Moře.
Já nevím, co to jest, však srdce mé jal trud
a touha bezměrná a nekonečné hoře:
já k smrti unaven a vysílen a chud
bych moře vidět chtěl, ó vidět chtěl bych moře!
Mně osud nedopřál, bych spatřil jeho břeh
a krásou opil se, nad kterou není větší.
Já moře vídal jsem jen v blouznivých svých snech,
jen ve snu naslouchal jsem zmaten jeho řeči.
A touha vášnivá mne všady, kde jsem šel,
o břehu šeptala, kde tichne lidské hoře, –
leč po snech mladosti mi zbyl jen plachý žel
a touha do dálky, ta touha vidět moře.
Leč nyní mocněji než dřív kdy tajný hlas
mně v srdci hovoří a v dálku jít mne láká,
dál z toho ovzduší, den mládí kde mi zhas’
a večer bez štěstí a bez lásky se smráká.
Tam žitím unaven bych znovu okřál snad,
za nové naděje své dávné změnil hoře,
kde nikým nerušen bych mohl poslouchat
tvou hudbu vznešenou, ó krásné, věčné moře!
91
Ó tam bych pookřál a nový čerpal vznět
a v srdce zázrakem by nová vešla víra,
tam kdesi daleko, kde netušený svět
svou krásou vznešenou nám moře otevírá...
Tam by se vyplnil můj dávný, zlatý sen...
Před oním bezměrným čím je to lidské hoře!
Tam sedě na břehu bych dumal nerušen
a v lásce naslouchal, jak ze sna šumí moře.
A zatím, Bože můj! co do těch snů je všech!
A jednou přijde den, snad přijde za čas krátký,
kdy, prost všech nadějí, neznámý uzřím břeh,
kam dojde každý z nás a nevrátí se zpátky.
A vše, co bolelo, se čisté přenese
tam, nic kde nebolí a není, není hoře – –
Byl’s, nejsi – nad tebou zas klidně zavře se
ta věčnost zamlklá, to bezdné, tmavé moře...
92