Verše humoristické a satirické (1893)

Bohdan Kaminský

Diplomatická verze Ediční verze
VERŠE HUMORISTICKÉ A SATIRICKÉ
BOHDANA KAMINSKÉHO
V PRAZE. NÁKLADEM JAROSLAVA POSPÍŠILA 1893.
[1] TISKEM J. OTTY V PRAZE.
[2]
Neštěstí v zahradě kvetoucích kaktusů.
Předzpěv.
Osvěta již všude vnikla zticha, nic víc není nezbádáno teď. Lidský duch, jenž všude bádá, čichá, provrtal i slavnou čínskou zeď, změřil délku, výšku, tloušťku její, okreslil si její celý plán – byl by si ji s sebou nejraději odnes’ domů smělý Evropan. Rozmyslil si ale a jen copy, dlouhatánské, čínské copy jen přivezl nám s sebou do Evropy – nošení to sov je do Athen. Kraj dřív neznámý, jak půlnoc tmavý prošťourán jest v uplynulých dnech. Lidský důvtip smělý, dobývavý, všude zářnou pochodeň svou sžeh’, [3] bádal stále, nekles’ myslí chabou – a my všichni známe Čínu teď, jako by už kdesi za Podbabou začínala ona čínská zeď. Badatelům, kteří touhou jati prozkoumali bájnou onu říš, podařilo již se vypátrati zprávy zajímavé nanejvýš. Dokázáno je, ne bez obtíží, že je Číňan skrblík veliký, že jak slon se živí samou rýží, švestkové však nezná kledlíky.knedlíky. Dokázánoť nyní, že i v Číně lidu pro radost je berní dán, že i tam jsou ženy, děti, tchyně, mnohý že je mnohdy namazán; že i tam je papírová měna, že však zlatka vydrží tam víc, nežli naše ihned ušpiněná; že i tam je dívek na tisíc, které by se vdaly hrozně rády; že i tam jsou mnohé paničky, které za manželovými zády koketují život celičký; že i tam je z jara v stromech míza, že i tam muž mnohý ženou zkrot’, že i tam se na balkonech slízá Monteků a Kapuletů rod. I mně slavný cestovatel jeden, nadchnut krásou básnických mých děl, láskou k české belletrii veden, historii jednu pověděl, 4 abych kouzlem básnického zpěvu oblekl ji v rýmu zdobný šat, – historii smutném o randevú, s koncem zlým, až hanba povídat. Vhod-li vám, ve zpracování krátkém idyllku vám pěknou předvést chci, seznámím vás s čínským gigrlátkem i s kaktusů celou kollekcí, věnovati nadšenou chci strofu čínské slečince, již předvedu, a jak poetika chce, i katastrofu mravoučnou spletu k posledu. Povedu vás parku snivým šerem, kde se zjeví svítkožlutá tvář, všechno řeknu básnickým svým perem za poměrně malý honorář. V historii té snad Číny znatel nalezne i nemožného dost, leč můj známý, onen cestovatel, zaručil mi její pravdivost. Mne-li přelhal, ať je za to kletý! Lží-li historka ta přesmutná, ať jen břečkami své vlaží rety, ať mu naše krátké nechutná! I.
Jednoho dne v noci – bylo, tuším, v pondělí to nebo v úterý – ku Pekingských obyvatel uším jedenácti hodin údery 5 snášely se nade město spící. Téměř vše už sladký jímal sen. Jenom čilí, mrštní domovníci přes tu chvíli vybíhali ven, když se vracel opozděný fláma, jenž kdes přebral, jako kanon zpit, – jeť i v Číně tato cháska známa, Konfucius rač jí odpustit! Sem tam rvačka byla, ale štěstí, opiem už natáhla se stráž... Téže chvíle kráčel ku předměstí – toto je as jako Žižkov náš – mladý dandy, který cop svých vlasů (nejdelší cop v celém Pekingu) šestkrát ovitý měl kolem pasu. Mladý pán ten stojí za zmínku. Škoda, že ho nevidíte za dne! Mládci tomu soka není kol. K předu drobet chýlí tělo ladné, opírá se o svůj parasol, sladkou něhou září jeho líčko, na metr má špičky vkusných bot, v duši touhu, na oku má sklíčko, ústroj podle nejnovějších mod. Jak jsem řekl, k předu hlavu chýlí, ruce schované má mladý pán v rukavičkách z kůže krokodilí – Čao-Čao všude jesti zván. Nejtemnější uličky si vole, jde – leč kam? Snad domů nejspíše. 6 Kam že kráčí, v druhé kapitole nestranným se slovem vypíše. II.
Domů řada místy teď už řídne, poutníče, teď dobrý pozor dej.dej, dláždění je jako v Praze bídné! Stavební tu místa na prodej, na lešeních oko číst se nutí ceduliček pravou Sodomu, že jsou tady byty k pronajmutí bez klíče neb s klíčem od domu. Stavba mnohá sotva měsíc přečká... Kolem domů sem i tam je plot, filigránsky drobná zahrádečka... U jedné z nich špičky dlouhých bot stanuly a Čao-Čao postál. Konečně byl tedy na místě! V píseň lásky Čao-Čao roztál – a měl pěkný tenor zajistě. Poslouchal – nic nehnulo se kolem – teď vzal „a“, ó pěkný, čistý tonton, a ach, jatý lásky sladkým bolem zpíval jako pravý seladon. V písni jeho bolná touha zela, která chvátila jej kolik dní, a tu píseň tiše provázela mandolina krásy nevšední 7 lahodnými zvuky, které táhle nocí tou se chvěly jako dech... Čao-Čao rozplýval se náhle, okem jeho světlý paprsk šleh’ a on blahem teď se počal chvěti, které náhle v srdci vyklíčí, – blahem, které v kapitole třetí podrobněj’ se ještě vylíčí. III.
Čao-Čao! Čím tvé srdce vřelo, pochopí, kdo jak ty spatřil teď, v druhém patře že se otevřelo okénko a tobě v odpověď „Čao-Čao!“ zašeptala Ona... Mandoliny jemný nářek ztich’, znikla nyvá píseň seladona, srdce láskou plálo jako vích. Roztoužením zachvěli se oba, polibkem vstříc sálal jejich ret – ach, co zmůže všeho světa zloba, když dvé srdcí chce se srozumět! Nadarmo se jejich lásce brání, ona vždy se najdou v lásce své, když noc tichá sama k milování blouznivými šepty svými zve. 8 I zde tatík žlutavé té krásky neústupný byl jak Čínská zeď, nepřál dceři potěšení lásky, anoano, zaříkal se, že pan zeť tvrdil někde mezi svými druhy, že tu tcháni vůbec proto jsou, aby zeťům zaplatili dluhy – užitku prý jinak nenesou... Donesly se otci tyto řeči a on pohněvaný, jaký div, sliboval, že panu uchazeči krk by musil zakroutiti dřív, načež nechal vzkázat panu zeti, v pokoji by nechal jeho dům, sic, jestli k nim přijde jednou, sletí se schodů jak jedno lilium. Po něžnosti neměl ani stopy tento otec, trojdomácí pán, jenž vyvážel čaje do Evropy a byl nyní slušně zazobán. Známoť o něm, že se neoblomí. Čao-Čao dál však věren byl idealu, který měl tři domy – „Tu neb žádnou,“ tak si přislíbil. Proto aspoň tajně přicházíval pod okénko té, k níž láskou plál, tam v průvodu mandoliny zpíval, byť i nastyd’ pro svůj ideál. Pod tím oknem též i naše črta nachází jej v roztoužení dnes – 9 a co dále, kapitolo čtvrtá krátce vysvětli a napověz. IV.
Jak jsme řekli v třetí kapitole, právě dopěl smutný ženich náš; Čao-Čao smutně vzdychal dole, Ona ale v druhém patře až. V prsou se mu srdce touhou třáslo a v té touze, v sladké milosti rozplýval se jako v slunci máslo – ach, kdo obou z muk těch vyprostí! Po něm Ona, on po milce svojí touží v této smutné hodině, ale běda, celé patro dvojí postaveno příkře mezi ně! Kéž byl aspoň žebřík provazový – člověk se i po něm rozchodí! leč tu, vypsat cenu na to, kdo ví, jak se dostat v druhé poschodí! Kdyby aspoň palma rostla tady, aby po ní vyšplhal se výš – Čao ČaoČao-Čao! pravda-li, ty’s mladý, pro milou se všeho odvážíš! Leč tak – – dole zde jen zakrnělé, pichlavé a ostré kaktusy – – oj, div srdce nepuklo by v těle, div jak baba plakat nemusí! 10 Známo však, že dovede se chápat stébla tonoucí, – i ty se chop! Čao ČaoČao-Čao výborný měl nápad: nač by měl svůj dlouhatánský cop, šestkrát ovinutý kolem pasu, nejdelší cop v celém Pekingu? Vyhráno! Zde škoda mařit času, – cop ten právě stačí k okýnku... Zachvěli se milující blahem – tak jen dojdou k cíli nejspíše. Mládec po svém idealu drahém koncem cípu házel do výše. Cop však marně sem i tam se kmitá, běda, ťukne v okno to i to, Ona marně ručkama jej chytá – v prvním patře okno rozbito. V prvním patře, tam kde dříme papá! Leč, co starý, ten má tvrdý sen! Ona dále chytá, honí, lapá – konečně! teď cop je zachycen! Konečně! To hrozné byly muky, než v tvář milé milý popatří! Ona cop ten pevně kolem ruky uvázala – jeden, dva a tři – za cop hocha vytáhnouti chvátá, vší svou silou táhne výš a výš – a co dále, kapitolo pátá, básnickým nám slovem vylíčíš! 11 V.
Co se zatím v prvním patře dálo? Starý libě chrněl na loži, něco se mu příjemného zdálo jak vždy, když se na znak položí: plesnivý čaj všechen prodal draho a pak ve snu obrázek se mih’ baletky, s níž večeřel – ó blaho, ve zahradě třešní kvetoucích! – – – – – – – – Náhle však jej budí rána na sklo – mne si oči, štípe do víčka – rána druhá a teď okno prasklo. Starý vstal a spatřil zetíčka... Spatřil, jaká divná vede cesta, nahoru, kde dcera jeho dlí... Následuje kapitola šestá, v které jeho hněv se zrcadlí. VI.
A muž, který v kapitole třetí a v předměstí Pekingu měl dům a jenž děl, pan zeť že jednou sletí se schodů jak jedno lilium – muž ten jarým turem byl by nyní vztekle zařval nad tou neřestí, 12 že by byli páni mandarini vzbudili se v celém předměstí. Když své oči na milenci napás’, jenž se vzdušnou cestou vznášel výš, starý honem rákosku dal za pás – Čao-Čao, ach, že netušíš! A teď nůžky našel na svém stolku, s nimi k oknu přistoupil v ten mžik. Milý táhnut výše – – bez okolků nůžky k copu přiložil – a šmik! Čao-Čao více kolem pasu otáčeti cop svůj nemusí – ach, ten chudák ustřižených vlasů bídně spadnul mezi kaktusy – – – – – – – – – Jak mu bylo v této chvíli? Hola, dobří lidé, honem povězte! – Dopoví nám sedmá kapitola, co se nevešlo sem do šesté. VII.
Starý však, ó podšité té šelmy! po copu se výše nechal vznést v druhé patro – – divila se velmi milá, že teď těžším milý jest – – Nejvíce se podivila ale, když v svém hněvu papá před ní stál... 13 Promluvil prý s ní si dokonale, rákoska prý slavný měla bál... Nevím, já si ruce nad tím myju, lásky román končím bezděky, neboť psáno jesti v Konfuciu, že nic v světě není na věky... 14
Divný sen.
Myšlénka mi divná hlavou víří, jak by, pro bůh, u nás bylo as, kdyby dávní naši bohatýři v našem věku žili s námi zas. A tu v divném nadšení jak planu, vídám, jak by Záboj, slavný rek, na Letné nám učil domobranu znáti systém našich zadovek. Pěvec Lumír o zimě a hladu ve svrchníčku chodil by se ptát, kdo by mu vzal sbírku do nákladu – pak by hladem umřel jedenkrát... Truchlila by Praha, truchlil venek, národ kvítí v rakev by mu klad’, Popelková slečna z navštívenek lyru by mu dala udělat... Otec Žižka, válečník ten tuhý, v kavárně hrál šach by každý den, až pak jistě byl by za zásluhy na majora střelců povýšen. 15 V hodnosti té na koni i pěšky nepřátelům přísahal by zmar, na manévrech šlapal do vojtěšky, s mužstvem věrným obleh’ pivovar. A zas vidím: školství slavný znatel, Komenský, do místních školních rad byl by volen, nebo za pakatel dvacet roků musil suplovat. Vidím jej, a jasně říci mohu, z „oprávce“ jak svůj by brousil um a pak večer šel si pro zálohu do „Jarého Věku“ k Šimáčkům. Ke Skrétovi jistě jednou z rána, jak to chce náš pokročilý věk, deputace šla by žádat pána o jakýsi ctěný příspěvek. I jej stih’ by osud krutý, strašný, před kterým už nikdo není jist v době, kdy i k vysvěcení kašny slavnostní se vydat musí list. Lomnický by psával u notáře, či los měl snad méně nevděčný: za usmání místo honoráře památníky psal by pro slečny. Ze starých by znělek dělal nové, u „Věnec“ je krasoumně vil, když by kdos po stránce jazykové poklésky mu levně opravil... 16
Stávka literátů.
