Óda na dlouhé šosy.
O šosy dlouhé, dlouhanánské šosy,
hle, píseň má dnes všecky Musy prosí
a na kolenou vzývá Apolla,
ať popřejí mi v bludném tomto žití
vás, dlouhé šosy, hymnem oslaviti,
jenž léta už v mé hrudi plápolá.
Neb mimo vás co dnes je hodno chvály?
Snad lidský duch? Ah, jeho peruť válí
se dávno kdes vhozena v tmavý kout.
A naše mláď? A láska v hrudi její?
Ó dlouhé šosy, už co nejspěšněji
kéž vás by každý mohl navléknout!
Nuž, o čem jiném ještě nyní pěti?
Nač ještě dnes má ňadro rozkypěti
a bouřiti jak přeplněná číš,
tou písní hvězdnou, která hřmí a jásá,
tou písní, v které nadšení a krása
a hněv a bouř a jas a hloub a výš!
Ah, nám dnes k smíchu jsou ty všecky trety,
dech růží, viol, azur stříbrosetý,
99
ples nadšení i plachý dívčí zor,
žár myšlénky i děcka pousmání,
svit hvězd, sny země, kdy se večer sklání
a slunko zvolna klesá za obzor.
Co toto vše... co věštců hvězdné sny nám,
co lidská duše... toužíme dnes jinam,
nám báseň dnes je hračkou pro děti
a pěknou vazbou do zasklených skříní...
Ó, dlouhé šosy, čím nám vším jste nyní,
jak slavno teď se vámi oděti!
A přijde čas, kdy uzná slávu onu
a moc i dav těch zbrklých boucharonů
a rýpalů a kterak ještě dál.
A bude čas, kdy valné lidstvo celé
svá klidná prsa vhalí do flanele
a antikvitou bude ideál.
A bude čas – ó, kterak už je blízký! –
kdy kousek šunky, se špenátem řízky,
či kousek štrudlu, nákyp z lanýží,
dort mandlový či párek liberecký
nám bude víc, než sny a touhy všecky...
Ten krásný čas až jen se přiblíží!
Tu básník shodí kněžskou svoji togu,
dav politiků, řady pajdagogů
a ještě mnohý a tak ledakdos
(aj, jaká u nás nouze o adressy!)
už rád, tak rád a šťasten oblékne si
ten dlouhý, delší, dlouhanánský šos...
100