalé své dumy prosté.
A co je pláč, jenž pustou nocí zní –
víc žádný, žádný nevyvolá z ní
51
ten jeden stín, ten kámen ze dna.
Hřmí příboj vln a břehy zrývá proud,
vše hučí v dál, vše musí zaniknout –
co v moři tom je vlna jedna!
A časy táhnou, je to těžký dech
a otřásá se všecko v základech –
a člověk v bázni hlavu sklání.
A jak to zvolna táhne duší tou,
vzkřik zoufalý chví prázdnou samotou,
dnes, zítra, věčně, do skonání.
A kolem všecko stejně táhne dál
a jižní kříž z těch mraků teskně vzplál
a mír je kolem neskonalý, –
a nad hlavou, kde měsíc vychází,
hvězd moře širá, vesmír bez hrází –
a tady dole hrob tak malý.
52