V čas, kdy hrdé „Nepečem!“ i učni chlebodárcům děli v odvetu, rozruch velký, přímo revoluční zmocnil se i myslí poetů. Utajené šepotání prvé měnilo se v reptání, ó běda, i kritiky přísné, mračnobrvé mocný hlas se v repot jiných zvedá. Co chce, bože, poetů těch dav? Slyšet hesla – co se to jen kuje? Velký bože, všeho zlého zbav! A v svět ustrašený proskakuje víc a více pobuřlivá zvěst – lze jí věřit? Ve tvářích ji čtete, vidíte ji z rozvášněných gest – – pravda hrozná, licoměrný světe! Lid se dívá s ustrnutím, němý, hrůza sedla v ztrhané mu tahy. Rozlétla se zpráva po vší zemi, po vší zemi od žalostné Prahy, símě to, jež bouřliváci sili, že už vzešlo, pořádek se kácí: 17 básníci že stávku ohlásili, prvním květnem zastavili práci. A lid, jehož ani sklenáři nezalekli stávkující právě, jemuž sval se nehnul ve tváři a jenž klidný zůstal při té zprávě, že i soustružníci mořské pěny ohlásili stávku, – hle, ten lid najednou byl strachem vyděšený, náhle ztratil rozvahu a klid, bázní chvěl se jako dítě malé, strachem schnul v těch dobách zlých, ó zlých, prosil, ruce spínal, klekal, ale nehnul srdcem pěvců zuřivých. Nastal shon. Jak dlouho lidé žijí, neviděli takové, ach, zkázy. Z listů, živících se belletrií, polovička náhle nevychází, a ty druhé dva, tři, čtyři listy vydaly jen – prázdný papír čistý, čistý papír, jenom titul shora, pod čarou pak jméno redaktora. Některé i bez titule málem vyšly za té náhlé hrůzy chvatné. Místo prosy, básní před kvartálem jeden list měl zvaní na předplatné. Celou Prahu hrůza ovládla. Běda, běda, co se bude díti? Pohlédněte, probůh, na Mádla, tvář se mračí, oko se mu svítí, 18 křečovitě ruka deštník svírá, kadeř vlaje v prostor všehomíra. Machar šavlí děsný tropí šramot, Jelínek cos křičí na Liera, jako bouř se žene hněvný Jamot, Sládek, redaktor ten „Lumíra“, křičí, že se celá Praha třese: „Nepečeme, sláva, nedejme se!“ Alojs Škampa jako orkán dravý v před se řítí, nad ním prapor rudý; Jirásek tam provokuje davy tím, že valí petroleje sudy; Vrchlický, jemuž se vlasy ježí, ozbrojen je od hlavy až k patě, Vlček, divnou vášní zpitý málem, frygickou má čapku na své skráni, rudým šátkem vlaje bez ustání hlasně volá: „Pryč mi s kapitálem!“ Jako hradba vozová se žene autor dramatický, doktor Pippich, vlasy jeho tak jsou rozježené, že by jimi oči komus vypích’. F. A. Šubrt, prsa rozhalená bouří, volá: „Jeden za všecky!“ A s ním, jako pevná hradní stěna ruku v ruce kráčí Ladecký. A hle, Holečka tam bohatýra postať junná s báječnými vousy – o patník tam pěvec handžár brousí, druhá ruka damascenku svírá, na hlavě je bílá vlčí burka... S pytlačkou tam vizte dramaturga, 19 Čecha s palcátem... ó hrůzo hrůz! Zda se Praha do propasti sřítí? Velký bože, co se bude díti? Hle, tam obr, Zeyer Julius, tribun lidu, k národu cos řeční – hluk a tíseň, vše se kupí tam – kde on mezi jamby, bozi věční! ku poplachu bije na tam-tam. Jarým turem z Čenkova, krev panská, volá že se musí prolít krev, Geisslová jak panna Orleanská v rukou třímá rudou korouhev, do níž všito: „8 hodin práce“! „Osm hodin,“ zní to shora, zdola, „osm hodin, osm hodin chceme při sám Homér, jinak nepečeme!“ A dál, dále jako bouř se nese: „Nepečeme, sláva, nedejme se!“ „Zdoláme vás jako moře souši,“ volá WünschWünsch. Tu jako z báje norské lepý zjev... viz ručím na bělouši postať ženy – slečny Krásnohorské. Otcův meč i otcův štít se v záři slunce leskne jako stříbro čisté, nadšení plá ve pěvkyně tváři, když tak hrdě, směle, jenom vizte, „Sestry, bratři, za vás umru ráda,“ volá hymnem, jenž jí se rtů spěje. Náhle ruch. Aj, probůh, co se děje? V ulici už stojí barikáda – ruče cech ji literátů snes’. 20 „Bratři v peře!“ volá kdosi dolů. „Nepečeme,“ volá Herites. „Umřeme radš ve Vodňanech spolu,“ křičí Mokrý, „nežli takto žíti, lépe spát jak balvan omšený...“ Jesenská! Aj očka roskou svítí. „K lepšímu jsme věru stvořeny,“ volá, „než od svitu do večera píseňky jen stále sypat z pera! Osm hodin denně na to stačí! Kde pak pěvec má jít do leska a blouznit, sbírat dojmy, slouchat dumce ptačí, při které si duška posteská – –? Kde má pěvec nabrat času k tomu, zříti k hvězdám, dívati se k mráčku a pak lesní cestkou, zpátky domů jít a dále blouznit o miláčku, ó blouznit!“ Leč jak ptáčka jemné zatikání hlas ten v řevu bouře zaniká... Nový křik a řev a jek a lání – kdo v tom hlase pozná Mrštíka? Jeho šepot, jindy plný něhy, náhle bouří jako potok horský, rozvodněn když z jara trhá břehy. V ruce palcát husitský, hle, Dvorský rozhání se podoben jsa lvici, která mladé brání ze všech sil. Čeněk Zíbrt starou šachovnicí prudkým rázem okno vyrazil, 21 z něhož zřela bílá jako stěna nakladatele tvář vyděšená. Znova chytil šachovnici, zdola tato rázem k oknu doletí: „Tohle naši otcové už, hola, ve čtrnáctém znali století!“ A zas bouře nová zvedne se, v pravo v levo rozdávány štulce, bouře hučí jako v pralese. „Nepečeme!“ Ferdinanda Schulze zavzní hlas tak jako bouře z parna, v ráz když kácí stromy pralesa. „Proti nám je každá snaha marna, osm hodin,“ slyšet Arbesa, „osm hodin, honoráře větší. Jinak nehnem perem, ať si svět sám jen tupou palici svou láme. Uvidí, až rok jej ponecháme bez románů všech i romanet. Nuž, za svatá literáctva práva k předu, děti! Prvním budiž sláva!“ „Nakladatel ještě přijde rád na kolenou o rukopis prose, však mu dáme,“ hněvně volá Klose, „sám si může erotiku psát!“ „Osm hodin!“ hartusí tam Sova a ryk děsný rozpoután je znova. 22 „Kdo hne perem před skončením stávky, potvorou buď, synem ďábla zván, ke mně ať si přijde pro pohlavky,“ nabízí tam Kolár, starý pán. „Při sám Shakespeare! Že bych takou chamraď zrádnou raděj kopnul do břicha! Mrzák může písničky své camrať jako svině, která pelichá, literát však, jenž kus cti má v těle, myslí si, ať – –“ Slova další znikla v bouři, která na ta slova vznikla. „My jsme svorni,“ zní to z řady celé. „A kdo není, zbabělý je zrádce! Nepečeme, osm hodin práce!“ „S námi jinak vyrovnání není: osm hodin, vlídné zacházení,“ volá Heyduk od Otavy křivé. „Dovolte však, pánové, ať dříve navrhnout smím resoluci tuto: Osm hodin práce v zimě stačí, nebudiž však, páni, přehlednuto, čím že pro nás zpěvná dumka ptačí. Pánové, jsem těchto věcí znatel a jak víte, ve všem poet pravý, jemuž stářím záhy zbělel vlas. Navrhuji proto, nakladatel ať nás v letě pošle do Šumavy a vždy třetím rokem na Kavkaz, tam, kde může z ručejů a mračen poeta být vždy zas znova nadšen.“ 23 „To ať každý sám směr cesty volí,“ křičí Zeyer, „kam jej touha víže. Ať nás v zimě pošlou do Paříže, k Alhambře a zase k Neapoli. Neapol... ó znám ji ještě z loňska. Ať nás jednou pošlou do Žaponska! do té krásy čisté, nedotknuté... A což Krym, ta bílá perla carská...“ „To nic není,“ hněvně volá Rutte, „my chcem k Alpám, chceme do Švýcarska!“ „Ustaňte, pst,“ křičí Winter, „dosti, to jsou, páni, zatím podrobnosti. Tak se zase doděláme nicky, nesvornost, ta stále nás tu dáví, po dny naše z dob té staré slávy, jak už praví archiv rakovnický. Doba vážná, jiná práce kyne. My tu máme na starosti jiné.“ „Upravení honoráře chceme,“ volá Mužík, „jinak nepečeme. Cesta naše, ach to hořký trud.“ „Pravda, pravda,“ hlasně volá Ruth. „Cesta naše neschůdná, ach, jesti, svatovácslavském jak na náměstí. Obojí už nápravy si žádá. Mne co týče se, má firma ráda jak se sluší, povždy k službám jest, jedná-li se o zlepšení cest. 24 Mimo to – váš souhlas, tuším, při mně – navrhnul bych jen půl léta práce, totiž tak, by psalo se jen v zimě. Přiznám se, že sobecký jsem rádce, neboť v letě, jak vás tajno není, dohlížeti musím při dláždění, anť mám smlouvy s veleobcí naší.“ „Celý rok ať nepíše se, braši,“ volá Krajník, „ano deset roků! Psát že nutno, mínění je klamné. Račte se jen podívati na mne: deset let, co poslední jsem sloku básní napsal, – ze mne mějte vzor! Deset let já stávkuji už světu, a mně, věřte, při tom dobře je tu v pohodlné ville u Všenor.“ „Panstvo, není řečniti mým zvykem,“ volá Nejedlý, „v tom snad mne znáte. Chápu se tu slova jedenkráte proto jen, že s panem předřečníkem, slovutným a milým druhem svým, pánové, z té duše souhlasím. Deset let ať stávka trvá třeba, – však Bůh dá nám potřebného chleba. Chcete-li, tož třeba život celý stávkujme, ač ovšem musím říci, potřeba i zákon že nám velí všelikých se výtržností stříci. Rozvážnost jen povede nás k spáse a já mním, že vzpoury třeba není. 25 Zeměpanský úřad postará se o poměrů našich upravení. Proto dovolím si navrhnouti, za nás ať jdou dva tři delegáti – –“ „Železo se žhavé musí kouti,“ volá Řezníček. „Nás každý zkrátí a nač třeba dlouhých jakých řečí: útokem je nejlíp na vše hnáti, porubat vše palcáty a meči!“ „Ticho, ticho!“ slyšeti je hlasy a vše tichne – a zas bouří, kvasí – chvíle děsná – – S andaluzským ořem Červenka kol pádí jako Cid, když vstal z hrobu, aby, zdolán hořemhořem, pomohl vlast bědnou zachránit. Kdo si tykali s ním, „kam se ženeš?“ vzkřikli zděšeně a dál se brali. Ale za ním Šumavský je Beneš, Klášterský a Šalda, prach se valí pod nohami ořů – „Zrada, zrada!“ vzduchem zní a náhle kdosi padá –– aj, tisíce neprodaných kněh na hlavy se literátů řítí: nakladatelé tak na pospěch otázku tu chtěli rozřešiti. I by klání, i by porubání, i by lkání, i by bědování, jak by právě nastal konec světa. 26 S vytasenou šavlí aj hle β krvelačnosti své hledá cíl – „Zpátky, komu život milý!“ kříčíkřičí. Foerster vláčí hrozný samostříl a Guth jistou tiskárnu už ničí dynamitem, jenž ji rázem hubí. Strašný výbuch, vše se v rumy kácí – – „Hurrá, hurrá,“ vztekle volá Hrubý, „osm hodin vědě, osm práci, osm hodin krbu, tak to chceme, hurrá, hurrá, jinak nepečeme!“ Strach a úžas na všech tvářích dlí. „Ale pánové,“ v to Nejedlý znova volá, přehlušen však znova utichá, neb Xaver Svoboda s cepem v ruce uchopil se slova. Každé nožem v hruď se zabodá, jak z úst jeho zapěněných hříme, mezi tím, co oko divě hoří: „Přátelé, v svých rukopisů moři nepřítele hravě utopíme. Schytnem všecky jako hejno slípek a pak žití nechať dají vale.“ „Boží pravda, svatá pravda, ale pánové, já myslím,“ volá Šípek, „bychom dříve nechali je klečet na hrachu a svázali je krásně a pak aby některé své básně před ortelem Šebele jim přečet’.“ 27 „Jakže,“ volá Herrmann, „brachu, šílíš, toť by trest byl přeukrutný příliš! Toť by soud, ó příteli mně milý, žalovat nás mohl pro násilí! Nemůžem být opatrni dosti!“ „Tak, má pravdu,“ svědčí notář Štolba, „jenom, probůh, žádné výtržnosti! Zbývá nám tu jediná jen volba: s chlebodárci smlouva řádně psaná, u notáře pěkně uschovaná.“ „Aj, co smlouvy, jenom vzhůru, na ně, nebojme se, k předu odhodlaně, žádné smlouvy,“ ozývá se Herben. „Pánové,“ v to volá Šamberk, „sám utlačitelům já vymrskám, pro věc dobrou will ich immer sterben.“ A noc zatím pozvolna se kladla na ulice, kde se vše to dálo. Lidé ani nešli do divadla, tušíce, že hrůz těch ještě málo. Nejhoršího obával se každý a strach v duši národovců klíčil. Loupení a pálení a vraždy, vše ty hrůzy, jak je Bambas líčil, před duševním zrakem lidí táhly a vše úzkost jala a strach náhlý. Literáti zatím, zlobu v lícíchlících, táborem si lehli po ulicích. 28 Na dláždění nastlali si slámy a tam k hrůze měštěnínů všech – velký bože, račiž zůstat s námi – strážný oheň na nárožích šleh’. Ozbrojeny po zuby a po pás literátů hlídky tam a sem chodily, – kdo divadlo to propás’, při čtení se zachvěj úžasem. Válečné tam písně pěny všude, Heyduk k tomu dudáckou jim hude,hude. Celou noc ta hrůzná trvá mela, jaké Praha nikdy neviděla. Celou noc... a policie vlídně chová se, tak rozkaz přišel z Vídně. Nebránila tomu ani slovem, „Kuchařky“ když autorku tu shlídla, která v táboře pod nebes krovem vařila a kuchtila tu jídla, o nichž psala ve vydání novém. Kunětická literární slávu obětavě šířila zde tím, v ráz že černou uvařila kávu, o níž mluvilo se s nadšením. Všechna chasa zůstala tak bdělá mezi tím, co paní Gabriela Preissová tu pode širým nebem lačné krmit sotva věru stačí pálenkou a černým, živným chlebem, což vše skoupila dřív na Slovači. Kolem ohňů seděl mužů tlum, sem tam píseň slétla ještě na rty. 29 Šimáček tam věrným kollegům navrhl hru v kostky nebo v karty, Antoš ale v rozčilení jarém k dominu si sedl se Šlejharem. Kronbauer pak v ohně rudém nachu o bláznech cos vypravoval jaře, s Hellerem Čech usedli si k šachu (Čech se hře té učil při „Dagmaře“). Zatím z noci zrodilo se ráno. Sem tam hlava bolela, ach, tuze, načež příměří je ujednáno: stávka trvá, leč buď konec hrůze, vášně buďtež v srdci utuchlé, nebude se vraždit ani střílet, pročež navrhnut je svorný výlet stávkujících s hudbou do Chuchle. Odpoledne vyjeli si tedy, aby z dusné Prahy unikli, za sebou šli podle abecedy, jak si z dlouhé praxe uvykli. A tak šli. To k parníku byl nával, že by tento málem byl se topil. S chlebodárci zatím vyjednával důvěrníků sbor a rázem chopil se té věci svaté. Stále větší oheň jejich výmluvnosti byl – ale k cíli nevedly ty řeči. Prostředek pak jediný jen zbyl: čekati! A literáti tedy čekali, co dít se bude dál. 30 A hle, národ chodil smuten, bledý, konce stávky žalostivě ždál. Přečkal stávku tramwayovou, jiné, ale žádná tak se nedotekla jeho srdce, které žalem hyne, žalem větším, než je trýzeň pekla. Ba i toho, kdo rok celý nečet’ ani slůvka z toho, co mu psali, viděli jste náhle v prachu klečet, v jeho tváři smutek neskonalý a on volal: „Více nežli chleba je nám chudým básní, prosy třeba!“ Ale národ marně, marně žádal... Nakladatel sám hned román skládal, – jeť to věru nad sílu až lidskou – kromě toho báseň satirickou, tiskových šest archů denně psal... Jiný erár za pomoc v tom žádal, vojsku všemu aby rozkázal, od kaprála dolů, teď že krásně mužstvo všechno psáti musí básně. Chtěj neb nechtěj psali vojáci, erár denně dodal básní fůry, co je muž, se psaním trmácí, čelo každé zastírá se v chmury... Psali, psali, při měsíci sníce, který dál svou věčnou poutí táh’ – ale marně, svítil ponejvíce v erotiku divnou, o kuchtách, o službě a o nevěře ženské, o muzikách, jak jsou na Panenské, 31 často, ach, až do těch ranních hodin... Ale mnohé byly toho zrna, nakladatel že je četl, trna: „S tímhle měl bych do solidních rodin?“ A zas dál tak vycházely listy, vlastně vydán jenom papír čistý, čistý papír, pouze titul shora, pod čarou pak jméno redaktora. Soudný den to v Čechách nastal pravý. Po ulicích lidé šli jak stíny, v kavárnách zřel’s nachýlené hlavy – – A hle, národ ke čtení dřív líný teď se sháněl, kde je jaké čtivo, v kněhkupectvích bylo náhle živo, od autorů neznámých i známých skupováno všecko do posledka, za arch básní platila se pětka, v ten čas tržba v kněhkupeckých krámích deset tisíc zlatých v naší měně a snad více obnášela denně. Lid však přece číst chtěl věci nové, prosil, zapřísahal u sta hromů – jako kámen mlčeli však k tomu prosaisté jako poetové. I to jednoho se stalo rána, komusi, jenž vládnout umí pérem, v pravé poledne že vylákána báseň jedna strašným revolverem. 32 Napadený smrti unik’ tím, báseň opravdu že v chvíli zrobil – jinde řečeno však s pohnutím, zvášněný dav že jej vskutku dobil a že stávku odpykal tak draze a že jeho mrtvola prý leží od rána už v parku na nábřeží stávkujícím pěvcům ku výstraze. Vskutku šířena jsou taká slova, jimiž Praha rozchvěna i venek, anoano, prý i slečna Popelková, v ruce majíc věnec z navštívenek, hledala prý mrtvolu tu všude, poslední chtíc pěvci vzdáti čest, až jí řekli, že ta strašná zvěst nejspíš jenom vymyšlena bude... „Nadarmo, ach, tedy jsem vás snesla, obětinky milé, vzletná hesla! Co teď s věncem? Snad se hodí jiným... Ó kéž stávce padne oběť nová,“ zarmoucená slečna Popelková zalkala prý nářkem holubiným. Ze stávkujících však nikdo nepad’ strajku za oběť, buď Bohu chvála. Důvěrníci zaslechli prý klepat jednou na své dvéře a v nich stála deputace panstva – – „Mír buď s námi!“ literáty pozdravil hlas známý. „Chceme všichni společnému štěstí!“ Literáti hleděli jak v snách – – chlebodárci v bílých košilkách 33 olivové nesli ratolesti jako kdysi Naumburské děti – na obraze lze to uviděti. (Ostatně prý dojemná ta scena, Olivou jsouc skizzována, tuším, v kněhkupectvích bude vyvěšena pro potěchu věrným českým duším, neb list jeden v příštím prvním máji za prémii čtenářům svým dá ji.) A tak smlouva podepsána vzájem, vyplněna do poslední tečky. Oboustranný ovšem chtěl to zájem, učiniti různé ústupečky, tak na příklad návrh, jejž dal Ruth, aby pětkou zaplatil se řádek, jako přemrštěný zamítnut. Na dva zlaté vyrovnal to Sládek, načež tato báseň, jak se praví, placena dle nové bude taxy. (Bohudíky, člověk dluhy spravíspraví, a přec jenom pomůže si jaksi.) Bylo tedy dobře ze stran obou a kde zraky hořely dřív zlobou, radostí teď slzy proudem tekly... „A teď k práci!“ obě strany řekly. „Bohu chvála, že zas mohu psáti,“ zvolal Vrchlický, „leč prosím tuze, maximum buď, aby literáti připoutáni byli k svojí Muse nanejdéle šestnáct hodin denně“denně.“ 34 „Pravda,“ řekl Zeyer zamyšleně. „Ale ještě navrhnul bych cos: větší clo ať neodkladně dá se výrobků těch cizích na přívoz, neb co v Žaponsku, to my, když chceme, s vůli boží také dovedeme.“ A tak všichni, co jich bylo tady, šampaňským si na smíření pili – literátů nespočetné řady tedy opět práci nastoupily. Nebylo tu oka mezi všemi, v němž by paprslek byl neplál blahý. Rozlétla se radost po vší zemi, po vší zemi od radostné Prahy, že jsou zažehnány všechny trudy. Literáti vrátili se k míru, inkoustu si nakoupili sudy, pěvec znova naladil svou lyru. Vskutku, pěvci v bezpočetných opech pějíce se dali do práce... Teď má každý palác na Příkopech a tam žije jako v pohádce. Osm hodin denně píše, básní, s ním jak s máslem nakladatel jedná – a tak zvolna plynou dnové krásní u Věčnosti moře nedohledná... 35
Záboj, Slavoj i Luděk.
Z črna lesa vystupuje skála, na ni Záboj usadí se v mechu. Slunce jako blázen praží, sálá, mravenci se z dola proháněchu. Hledí Záboj jiskernými zory tamo, kde se v lesích bělá cesta. Aj hle, tamo na temeně hory Češi táhnou, ruče přicházesta. Ajta, Slavoj! Mlatem v zemi hodí, junné „servus!“ rozlehne se v tichu, věhlasní pak oba vojevodi múdře spolu šeptem hovořichu. I dí Slavoj: „Záboji ty drahý, boj podstúpí Luděk dnešní noci, na tě táhne s krvavými vrahy, chvátajú juž semo jeho kroci.“ Vece Záboj s búřným v oku vzdorem: „Běsi naň! Tož utkáme se v půtce, otpeláší Luděk se svým sborem, prchnou tamo k horám palejúce!“ 36 I dí Slavoj: „Totě hodno reka! Věkožízní bozi tobě splatí, – nevzmožnoť nám teď se pro Luděka ni jim klanět, ni jim oběcati.“ Vece Záboj: „Parom ať jej srazí, Morana jej schvátí s Běsi všemi! Babami aj prchnou lútí vrazi, při sám Parom, my jim naprášemy!“ A aj, večer nad horami vzchodí, rudé slunce k záchodu se chystá. Rozhlédnú se oba vojevodi, vzhoru na leb skály vystúpista. I dí Slavoj: „Sěmo Luděk spěje! Chytře my jej zaskočiemy, brachu! Za chlum nám se skrýti najnížeje, tamo naši v ráz jej posěkachu.“ Vece Záboj: „Mor naň i vše Běsi! Sěmo mně a tobě skrýt se tamo, – zaženemy jej za črné lesy, za les črný do nedozíramo!“ I váleno strašivo den prvý, Luděk hlasno silou svou se chvástá. Obě strany potíše se krví, obě strany jak zdi hradní stásta. I mine den druhý i den vterý, zkázu u voj Morana aj dýše, žalostivo vzeúpí les šerý, prchnou ptenci k horám odletíše. 37 Z črna lesa vystupuje skála.skála, nad skálu mlat Zábojevi ztvrdl, Luděk v ústup vodí voje krála, skřek vyrážen strašen ze všech hrdl. Luděk kamo ustúpiti neví, jak zmij zrádná k vojvodě se plazí. Aj tu Slavoj vece Zábojevi: „Potvoře té honem jednu vrazi!“ Aj tu Záboj mlat pozdvihne vzhoru, junná krev se vzbúří v junném těle, mlat v ráz pade prudko na potvoru, duše črná prchá velevele. Vidí voj, co událo se vůdci, spěšno prchá přes vrchy i vody. Vece Záboj hněvem búřiúcí: „Dál až k horám zaměřímy chody!“ I dí Slavoj, k Zábojevi spěje: „Nebudú víc Luďka bolet zuby, dorazil jsi mrchu najjistěje – více se mu u nás nezalúbí.“ Vece Záboj: „Merci za ten projev, volna zase žírná země naše. Aj hle, tamo slední trosky vojev k horám táhnou spěšno palováše!“ Pustili se i do toho zbytku, jako v pecky Záboj v hlavy tluče. Osvobodil vlast svou přemilitku, za hory aj vrahy zahnal ruče. 38 Aj, tam parob hněvno líce mutí, mutí líc jak búřné mračno samo, – i by jemu žalno uprnúti, uprnúti do nedozíramo. I dí Záboj: „Spráskal jsem tu ovci, dřenie měl jsem jako dřevorubec, – potom ať mi přijdou Gebaurovci, že jsem nikdy ani nebyl vůbec! Ještě zmozolena ruka je má, jak jsem bil je jako orel ptence, – a pak člověk za to všecko nemá ani už ten kousek – existence...“ 39
Ballada o šelmosmrtiči.
Heřman z Bubna byl udatný pán, který šel jednou na divný výlet, neboť mu rozkaz byl ukrutný dán, zvěř dravou aby šel flobertkou střílet. Tedy tam střílel opice, tygry, lvy, slony a jiné šelmy, až dobrodružství tropíce jednou byl polekán velice velmi. Kde rozprostírá se aequator, – ó běda, boha za milost proste! – tam v poušti stojí neznámý tvor, na kůži samý hřebík mu roste. Heřmanův kůň – jak známo – se lek’, před potvorou divnou se vzpouzel. „Pro vlast a pro ni!“ Heřman si řek’, „což jsem zapadl do říše kouzel?“ Nabrousil sobě píku svou hned, ubohou duši svou poručil bohu, s podivnou obludou v boji se střet’, až náhle podrazil třetí jí nohu. 40 Leč běda! nastojte! jaký to hlas? Lidský hlas v obludě úpí! Heřman však chytil ji za provaz, myslil si: „Tohle to Hagenbeck kúpí.“ Tak s tvorem divným dále se bral, ale, ó běda, než zpátky sem došel, tvor ten žalostí stále řval, nejedl, nepil, třetí den pošel. V museu nyní uchován jest, lví kůže mu pod hlavu dána – ať sladce dříme tam, budiž mu česť – a ať se nezbudí, pro Krista Pána!! 41
Vzorný dopisovatel.
I.
Milý Pepi, moje zlato, skoro pláč mám ještě na rtu: tatínek mi přišel na to, když jsem četla Tvoji kartu. To Ti bylo křiku včera, že mám známost, o níž neví! Celý den až do večera plakala jsem bez úlevy. Chtěla jsem Ti psáti, ale nebyla jsem chvíli sama. V bolesti mé neskonalé na pomoc mi přišla mamá. Řekla, abys napsal otci jednoduše psaní přímé, mamá přijde ku pomoci, – ostatní mu vysvětlíme. Napiš co a jak a žádej o mou ruku jednoduše, – jenom, Pepi, neodkládej, prosím Tebe, drahá duše. 42 Napiš mu to, drahý Pepi, ostatní už mamá řekne, tatínek přec není slepý, uzří lásku Tvou a změkne. Rozplašeny budou stíny, tatínek se upokojí – a do svaté Kateřiny budu navždy, navždy Tvojí! Navždy Tvou! Leč pro dnes dosti. Čekám na Tvá drahá slova, věrná Ti až do věčnosti Rosalie Suchánkova. Ještě něco: tati říká, že prý pro mne, mladou žábu, času dost na milovníka. Odpusť, Pepi, že tak škrábu. II.
Vážený a ctěný pane! Vy mne neráčíte, vím to, znáti dosud osobně, ni to, co v mém nitru plane, leč já jsem tak smělý tímto obrátit se v úctě k Vám. Vážený a ctěný pane, v úctě podepsaný věří, že mu račte uvěřit: 43 hle, v mém srdci láska plane, láska k Vaší slečně dceři, kterou znáti mám tu čest. Mám tu čest ji znáti z ledu, kam chodila s milostpaní, – a bez toho anděla žíti více nedovedu, anoano, bez ní život ani mysliti si nemohu. Slečna dcera sama, tuším, lásku ke mně také chová, proto, račte dovolit, abych, touže svazkem užším s ní se spojit, psal Vám slova, jež mi srdce diktuje. Milujiť já slečnu dceru láskou, jež je stále prudčí, láskou čistou, nezištnou, celou silou karakteru, jenž Vám, ctěný pane, ručí slečny dcery za štěstí. Proto jsem tak smělý, vznésti prosbu k Vám za ruku její. Račte nám dát svolení, požehnejte dítek štěstí, – prosíme co nejvroucněji za laskavou odpověď. 44 Dovoluji si Vám říci, že jsem medik v osmém roce (mám rád ve všem důkladnost), a já syn vždy milující, ctil bych ve Vás svého otce, v milostpaní matku svou. V naději pak toho blaha v ruce Vaše svůj los příští skládaje, jsem v úctě Váš Josef Václav Ostrý, Praha, číslo 15, na Bojišti, třetí schody, první dvůr. III.
Velectěný pane doktore! Jelikož Jste žádal ve Svém psaní za ruku mé dcery, promluvil jsem stran toho ihned se svou paní. Moje řekla, že je času dost – holce šestnáct bylo letos v letě, – vdát-li má se však, nuž ať se vdá, Pánbůh dá-li hodného nám zetě. Moje si Vás velmi chválila, z ledu prý se velmi dobře znáte – a tak, ctěný pane doktore, navštívit nás račte jedenkráte. Musíme se přece poznat blíž, hodíte-li mně se jako dceři, 45 a tak tedy třeba v neděli račte přijít k sedmé na večeři. Povídám to zcela upřímně, chci Vás poznat, proto tedy zvu Vás – nerad bych snad s věnem dceřiným v chytré síti Bůh ví koho uváz’. Těše se, že ve Vás najdu snad, co chci v zeti, karakteru dbalém, trvám v úctě Jiří Suchánek, vývoz šunek ve velkém i malém. IV.
Milý Pepi, moje zlato, co se to jen s tebou dálo? Včera mluvil Jsi tak málo, – vzpomínám si s pláčem na to. Srdce moje těžko věří, že Jsi byl tak chladný tuze. Vzpomínám si na to v hrůze, když jsi přišel před večeří. Představila jsem Tě otci, oba jste se rděli, bledli, k večeři pak když jste sedli, mlčeli jste jako mloci. Nejedl Jsi ani, nepil, čekala jsem na Tě v blahu a Ty Jsi jen na podlahu rozpačitě oči lepil. 46 Jak bys těžká muka přestál, nebyl’s slaný ani mastný, jindy se mnou byl Jsi šťastný, včera’s o mne ani nestál. Co Ti bylo, Pepi milý? S pochmurnou Jsi mlčel skrání. Byli jsme jak zařezáni, nejedli jsme, nemluvili. Vzpomínám teď v hrůze na to, a jsem skoro blízka křečím. Ublížili jsme Ti něčím, milý Pepi, moje zlato? Býval’s vždycky taký čtverák, poslouchat Tě až až milo – přec mi napiš, co Ti bylo, vysvětli mi, co a kterak? Což můj žal se ještě zvýší? Piš mi, prosí Tebe znova Rosalie Suchánková. Odpusť, že tak špatně píši! V.
Velectěný pane doktore! Příčiny Vám budou asi známy, proč Vám píšu, ovšem důvěrně, zůstaneť to navždy mezi námi. 47 Nechci činiti Vám výčitky, jíž bych Vás snad nepříjemně zalek’ – že bych já však tchánem být měl Vám, takového jednání jsem dalek. Moje neví, ani netuší, že já znám Vás, bohužel, už déle, ovšem neznal jsem, že Jste to Vy, který tenkrát šilhal po Adéle. Moje neví, kdo je Adéla, a Vy tajnost zachovati račte, – ale svatbu, pane doktore, někde jinde sobě zaonačte. Nemínímť já strkat peníze takovéto váze těžké, zeti, který dnes si sedne v hospodě a jde z ní až nastane den třetí. Nemínímť já slovem otcovským takovýto požehnati párek, kde muž, když se zvedá od stolu, na tácku má přes padesát čárek. Nechci zkrátka – račte odpustit – aby naše spojila se dráha, nerad bych, by dcery výbavu v pivě nechala mi – těžká váha. Nu, my jsme se dobře snášeli, nemusí být mezi námi zloba – ale zetěm abyste mi byl, to si ještě rozmyslíme oba. 48 O čemž zprávu, pane doktore, podává Vám s opravdovým žalem Uzenářství J. B. Suchánka, vývoz šunek ve velkém i malém. VI.
Vážený a ctěný pane, dovoluji si Vám říci, že i na mne neméně shledání to nečekané jako rána zdrcující předevčírem dopadlo. Kořil jsem se slečně dceři, neznal jsem Vás, co a kdo Jste, Vy Jste byl tak laskav a pozval Jste mne na večeři. Co dál bylo, to je prosté, jak jsem čet’ kdes v románě. Otevřel jsem Vaše dvéře – noha vstoupiti se zdráhá: Vy Jste stál tu přede mnou! Ucouvnul jsem v nedůvěře: Jakže, tato těžká váha, – to je její tatínek? Ten, jehož jsem vyhazoval často k ránu vlastnoručně od „Boty“ i odjinud, ten, jenž při tom tak se choval, a tak nadával mi zvučně, že vzal oba policajt –? 49 Jakže, tohle tchán je pro tě, ten, jejž tolikrát jsi vlídně opilého podpíral, který lezl k „Zlaté botě“, kde se opil šestkrát týdně, když tam byla Adéla –? Jakže, člověk, který ženat kupovával šperky pro ni, dal jí klobouk, slunečník, člověk, který do svých tenat jistou Frici svábil vloni, – to že je tvůj příští tchán? Neračte se divit tomu, pane vážený a ctěný, že při onom shledání, do Vašeho vstoupiv domu, byl jsem jako opařený – – já jsem očím nevěřil. Vážený a ctěný pane, do nejdelší smrti ani toho bych se nenadál... Ostatně to řeči plané. Co se týče milostpaní – proč bych jí co povídal? Ctěný pane, zvykem mým to není, dělat někde klepy, neboť já jsem – karakter! Proto se jen slušně tímto poroučím, já, osel slepý, který jsem se neptal dřív. 50 Žijte tedy zatím blaze! Na shledanou v době příští – třeba někdy k ránu zas! S úctou J. V. Ostrý v Praze, číslo deset, na Bojišti, třetí schody, první dvůr. VII.
Ctěná slečno, divíte se asi, že Vám píšu, známý-neznámý, ale ve mně všecko se to kvasí, jak ten lump se stavěl před Vámi! Naznačím Vám několik jen rysů z karakteru, jenž se hnusí mně. Třeba psaní bylo bez podpisu, věřte, že to myslím upřímně. Ten pan Ostrý – měla byste s chutí vyhodit lumpa ze dveří, – hanebně Vás, slečno, balamutí, člověk ani očím nevěří. – Milá slečno, já bych přál Vám slyšet, kde on o Vás mluví, co a jak! Včera kamsi nachmelený přišed husou nazval Vás ten darebák! Šišláte prý a Bůh ví, co přilhal, – tohle pěkný byl by pro Vás muž! kde je ženská jaká, po všech šilhal, vrabci o tom zpívají si už... 51 Po těch věcech nic mně není sice, ať si každý dělá, co chce sám, – že je celý blázen do sklepnice, mimochodem jen tu povídám. Co se o něm povídalo v zimě, to se, slečno, nedá ani říc’. Odpusťte, že píšu anonymně, podruhé Vám řeknu ještě víc. Že má dluhy, sama víte asi, předloni už chodil skoro bos, nu a že mu vypadaly vlasy, o tom povídá se ledacos. Ve všech hospodách už s dluhy uváz’ člověk špatnosti té nevěří. Jako přítel, slečno, varuju Vás: vyhoďte ho, lumpa, ze dveří. Kam jen, slečno, oči dala byste! Za věno by koupil si pár bot, trochu hadrů, ňakéňáké prádlo čisté, – ostatní by dones’ do hospod. Takových by bylo, jako smetí... Pravdu svatou řek’ jsem před Vámi, račte o ni, slečno, přemýšleti. S plnou úctou Známý-Neznámý. Nepovrhnete-li city mými, na tamtoho myslit přestaňte! Buďte šťastna! S úctou S. T. Přímý, hlavní pošta, poste restante. 52 VIII.
Ctěný pane! Ten Váš list teprv otevřel mi oči. Ten pán, račte býti jist, práh náš více nepřekročí. Odpusťte, že k vůli mně s poštou útraty Vám vzešly, – přála bych si upřímně, abychom se někde sešli. Zajisté, že hodný Jste, tedy zítra čekat budu v městském parku o šesté, ač snad propadnu se v studu. Budu míti žlutý pás, račte přijít jistě ale, věřte, Pane, že si Vás již teď vážím neskonale. Zatím ještě jednou Vám děkuji za Vaše slova. Odpusťte, že pospíchám. Rosalie Suchánkova. Ten pán ani nebyl s to milovat, snad starou bábu. Račte přijít najisto. Odpusťte mi, že tak škrábu. 53
Vlas slečny Elsy.
Dost krásných žen jsem viděl v šití, ve frančině a u Kasky, i u baletu možná zříti děv ladných vzácné ukázky, – toť více méně pěkné žáby, však vzal je ďas! Mne Kubánková Elsa vábí, vlas její měkčí nad hedvábí, oh, její vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! Ret její roveň zralé višni a nožka, chůze, jaký vděk! Ký div, že rád se dcerou pyšní i vážený pan Kubánek! On cvičit nechává svou dceru i její hlas, ji vychovává pro operu, však nad vše se mu líbí věru ten její vlas, 54 ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! Pan Kubánek má pěkné jmění, na Novém Městě slušný dům, dík rozumnému pekaření a stále menším rohlíkům. Tož Elsa není děvče chudéchudé, a jednou as že pěkný dům ten dědit bude, aj, ctitele má vždy a všude, vše pro ten vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! Což divu, že se za ní fantí, kdo viděl této krásy vzor: tři suplenti, dva praktikanti, pět kupců, jeden profesor, muž jeden od potravní daně: dva tucty as těch reků, již jak líté saně v boj za ni šli by odhodlaně, vše pro ten vlas ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! Leč ruku všem dát věru nelze, – kdo bude as ten šťastný muž? Kdo divil by se slečně Else, že vyvolila sama už? 55 Kýs oficial v sen jí vstoupil, měl pěkný bas a, by jijí navždy klidu zloupil, si uniformu schválně koupil, vše pro ten vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! Vzezření Marsa na se přijal, jak vycpaný měl hrudní koš, byl z pošty ten pan oficial, měl výložky jak listonoš. To bylo Elsy idealem, Bůh duši spas! On šel, jak byl by generálem, ač o kord časem klopýt’ málem, vše pro ten vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! On k vyznání si zvolil formu dost solidní kdys o plese, – měl lakýrky a uniformu: jak odolat té noblesse? „Já představím vás tatínkovi,“ zněl sladký hlas. I verš i prosa těžko poví, jak rek byl dojat těmi slovy – jen zlíbal vlas, ten dlouhý, zlatý vlas. tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! 56 Pan Kubánek byl u večeře – vídeňské řízky právě jed’ – a sotva vlastním očím věře vypravit slova nedoved’. – „Já holku cvičil pro operu, však vzal to ďas! Nu máte slušnou karrieru – –“ a hleděl naň i na svou dceru i její vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! Pan oficial, ó tak blízký splnění vroucích tužeb svých, si na radost dal také řízky a vypil devět plzeňských. Ó jaké štěstí čisté, nové! I doma zas, když usnul, táhli nad ním snové, v nichž zřel jak Anny Csilágové ten její vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! Pan oficial zářil celý od chvíle té jak jarní květ –: bylť ke Kubánkům na neděli, ó štěstí, pozván na oběd! – Ku prostřenému sedli stolu – ó sladký kvas! Ti dva si ruce tiskli spolu, – 57 on kolem ní jak gloriolu zřel její vlas, ten dlouhý, zlatý vlas! tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! V polévce bylo drobné sago, – pan oficial lžíci zved’ a náhle mračil se jak Jago a zrudnul v tváři, opět zbled’ – a zesinalý v obličeji i modrý zas on potácí se, vstává, nejí, jen zří tu krásnou hlavu její a její vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! A zašel, nevrátil se více, ba nevrátil se smutný rek... „Co stalo se?“ – Tu svojí lžíce se uchopil pan Kubánek... Co bylo dál, se krátce poví... Ó hrůza, žas! Jak bylo panu Kubánkovi! On z polévky, ó běda, loví ten její vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! Dost krásných žen jsem viděl v šití, že člověk ani nevěří, leč já chtěl v píseň zachytiti tu dívku zlatých kadeří. 58 Jsou v světě dosti pěkné žáby, však vzal je ďas! Mne Kubánkova Elsa vábí, vlas její měkčí nad hedvábí, oh, její vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, tvůj, krásná Elso, dlouhý, zlatý vlas! 59
Meditace o drožkáři.
Jak říká se, Rafael Sanzio i bezruký že malířem by býval, tak drožkář musil stát se drožkářem. Ten los, ten osud jedině mu zbýval, by s Rosinantou stával na rohu a na kozlíku přemítavě sníval. Své místo vždy si člověk dobude. – Čím dříve byl, to dá se těžko říci. Snad narodil se už s tím kabátem, s tou upřímnou a trudovitou lící, s tím usmoleným v ústech doutníkem, s tou Rosinantou bědně harcující. Snad narodil se už s tou drožkou svou, jež při jízdě tak žalostivě sviští... Teď ve dne, v noci, v dešti, za sucha on podřimuje na svém stanovišti, čte žurnál svůj a dumá hloubavě, kým směrem půjde politika příští. On ví, co Bismark nejspíš udělá, zda ještě s vojnou nějaký čas počká, 60 on všechno ví – – A teď se natáhne a zívá – mhouří chytrá, malá očka, teď zvolna smeká – – nic. Vy šli jste dál. A dál tu stojí prázdná, sešlá dročka... A její pán tu zvolna usíná – – Jak dával by si odpovědi kladné, nahoru, dolů hlava kývá se – – Ó, kdo by plašil snění jeho ladné? Ó, jděte kolem tiše, po špičkách, ať Rosinanta na vás neupadne! 61
Romance o paní Bábi.
Paní Bábi v celé kráse usmívá se, láká, vábí hláskem sladkým jako med mluví, řeční, bozi věční! jako pilka repetilka jede ostrá jako jed. Sedla ráno na trh s nůší. Jak se sluší, narovnáno všechno zboží v samý lad. V chvíli ranní přišly paní, děti, služky, jí ty hrušky, jabka, švestky kupovat. 62 Paní Bábi mluví, z tváří něha září, láká, vábí mluví, smlouvá, chválí zas, – přec však není spokojení v její duši. Kdo to tuší, co jí k štěstí chybí as? Tu to máte; přišel, postál, v tváři roztál, po třikráte vybral, sáhnul, vrátil zpět, – teď se šine zvolna k jiné – – K tomu krámu nadává mu, že tak neuslyší svět. Kolik svábí hromů, inu za vteřinu paní Bábi, nespočítá nikdo z nás. Mluví, křičí, plíce ničí, jako pilka repetilka jede ostrá jako mráz. 63 Teprv potom dobře je jí... Rty se chvějí, ještě o tom přemýšlí teď v duchu snad. Statná žena spokojena cos teď kutí – nyní s chutí může teprv posnídat. 64
Romance o metaři.
Zde málo kouzla život nese. Však člověk všemu navyká. I metař časem usměje se, když najde někde – slavíka. On, třebas nebyl krásných lící a jinak ulic ozdobou, přec jenom klidně může říci, že o chvíli jde před dobou. Ty ještě dávno dřímáš, světe, a dále chrníš na loži, a on už dále čistí, mete a fůru smetí naloží. Tak sotva v růžích vstane zora, zříc vyčítavě na flámy, on z obecního táhne dvora, – hle, oč jde metař před vámi! A táhne jeden, druhý, třetí, jich převelká je armáda a v dlouhých řadách metou smetí a smetí dál se nakládá. 65 A pilnosti typ chvalně známý, hle, metař, dře se do krve, ty proklínaje v duchu flámy, již z kaváren jdou teprve. A mnohý z nich snad vzpomene si, ve společnosti kumpánů jak flámovával také kdesi a domů chodil po ránu. Teď vzpomínky ty táhnou hlavou a mnohé mnohdy zazebou, máť mnohý krásnou, usmívavou budoucnost – žel, že za sebou. Znám jednoho z těch lidí blíže, Nežnež zatočil jimjím světa vír, on žil, jak žije každý kníže, vždy gentlemen a kavalír. On také píval „Chateau Iquem“ i „Vdovu Clicot“ též měl rád a také bylo jeho zvykem o velké sumy v karty hrát. On také jezdil z Averina, u Švertáska a Krásy jed’ a mnohá svůdná ballerina by mnohé mohla vyprávět. On také míval štěstí u žen a po modě se odíval – až na konec pak byl už dlužen, kde na koho se podíval. 66 To všechno život s sebou nesenese. Leč všemu člověk navyká. I on teď časem usměje se, když najde kousek – slavíka. Nuž, jeho los teď méně skvoucí, však on, snad smířen se světem, teď cesty rovná pro budoucí a ohání se koštětem. A tak snad bude život celý. Sen planý v duši nehárá, – on spokojí se, nalezne-li kdes lepší kousek cigara... 67
Talmi-lord. Studie z Příkopů.
Lev našich ulic není on. Je spíše slon. Lev tím či oním přesnadno se vzruší, on jde však s věčně spokojenou duší, víť, každý pohyb jak mu pěkně sluší. Vychází z domu, krásy květ. Nuž za ním, v před. Nás neunaví poučná ta chůze,chůze. Náš hrdina se nerozběhne tuze, před rychlým tempem tvor ten trne v hrůze. Jak Adonisův vážný sok jde krok co krok a usmívá se... Jaká o tom hádka: to k humoresce vtělená je látka. Bůh uchovej nám tahle gigrlátka! On mluví jenom na půl úst. Slyš trávu růst, než zdlouhavě on druhé slovo poví. On vůbec plýtvá velmi málo slovy. Ach, on se nudí, běda chudáčkovi! 68 Ó nuda, nejhorší všech běd! Jak nudí svět! Svět... co to je? Svět, to je velká hrouda. A filosof se pomaloučku loudá. Tam kyne mu, hle, tabáčnická bouda. Ó, Praho, hořké slzy roň. Zde půdy proň ach, není, není. Praha je mu fádní, však Vídeň, – pane, v světě není nad ní! Tam v plné cti jsou bratři jeho ladní. Však, řek’ jsem: líný. – To je lež. Má vášeň též. Bicykl koupil před mladosti skonem, a že tu mezi samou slávou tonem, i on je tuším také championem. Však občansky když vyjde jen, on, gentleman, jde zvolna, v perkách z krokodilích koží – žel, doma všecku velebu svou složí, a je zas commis ve smíšeném zboží. 69
Muž s pekelným strojem.
Konkurent hrozným slečinkám, jež hrají na piana valčíky, jež rvou srdce nám, v noc od božího rána on ulicemi bloudí jak duše všemi klatá a z kolovrátku loudí to věčné tramtarata. Chceš veršovati třeba – oj, ký ďas tě budí ze sna? To pekelný je jeho stroj, to melodie děsná, jíž vrabec už tě mučí, až duše hrůzou jata – a dále zní a hučí to věčné tramtarata. Nuž opásej se v klidu zbroj a dej svůj obol tomu – Však pekelný zní jeho stroj zas u druhého domu. 70 Kéž zdřevění mu ruka! Kéž propad’ moci kata! Leč dále zní a fňuká to věčné tramtarata. Ty o svůj rozum už se boj! Tvá hlava skorem třeští. Leč pekelný ten jeho stroj dál frká, řve a vřeští... Kéž s hůry pomoc přišla, ó nebes moci svatá! Leč dále huhňá, šišlá to věčné tramtarata. Nuž probůh, jen se upokoj, vždyť vše má konec v světě! Však pekelný zas druhý stroj už k zoufalosti štve tě a vříská jako prvý – bestie z pekla vzatá! Žluč rozlilo by krví to věčné tramtarata! Tak není možná žíti! Hoj, teď pěkně umři, chceš-li: kde jaký pekelný byl stroj, sem v ulici se sešly. Tys umřel v této chvíli, dušička k nebi chvátá, leč nad tebou dál kvílí to věčné tramtarata. 71
Figurka.
K desáté vstává. pomalu snídá. Ach, to je bída! Vypita káva. V hlavě je nelad. Hůlky se chopíchopí, jde na Příkopy. Co také dělat? Potom se nají, na chvíli usneusne, než v herně dusné karty mu dají. Než i tam zívá. Sapristi, na led. Večer je balet. Ona tam zpívá. Kukátko pílí od lože k loži. Však i to množí dlouhou mu chvíli. 72 Nudí se, nudí, spleen má i dluhy – a tak v den druhý znovu se budí... Člověk ten, vizte, nesil a klidí – Ježíši Kriste, máš to tu lidi! 73
Mladému poupátku.
Na nebi tma byla, na zemi světla, tvářička rozmilá růžemi zkvetla. Děvčátko, toč se jen, hochům pleť hlavy, však on to spokojen tatíček spraví. Toč se jen poupátko, v blaženém reji, ty chvíle za krátko bůh ví, kam spějí. Ani se nenadáš, spletou ti vínek a mladost celou vtkáš do upomínek. A jednou, sotva zvíš, řada let znikne, ztloustneš či zhubeníš, – člověk tak zvykne. 74 Ó žití trpký los, jak život letí: – najednou řekneš cos ostrého – zeti... 75
Vymodlený ženich.
Slečna Stázi na mši vchází, smutně zavzdychá: Svatá Panno, prosím tebe, dej mi ženicha! Mému hochu vnukni trochu lásky ke mně víc, ať s tatínkem promluví už nejdýl za měsíc. Jeho pouze ždám si v touze, – zem i oblohu za svědka mám, bez něho že žíti nemohu. Kdyby ale dal mi vale, čehož Pánbůh chraň, alespoň mi náhradníka račiž dáti zaň. 76 Jen ať hezký je a blesky v očích má jak on, ať je tmavý jako cikán a má baryton. Ale kdyby měl i chyby, svatá Panno, raď: ať má hlavu jako šafrán – to je jedno, ať! 77
Romance.
Na nebi hvězdy svítí a v městě lucerny. V svém srdci lásku cítí Don Pedro nevěrný. V skráň mraky se mu kladou, jak bloudí krajinou. Má doma ženu mladou, leč myslí na jinou. Svět celý v kráse tone, vše samý smích a zář, – proč ty jen, švarný Done, jsi taký samotář? Don Pedro mračí brvy a na rtu zmírá vzdech, žár divý vře mu v krvi a z oka plamen šleh’. „Sto tisíc čertů,“ volá, „dnes mám už toho dost, mám pod očima kola a s ženou mrzutost. 78 Kde jaký poet, smýká v prach každý moji tvář, z Don Pedra nevěrníka, vytlouká honorář...“ 79
Žala trávu moje milá...
Žala trávu moje milá, trávu žala, na trávu se položila, zazpívala. „Útočiště srdcí plachých, Marjá, máti, s tím svým hochem, achich, achich, zkusím já ti. Slyš, co ti mé srdce řekne: hoch mne líbal, ten můj milý, kvítko pěkné, to je šibal! O hubičku řekl si mi, prosil často, dostal jich od loňské zimy snad už na sto. Vzal si jich už na tisíce, – kapek deště o přívalu není více, – a chce ještě. 80 Ne, však já se nedám, že ne? Proces krátký: ať dřív tamty zúročené vrátí zpátky!“ 81
Píseň ku chvále vína.
Žár slunce zhas’, leč víno ohněm zraje – hleď, Pane, nás, hleď na ty české kraje! Zde líný klid, zde pivem chasa líná, jak pro ten lid by nezrála tu vína! Ten lid je hluch a nic jej nepohněvá – a přece bůh mít nechce z lidí dřeva! A proto dal nám víno, které plane, – kdo pohrdal by darem tvým, ó Pane! Nám v žíly vlej krev místo mléka pravou, ať nadšeněj’ to tryskne českou hlavou! 82 Lid z piva stárstár, a proto chasa lína, – sem nový žár, sem jasný oheň vína! 83
V letním zátiší.
Ó sladký život poety! Jsem jak princ onen zakletý na vybásněných hradech svých, – a jakým jsem tu pánem! Já v létě městu vale dal i lásky své tam zanechal, ať s věřiteli na návrat se těší každým ránem! Ne, mne žár města nevábí! Já lehnu v mechu hedvábí a tížen zlým svým svědomím blaženým spánkem usnu. Zas procitnu a do hloubi těch lesů dál jdu na houby, – ať někdo s účty hledá mne v těch horkých ulic dusnu! A lesy šumí nade mnou svou básní divnou, tajemnou – proč všedními se starostmi v tom božím chrámě trudit! 84 Ó sladký život poety! Jsem jako ten princ zakletý – a musila by krásnou být, jež chtěla by mne vzbudit... 85
Nové knihy.
Knihkupecký trh znovu na čas ožil. Pegas, než se toho dožil, dřív se v kříži strh’. Básník mnohý dřív umřel zatím hlady. Škoda, řekli, byl tak mladý, ale jaký div! Nových básní rej, z knihtiskáren vyšel, národ o tom čet’ a slyšel, což je o prodej! Knihy vyšly – leč. Kdo se jich teď ujme? Písemnictví podporujme, tak zní moudrá řeč. V plod vyzraje květ! V žírné české lány knihy jsou už rozeslány – a jdou šmahem zpět. 86 Podzim zatím vtáh’ na ty naše kraje, kde rozšafný občan hraje šístku v besedách... 87
Hloupá pohádka.
Byl jeden král už starý, ten neměl žádných dětí, měl jenom jednu dceru, pak druhou a tu třetí. A ty tři mladé děvy vzdor velikému jmění se nikdy neusmály. Tak do toho nic není. Tak ten král řek’, kdo zmůže, by nebyly tak smutny, že dá mu fůru zlata a ještě čtyři putny. Tak rytířové přišli, hrabata z blízka, z dáli, však ani jednomu se princezny neusmály. Až přišel švarný rytíř, že zažene jim smutek, dřív najed’ se a napil a potom také utek’. 88
Kdo lidi učí lásce.
Kdys v jarní noci blouznivé rty zlíbal bledé krásce. „Ó pověz mi, ty duše má, kdo lidi učí lásce?“ A ona řekla v pohnutí: „Ó láska, srdcí Eden! Já také dřív jí neznala, – mne učil kadet jeden.“ 89
O muzice.
Čertův kvítek, tenhle Vítek, ten má z pekla štěstí! Bleskem oka srazí soka, nebojí se šesti. Bez okolků chytne holku, která se mu líbí, v pás ji chytí, hochům bití a jí pouti slíbí. Oči upne, jen si dupne, basa začne hráti, dokud Vítek, čertův kvítek, všecko nevymlátí. Času není na placení, – zaplatí to nebe. 90 Vítek milý v posled zbylý vyhodí sám sebe. Cestou domů rád je tomu, jak se moudře bavil – čertův kvítek, tenhle Vítek, jak to moudře spravil! 91
Povzdech nadějného lyrika.
Bože, dej mi, čeho třeba: chleba, dej, ať splatí někdo druhý dluhy, rci, slevena na tvůj kyn že činže, otevři mi záloh pramen. Amen. 92
Osud kokety.
Byla kdys jak růže, která voní, pěkně rostlá, jako mladý doubek, žádný ale kousnout nechtěl do ní, tvrdilo se, že má mlsný zoubek. S mužskými si hrála, pravzor koket, hrála si a vybírala stále – potom ale špičatil jí loket, ramena, nos, brada a tak dále. A dál čas, ach, ohlodal ji hrubý, osud koket všech i před ní vzrůstal: už jí všecky vypadaly zuby, jen zub času, bohužel, jí zůstal. 93
Pan Skřivánek.
Skřivánek je mladý pán, nikdy nezahálí, za děvčátky běží už, jak je vidí z dáli. Skřivánek je ostrý hoch a má štěstí u žen, v celé Praze krejčím všem za šaty je dlužen. Skřivánek je ostrý hoch, láskou plane hnedky: s naší celou ulicí milostné měl pletky. Skřivánek se přitočí k dívce každé ruče, divno, žádný tatínek že mu nenatluče! Za Skřivánkem každý švec může ruce spínat, nechá ševce, pradlenu dále upomínat. 94 Skřivánek je mladý pán, ach, já se mu klaním: věřitelů processí stále běhá za ním. Skřivánek však vznese se jako skřivan nad luh, věřitelům uletí a dál žije na dluh. Dělejme to taky tak, jako ten Skřivánek: v jedné ruce panenku, v druhé ruce džbánek. 95
Verše.
Pracuj každý s chutí usilovnou. Pracuj. Ó vždyť naděj tebe vítá, smrtí laur že u věnec ti svítá, teď kdy není na omáčku skrovnou. Na národa dědičné té roli každý z nás nechť kopá, ryje, mrví, – co je na tom, svou či jiných krví, k prospěchu to nebo záhubno-li? Cesta naše rozličná být může. Ty tu stav, ty tam to poboř, ty tu srážej v prach, kdo letí ku blankytu, ty trn pěsti, on-li sází růže. Jenom vůli všichni rovnou mějme. Běda, nás kdo v tom či onom předčí, běda tomu, kdo je nás tu větší! Nad normál co, všechno zurážejme... 96
Ballada o kříži.
V chudičkém kraji chudá ves a prostá česká chýš a u ní pne se do nebes na věži chrámu kříž. Tam narodil se kdysi on – dnes je to dávno již – jej prvně modlit učil zvon a ručkou dělat kříž. A vzrůstal. V hrdém letu svém se vznášel výš a výš, na čele čistém, vznešeném nadšení svatý kříž. Však minul čas – a ledacos – On stoupal tiš a tiš – pak zvolna začal sklánět nos a ohýbati kříž. A vida, je to lépe tak a snáze jde to spíš – hle, dnes mu zdobí nový frak už první zlatý kříž. 97 Však někdy hněv jej chvátí přec, když, lide, kdys mu díš, ký býval jednou našinec... Nu, zkrátka, je to kříž. 98
Óda na dlouhé šosy.
O šosy dlouhé, dlouhanánské šosy, hle, píseň má dnes všecky Musy prosí a na kolenou vzývá Apolla, ať popřejí mi v bludném tomto žití vás, dlouhé šosy, hymnem oslaviti, jenž léta už v mé hrudi plápolá. Neb mimo vás co dnes je hodno chvály? Snad lidský duch? Ah, jeho peruť válí se dávno kdes vhozena v tmavý kout. A naše mláď? A láska v hrudi její? Ó dlouhé šosy, už co nejspěšněji kéž vás by každý mohl navléknout! Nuž, o čem jiném ještě nyní pěti? Nač ještě dnes má ňadro rozkypěti a bouřiti jak přeplněná číš, tou písní hvězdnou, která hřmí a jásá, tou písní, v které nadšení a krása a hněv a bouř a jas a hloub a výš! Ah, nám dnes k smíchu jsou ty všecky trety, dech růží, viol, azur stříbrosetý, 99 ples nadšení i plachý dívčí zor, žár myšlénky i děcka pousmání, svit hvězd, sny země, kdy se večer sklání a slunko zvolna klesá za obzor. Co toto vše... co věštců hvězdné sny nám, co lidská duše... toužíme dnes jinam, nám báseň dnes je hračkou pro děti a pěknou vazbou do zasklených skříní... Ó, dlouhé šosy, čím nám vším jste nyní, jak slavno teď se vámi oděti! A přijde čas, kdy uzná slávu onu a moc i dav těch zbrklých boucharonů a rýpalů a kterak ještě dál. A bude čas, kdy valné lidstvo celé svá klidná prsa vhalí do flanele a antikvitou bude ideál. A bude čas – ó, kterak už je blízký! – kdy kousek šunky, se špenátem řízky, či kousek štrudlu, nákyp z lanýží, dort mandlový či párek liberecký nám bude víc, než sny a touhy všecky... Ten krásný čas až jen se přiblíží! Tu básník shodí kněžskou svoji togu, dav politiků, řady pajdagogů a ještě mnohý a tak ledakdos (aj, jaká u nás nouze o adressy!) už rád, tak rád a šťasten oblékne si ten dlouhý, delší, dlouhanánský šos... 100
Věčnost.
Když v posvátnou a sladkou chvíli onu, kde v duši světlý paprslek se vkrádá, při hlaholení podvečerních zvonů jsem ptal se tebe: „Pověz, máš mne ráda?“ – tu než jsem zlíbal ústa tvoje malá, tys „Věčně, věčně!“ sladce zašeptala. Ó, věčně spolu, věčně v lásce, štěstí... To blažený jsem v slzách sotva chápal, zda může srdce tolik blaha snésti... Však co v tvé duši první chladnul zápal, tys, která věčně se mnou jíti měla, den druhý dávno, dávno zapomněla. A věru, kdybych žil snad v středověku, já pro nevěru krásné, hrdé dámy, pro ztracený ráj sladkých její vděků bych pro svůj román našel konec známý z pátého aktu napínavých dramat a v šachu žití málem táhnul na mat. Vždyť tam, odkud víc návratu už není, bych snášeti měl všecka hrozná muka, 101 jež předpisuje věčné zatracení, kde stydne krev a srdce hrůzou puká, jak, že by malíř nakreslil to stěží, nám láskyplně zjevili to kněží: To věru tam bych celou věčnost radši byl mučen trýzní, zuby skřípal čile, než s tím, co tu jen k sešílení stačí, šel v upomínkách v žití zotročilé, když – (pravda-li, má krásko černobrvá?) – ta celá věčnost pouze chvilku trvá... 102
Je práce poklad největší...
Je práce poklad největší, jen jí jsou lidé šťastni, ta nejlíp z trudu vyléčí a trudnou mysl zjasní. Jen v ní ti kyne sláva, čest, – tak moralista řekne. Však jsou i jiní, kterým jest i zahálení pěkné, a kteří vždycky dovedou se z dálky vyhnout práci a nepracují, nepředou, jak z bible známí ptáci... 103
Příchod jara.
Přišla vesna. V onom čase fialka se zvedla ze sna. Mládnou lesy, skřivan v poli zapěje si, zahlaholí. Motýl bílý ze sna procit’, letí chvíli – sladký pocit! Nebe čisté, vzduch se chvěje. V poli, vizte, rolník seje. 104 V potu skrání polem běhá od svítání, pozdě lehá, – nutno ranně už se vzchopit, aby daně měl čím klopit... 105
Baba letí...
Baba letí na koštěti do nočního šera, – babo, jenom leť! Doma zbyla roztomilá tvoje dcera – tak je dobře teď! 106
V Amorových šípů dešti...
V Amorových šípů dešti šel jsem z jara jednou – ký div, že teď hlava třeští, že mi tváře blednou, že má duše mukou jata a že chor jsem nyní, dokud mamá mého zlata nebude mou tchyní! 107
Romance.
Šlo děvčátko z lesa domů, v tváři mělo plno teček, achich, mělo samé pihy. Potkal jest ji mysliveček. Zastavil se, polaškoval, náhodu si pěknou chvále. „Ale, dívko, proč ty pihy?“ „Na slunci jsem byla stále.“ „Na sluníčko nesmíš chodit, dívčím líčkám slunce škodí.“ A teď tedy každodenně stínem háje s ní se vodí. A jdou tmavým stínem lesa, jdou jím hravě laškující, – a když dívka z lesa vyjde, místo pih má ruměn v líci. 108
Oj, ty štědrý večere!
Oj, ty štědrý večere, zlatý svátku dětí, tisíc přání blouznivých v ústrety ti letí. Ó, splň všechna přání ta, – k tomu vroucně zve tě rozpočet všech tatínků po celičkém světě. 109
Z písní milostných.
I.
Věř, často si teď vzpomínám Věř, často si teď vzpomínám
 v své lásky jaře smavém, jak s fialkami čekával jsem na tě před ústavem. A když jsi vyšla, zapomněl jsem, drahá, říc’ ti v chvatě, že s fialkami čekalo tam deset jiných na tě... 110
II.
Rci, kdo by tebe neměl rád, Rci, kdo by tebe neměl rád,
 mé drahé, zlaté kotě, kdo rázem, když tě uviděl, by láskou nevzplál pro tě? Kdo neměl rád by vlasy tvé, tvůj každý moudrý nápad, jak „slepá bába“ před námi když svůdně chtěla’s tápat? Kdo nemiloval by tvůj smích, a chůzi tvou, tvé šaty, kdo pro tu záři očí tvých by rázem nebyl jatý? Ó věř, dnes ještě blahý cit mé srdce divně mámí, jak milovali ohnivě tě všichni moji známí... 111
III.
Má panenka má krásné oči, Má panenka má krásné oči,
 ó krásné oči do šeda, že láskou šílím, když je ke mně s úsměvem vlídně pozvedá. Má panenka má krásné oči a jimi zřít až do duše a do srdce... Ó já jsem do nich se díval v sladké předtuše! Já zřel jsem jí v ty krásné oči a jimi v srdce... Tu to máš! V tom srdci, sám kde mnil jsi býti, kadeta ještě uhlídáš... 112
IV.
Vzpomínám si doby jedné... Vzpomínám si doby jedné...
 Ráno šel jsem tobě vstříc, s tebou jedno odpoledne bylo jiných za tisíc. Potom na tvůj pohled žárný vzpomínal jsem z duše rád, když jsem vcházel do kavárny, jako každý literát. V kavárně jsem nečet’ ale, nač těch novin celý stoh? Čet’ jsem jen tvé lístky malé, ó já byl jsem hloupý hoch! Jméno tvoje psal jsem v písku, blouznil o tvé podobě, stoje, chodě do notýsku verše psal jsem o tobě. (Bože, když tak člověk tvoří pro svou milou z rozkoše, třeba potom redaktoři házeli to do koše! –) 113 Čtvrté jsem se doždál stěží, v srdci lásky sladký bol, kdy se zjeví na nábřeží červený tvůj parasol. Letnou šli jsme na procházce v hovoru a ve smíchu, mluvili jsme o své lásce, líbali se potichu. Tak jsme došli časem v žertu do Stromovky na táčky, zobali tam sobě se rtů bubenečské koláčky. 114
V.
Co’s viděla mi na očích, Co’s viděla mi na očích,
 vše’s udělala pro mne, – a odjakživa srdce mé tak málo bylo skromné. Když řek’ jsem „zpívej,“ zpívala’s, a častokrát jsem viděl, jak v nenávisti měla’s to, co já jsem nenáviděl. Co čet’ jsem já, tys četla též, co já, tys měla ráda – a někdy snad až přepjatě: viz mého kamaráda... 115
VI.
Má panenka mi ulétla Má panenka mi ulétla
 a srdce je tak prázné... Já v strachu ptám se: „Co tu chceš víc v světě ještě, blázne?“ – Jak, blázne? – Blázním opravdu? Ne, tenkrát, srdce dí mi, když její zrak mi lásku lhal – a střílel za jinými... 116
VII.
Tak tedy s bohem už, Tak tedy s bohem už,
 panenko milá, za vše ti děkuji, čím jsi mi byla. Tak tedy s bohem už, koťátko, s bohem, lépe teď, nežli snad po žalu mnohém. Vždycky tak v světě je, radost je krátká, – my měli rádi se jak holoubátka. Láska je veliká, člověk je malý, býti to nemělo, bychom se vzali. A co si vyčítat? Chvíli se máme a pak se rozejdem, – vždyť je to známé. 117 Tak tedy s bohem už, jdeme svou cestou, – já jsem byl patnáctým, tys byla šestou. 118
VIII.
Na srdce list jsem přilepil: Na srdce list jsem přilepil:
 „Zde byt jest k pronajmutí.“ A pak jsem čekal. Za čas krátký už hlásily se kandidátky, však žádná podle chuti. A čet’ jsem zatím noviny, až přišla jedna – paní! zrak jeden žár a švarné líce, to byla dobrá nájemnice, tak zrovna k zulíbání. Nu, my se záhy smluvili, byt v skutku se jí líbil, mně ona také líbila se, pak řekla mi, že přijde zase. Že počkám, jsem jí slíbil. Závdavkem dala hubičku, já zpátky dodal na ni, pak smýčil jsem, by v novém bytě po starých známých drahé dítě nenašlo prášku ani. 119 A čekal jsem... nu, nepřišla, a Bůh sám jenom ví to, snad zdály se jí příkré schody, – leč zmařené té naší shody mně věru bylo líto. Až jednou, v dumách pohřížen, jsem ku příteli zašel. On do srdce mne svého pozval – tam při vchodu se výkřik ozval: já Ji, ach Ji tam našel... Nu, já ji nechci pomlouvat, ač k pomluvě to nutí. Já věru ani na zlost nepil – a na srdce jsem klidně lepil: „Zde byt jest k pronajmutí.“ 120
Z letního bytu.
I.
Zas jako byl bych v světě novémnovém, Zas jako byl bych v světě novémnovém,
 a přece znám tu každý kout. Hle, jitro září nad Sychrovem, kam přišel jsem si oddechnout. Ó, z ulic rozpálených žhavě jak pospíchal jsem do lesů, zkad unavené, těžké hlavě snad píseň míru ponesu. Jak těšil jsem se jako dítě a říkal: každý strom i květ a každá stezka pozdraví tě, jak dobrý přítel z mladých let. Tam usedneš na lávku známou v tom svatém tichu hlubokém, kde v snách se srdce svého dámou jsi nadšen bloudil před rokem. V snách opět půjdeš po oboře, rád pěšinku kde každou máš, a zchvátí-li tě staré hoře, zde písněmi je vyzpíváš. 121 Po ulic vřavě jednotvárné a dusném žáru horkých zdí, v nichž bez lásky ti srdce stárne a šťastným být se opozdí – zde uzdravíš se vzpomínkami, jež srdci vstříc z těch lesů jdou, kde intriky a staré klamy tě v samotě té nenajdou... Tak myslil jsem... Svit mladé zory plál ráno na všem, když jsem sám šel v zamyšlení do obory vstříc mladým snům a myšlénkám. Ó krásná, tobě pozdrav rána! V mém srdci budíš zašlý svět, má mysl štěstím rozhárána, – – – stát, bloude, mlčky dej se zpět! Hle, tabulky se u vrat stkvějí, z nichž hovoří těch lesů pán: že přístup je co nejpřísněji a pod pokutou zakázán... 122
II.
Je krásná chvíle blouznění Je krásná chvíle blouznění
 a posvátného ticha, ve veských zvonů souznění mír svatvečera dýchá. Tak pozdě už! – Na spící zem noc blouznivá se klade, jak matka s tichým úsměvem nad poupě svoje mladé. Tak pozdě už! V snu šumí les a měsíc dávno vyšel – – div, jedněch známých zvuků dnes jsem ještě neuslyšel. A na ty hlasy já už zvyk’ vždy při večera sklonku, jak osamělý poustevník na píseň svého zvonku. Jak ona píseň nábožná jej ukolébá v snění a bez ní usnout nemožná: i mně dnes možno není. 123 Ten hlas mi růže do snů tká a srdce si ho žádá – – Nu, konečně že sousedka se s mužem přece hádá!
124
Nesmysl.
Takhle vzíti ten zub času, uši, jaké mají stěny, k tomu přidat pro okrasu nos, jejž dal ti představený; oči, které mívá strach; – k tomu vzíti čelo hor a klín hvězdné noci, ach, rameno, jímž chvátí mor; dech, jímž lesy dýší jemně, k tomu sílu nadlidskou, ňadra, jež má matka země, známou žílu básnickou; k tomu srdce zvonu vzíti, Achillovu známou patu, luny tvář, jež bledě svítí; k tomu v nevinnosti šatu levici vzít z říšské rady, hrdlo, jež má láhev každá, krátké nohy, jež má vražda; do života krok, když’s mladý, vlasy, jež bez vůle boží z lidské hlavy nespadnou, 125 pokolení, jež se množí, kostru děje bezvadnou, svědomí vzít k tomu hlas – – co by z toho bylo as? 126
Hloupý Honza.
Koukej, Honzo, jak jsi hloupý, jaký’s divný strýc: Káča tobě srdce koupí a ty pořád nic! Káča, to je hezké kotě, ale ty jsi znám: čekáš, až si přijde pro tě, bojíš se jít sám. A ty jen si stranou stoupneš, z dálky na ni zříš, každý den tak více hloupneš, – má to s tebou kříž! O muzice tančí ráda, však tys ke zdi stoup’, na dvéře tam tlačíš záda, stojíš jako sloup. Přijde k tobě – u všech ďasů, přec jí ruku chyť! Chytni ji přec kolem pasu, – čerta chytneš, viď? 127 Na slovíčko k ní jsi skoupýskoupý, na hubičky též: – pomyslí si, že jsi hloupýhloupý, a to taky jseš! 128
Píseň.
Andulko, dítě mé, brzo-li budeme na věky svoji? Tatík-li povolí, pan páter brzo-li ruce nám spojí? Tatík-li bohatý, vysype dukáty, za věno dá je; svoji-li, dítě mé, napřesrok budeme prvního máje? 129
Na vojnu verbujou.
Na vojnu verbujou, s Bohem, má milá, tak věrnou zůstaň mi, jak jsi mi byla. S Bohem, má panenko, ach, už mi kynou, – musím si na vojně namluvit jinou. 130
Píseň historického malíře. Lehounká satira.
Nebyla má Musa paní, nebyla už také pannou. Ale co? Já nechtěl ani jíti jen tou cestou vyšlapanou. Říkali mi páni hodní (teď už ovšem také pykám), že sic nejsem nepůvodní, že to ale nepřivedu nikam. Já však nedbal zvyklých řečí. Řekli ovšem, že jsem drzý, ale celé nebezpečí poznal jsem, žel, pozdě, spíš než brzy. Čím mi byly jejich rady a čím jejich tlachy prázné! Byl jsem nadšený a mladý a pln síly na té cestě srázné. Tvořil jsem, co duše snila, šablonu jsem oknem hodil, myšlénka, hvězd dcera bílá, se samotou padla mi jen v podíl. 131 Z hloubi duše, kde mi vřely, myšlénky jsem velké vážil, upíral jsem pohled smělý, kam se nikdo dříve neodvážil. Já jsem cítil sílu obří v zanícení čistém, mladém – – ale zatím páni dobří nechali mne umírati hladem. Já byl hrdý, – zápas těžký – v hladu rok tak dlouze míjí – – Opustil jsem krále, kněžky, do kouta jsem hodil historii. Poznal jsem, že žádný tady proti proudu plovat nesmí. Až pán slavný vzácné rady plné haldy před oči pak snes’ mi. Maloval jsem ze dne ke dni naší šlechtě psy a koně – Je to takto cesta všední, ale co, když perou se mi o ně! – 132
Mladý pán.
Co na rozoumku tobě schází, zas přidáno ke špičkám bot, a k tomu trochu všedních frásí máš uchystáno pro život. Oč vyhrnuté spodky kratší, zas vyšší límce o to máš, a ku slávě ti plně stačí, až vousky první vypátráš. Ah, do té slavné, krásné chvíle, jež záhy snad se dostaví, dál vždy mít budeš límce bílé a radost z mužné postavy. Dál vždy mít budeš pěknou hůlku, tvářičky záhy uvadlé a monokl, na vaši půlku když řada dojde v divadle. Dál s pitomými budeš kloučky Příkopy denně krášlit nám a toče hůlkou, pod kloboučky se dívat hezkým slečinkám. 133 Vždy protivny ti budou knihy a milejší ti v zimě led a těšení se na dostihy a dívání se na balet. Vždy v pečlivosti budeš chovat své tvářinky, ach, bezvousé, a kamarády pozdravovat, když ve fiakru vezou se. A v ignoranci stále větší, lev ulic, mody hrdý rek vést duchaplné budeš řeči o kráse nových lakýrek. Dál kravaty mít budeš pěkné a chodit jako mladý pán a – divit se, když někdo řekne, že ubohý jsi tulipán... 134
Slavnostní výbor. (Úryvek z dopisu.)
Milý Fricku! Vlastenecký přijmi pozdrav, a jím poděl tam ty vaše krásky všecky – že se jim dám poroučet. A piš, jaká piva máte – u nás ujdou – a pak zdali přece také pořádáte nějaký ten věneček. Na národa svaté roli také-li tam pracujete a pěstíte pahejl holý, aby vzpučel v plný květ. Ba, ten český venkov chudý, to je řeka vysušená, to jsou těla mrtvé údy, to je tiché ztrnutí. Nuž, a budit z toho spánku, to náš úkol nejkrásnější, aby vzplála do červánků drahé vlasti svatá skráň. – 135 Tak i my v svém hnízdě prostém ondy slavnost, svátek měli, a zas bylo vzácným hostem v srdci našem nadšení. Ah, druh druhu v hruď jsme lili horoucích těch citů pramen, když jsme slavně odhalili Žižkův pomník v plesání. Hochu, když tak vzpomenu si, jak ten lid kol bouřil, jásal: „Sláva, Žižko, Jene z Husi, sláva, věčná sláva vám!“ Bratře, když se rozpomenu, jak ten národ obrem vzrůstal při tom drahém, svatém jménu, jak byl velik v hněvu svém. Jak dnes cítil, všecko, vše to, tu svou bídu, muka děsná, kterých z věků k chvíli této ubožák se dožebral. A jak mozolné ty ruce na svá mužná prsa vložil, a v té zoufanlivé muce přísahou rty rozechvěl – –: Však den druhý, kdy už vlny nadšení zas níže spadly; Bože, ten lid pohodlný jak v jho staré hlavu smek’... 136 Ba, když hrabě pak jel kolem této sochy, týž lid, běda, jak byl šťastným, že se o lem jeho šosů chytit moh’ – – Nu, co s tím. Ten lid je baba. Abych však ti dopověděl, pokud stačí pamět slabá, jak jsme slavnost skončili: K pomníku jsme dali věnce a pak šli jsme ku banketu, večer na to „Probuzence“ dávali jsme v divadle. Potom ples... Ó v jednom letu vířili jsme téměř k ránu – já byl také v komitétu. Přišla také Márinka. Ach, jak usmála se na mě, když s odznakem u vchodu jsem nabízel jí svoje rámě – (já tu funkci pro to vzal!) Bílé měla šatičky ti a tančila jako blázen, v černých vlasech svěží kvítí, rukavičky přes lokte. Její nožky jako trylky tančily a jen se chvěly z valčíku zas do čtverylky – že už ani nemohla... 137 Na živůtku bílé róby tisíc prstů otisknutých, potom šla a z garderoby vyšla v bílém pláštíku. Na třicet jsem zlatých sázel... Usmála se, mamá taky – ah, a já je doprovázel... Márinko, ó Márinko!... A tam s mračnou, drsnou lící hleděl Žižka, zcela nový, a stín jeho při měsíci dlažbou táh’ se daleko. Pěkná práce – tenkrát ale pospíchal jsem do hospody, a do svrchníku se hale, utíkal jsem, co jsem moh’. Škádlili mne trochu, pravda, ale já jsem řekl směle: „Tak co, hoši? Kdo si zavdá? Pan tchán všecko zaplatí. Plzeň nebo víno – volte!“ Pátrali, až někdo zvolal: „A co volit? Kakraholte, třebas tedy obojí!“ Nuž, nic tedy platno není... Míchali jsme pivo s vínem... To ti bylo dopuštění – – – – – – – – – 138
Česká chalupa. Vzpomínka na výstavu.
Tahle česká chalupa – je to přání skromné – ta by se mi líbila, ta by byla pro mne! Tahle česká chalupachalupa, ta by mi šla k duhu – není na ni doposud ani krejcar dluhu. Tahle česká chalupa pěkná, se zahradou – já bych se tu oženil, vzal si ženu mladou. Mladou ženu bych si vzal, pro muziku vzkázal, pan páter by ruce nám před oltářem svázal. Mladou ženu bych si vzal a žil jako kníže – 139 přitul se, má ženuško, ke mně ještě blíže! Mladou ženu bych si vzal, jak bych rád měl já ji! Byli bychom živi tu, jak andělé v ráji. Jednou malý andílek usmál by se z rána – malovaná kolébka je už uchystána. V téhle české chalupě, kolébka tam stojí – pověz mně, má panenko, chceš-li býti mojí? * Sázela by má panenka do zahrádky růže, abychom se v jejich vůni objímali úže. Sázela by má panenka do zahrádky hrachu, abys na nás nedíval se, závistivý brachu. Sázela by má panenka do zahrádky chrpy, že měmně s jinou milování asi sotva ztrpí. 140 Sázela by má panenka koukol do zahrádky, – kdyby koukol živý přišel, toho hnal bych zpátky! 141
Abonentka.
Když věčně luzná usedáte v loži tak vznešeně na předplacené křeslo a krásná jako andělíček boží se díváte, co očí se k vám vzneslo –: já kouzlem jatý nevím v chvíli příští, zda pláče se či jásá na jevišti, zda po všem už či hrát se teprv začne. Nadšení plný zřím jen vás a je mi, kdes v samotě že udivením němý zřím v nebe krásné, hvězdné, bezoblačné... Vy kráse svojí těšíte se, mladá a zářící, vám hvězdy z očí planou, – leč mně, ó běda, v příští chvíli padá stín zasmušilý v duši rozkochanourozkochanou. Já vím, že v žití vše jen chvíli těší... Tam vedle vás hle s nevídanou pleší se do fauteilu váš pan otec kácí a v očích zřít mu: já mám své tři domy a čtvrtý stavět právě napadlo mi a pátý s šestým koupím na Pankráci. 142 Ó hrůza, slečno... A pak paní máti, jež, chudák, dávno je už z krásy květu... A věřte, vždycky myšlénka mne chvátí, mít vás by bylo dobře pro poetu. Snad patnáct svazků pak bych napsal v roce: satiry psal bych na pleš pana otce a epigramy na břich jeho velký a na to, jak tak v bázni boží tyje. Na milostpaní psal bych elegie, – a na svůj idol hymny, ódy, znělky... 143
Na letním bytě.
Vám divno, druzi, je, že dosud jsem zoufalých nářků v samotě své neved’ po ulic pražských žáru dusivém i po kouzlu všech malicherných klevet. Leč já tu svléknul kabát měšťáka i vše, co hloupá moda na nás žádážádá, a věru, dnes mne pranic neláká všedními davy všední promenáda. Já mám tu lesy, volný, čistý vzduch a stromy místo hluchých, prázdných davů, kde čeká stále každý dobrodruh a fiflena, že skloníš před ní hlavu. Zde není, kdo ti hloupou, drzou lež a starou frási stokrát ve tvář vmetevmete, a krásy té zde také nenajdeš, jež o šábesu zahání tě z Letné. Zde není, kdo by řek’ ti do očí, jak božská je tvá báseň v „Světozoru“ – a sotva jen se autor otočí, se s kamarády směje v plném sboru. 144 Zde není druha, s jehož rukou moh’ bys sejít se na milenčině pasu, ni psaníčka, z nějž dobrý, věrný hoch nevěda pustí vínek její vlasů... Ni jí tu není, kterou měl jsi rád, jíž dotknout bál se’s žíznivými rety a s níž tvůj dobrý, věrný kamarád do Chuchle tajně jezdil na výlety... 145
Nuda.
Ó je to asi hrozná práce, být tulipánkem, ale zdát se fialkou bez hany a vad; vždy způsobně se všude chovat, si všední fráse pamatovat a galanthoma studovat. Ó je to hrozný úděl asi, šest let už mluvit o počasí a o novinkách v divadle; nad vlastní řečí usnout málem a hledat o procházce sálem své všední tváře v zrcadle. Ó je to věru těžkou prací, chváliti fádní dekoraci a o horku mít přednášku, zřít po stropě, jak výš se klene – a tuhé límce naškrobené posýlat někam k rarášku. Zlá věc, šest roků mluvit plynně o kluzišti a o zmrzlině, 146 zřít naučeně sladký smích, vždy odpovědi tytéž slýchat a tutéž vůni v sebe dýchat z ličidla tváří barvených. A za rozmluvy duchaprázné i poslední to slůvko vázne, zrak bloudí sem a bloudí tam – až „ona“ šepce „díky, pane“ a s lehkým ukloněním stane u jedné z přísných gardedam. Leč vím, než vše ty hloupé řeči je jistě pro vás štěstí větší, rytíři bez hany a vad, se o zeď podepřít a náhle z té nudy svojí neobsáhlé si dlouze, dlouze zazívat... 147
V masopustním víru.
Ó odpusťte mi, prosím tuze, vy tatínkové šesti dcer, co zapěju tu k vaší hrůze do tabákových vašich sfér. Leč – jak to říci, nevím ani – – ó tatínkové ušňupaní, mně vždycky více bylo vděk, než uznalost a vděčnost vaše: hubička jedna vzatá plaše se rtíků vašich dcerušek... Mám psát o chvále karnevalu – ó nemrkejte, prosím vás, bych nechal si tu svoji chválu, že po zádech vám běží mráz. Ó neříkejte, drazí moji: „Ty nevíš, co to krve stojí, tys bez ženy a bez dcery a o tom nemáš zdání, blázne, jak rozum tobě v hrsti vázne, než koupíš šaty šestery!“ 148 Ó neříkejte, krejčí šmahem že kůži s těla by vám stáh’, ó nejmenujte ševce vrahem a nemluvte mi o drožkách! Ó neříkejte, nač ty hádky a rukavičky, drahé látky a botky, stuhy, vějíře a voňavky a pudr, květy a bůh ví jaké ještě trety až k zbláznění a k nevíře... Ne, pánové, a říkejte si, by výbory vzal všechny ďas, že každý šramot už vás děsí, zda výboři jdou jiní zas, – ne, nedbám, kdyby hned jste lkali, že vlasy vám už vypadaly, vždyť přehlušen váš nářek hned v té vřavě fiakrů a drožek a vírném tanci sterých nožek, jak zapískne jen klarinet. Ó slečinky, jen v boží bázni v ten dovádivý, čilý rej, kde mužské srdce po vás blázní a v ňadru bije hlasitěj’! Ó slečinky, ó hezké děti, jen padněte nám do objetí, ať láska není pouhým snem! ó koketujte s námi v plese, ó tančete a veselte se i nad tatínkův bankrotem... 149 Leč, k čemu zbytečné mé rady! Však znáte jednu z moudrých vět, že člověk jest jen jednou mladý – a znáte se už prohánět a očkama kol moudře střílet a smluvit první jarní výlet či do Šárky či do Chuchle – a způsobně se v sále chovat a vějířem svým rozdmychovat nadějí jiskry utuchlé... Však znáte to, jak malou nožkou nás okouzlit, ó překrásné, jak oko hoří za škraboškou – a zas ten blesk jak pohasne; co dí se kynem ruky ladným a úsměvem zas mrazně chladným a zas jak v srdci taje led a dál a dál v tom tanci vírném, kde při akkordu hudby smírném dál román můž’ se rozvíjet... A kolem sálu gardedámy ohlášky předou v sladkých snech, leč tady, tady... zrak váš mámí a opojivý je váš dech, váš vyvolený láskou šílí – – – Nu, slečno, což, snad v příští chvíli váš zrak si víc ho nevšimne a přijde jiný... řeknete mu... Leč probůh, nač vás učit čemu, co znáte stokrát lepší mne...! 150
Z nápadů Slavomíra Lubora Bořity Hvězdnatého, poety-facíra.
Múzo, Múzo, ještě jednou Múzo drahá! viz mne, hle, kterak chýlím hlavu bědnou i své tělo vytáhlé. Ve hlavě mne nápad šimrá – Múzo, chop mne za ruku, bez tebe jsem pouhý nimra, ani řádky nestluku. A já rád bych zapěl přece o té zimě, plné běd, která i těm kaprům v řece asi leze za nehet. A já sám, ach, mrazem stuhlý ptám se už teď kolik dní, jak je těm, jimž dojde uhlí i ten krejcar poslední. 151 A v tom přemýšlení nápad přemoudrý mně hlavou kmit’ a já slavně počal chápat, jak té zimě zabránit: V redakci, ach, každé stojí koš – ó, mnohým známý přec, němý svědek lásky mojí a mé Múzy blíženec. Oh, jak fůry básní dáví jako moloch beztvárný, a nás hodí s nebe slávy do – redakční Listárny... Bože, co se v světě tropí, člověku je do pláče – redaktorka námi topí, námi peče koláče! (Mne si redaktor vždy chválil: co měl styky se mnou, ach, groše v uhlí nepropálil, básní mých ten krutý vrah!) Nuž ať tedy chudým dá se stý díl aspoň z básní těch – postačí to k jejich spáse v nejmraznějších zimních dnech. Zmírní se jich osud krutý, polepší se světa řád – básněmi, jež zamítnuty, můž’ se celá Praha hřát! 152 Ulici sám aspoň jednu vezmu já si na starost: v kufru sáhnu jenom ke dnu, mám tam ještě básní dost. Ano, nechať Lidskost žije! skromně zastru svoji tvář a i tři své tragedie dám své vlasti na oltář... 153
Mému vis-à-vis.
Ó smilujte se, drahá, buďte ženou, jíž srdce, vždy tak plné lásky, velí být milosrdnou třeba k nepříteli, když za lék prosí s myslí zbolestněnou. Ó buďte, drahá, jako seraf bílý, jenž ve svém srdci vždy jen lásku hlídá a tam, kde sedne neštěstí a bída, vždy s požehnáním hvězdné čelo schýlí. Já darmo ptám se, kde je v světě štěstí, jsem zmítán bouří, kde mi spásy není – ó buďte vy mi po dnech utrpení tou holubicí s míru ratolestí! Já spatřil vás, jak u okna jste stála... a pokoje víc nemám z chvíle oné, má hlava stůně, srdce v mukách tone a marná touha v chorých prsou sálá... Já nemám klidu, na vás myslím pouze, a šílenství až k zoufalosti štve mne – – ó buďte zoří do té noci temné, ó buďte lékem beznadějné touze! 154 Já chvěji se, když píšu tyto řádky... Ó vraťte mi můj klid, ty zašlé chvíle, když básníval jsem v snění hlavu chýle – ó vraťte mi to tiché štěstí zpátky! Ó smilujte se, slyšte prosbu vroucí, ať srdce v mukách netouží jen plano – a přestaňte už jednou na piano ty hrozné škály každodenně tlouci! 155
Z denníku zemřelého básníka.
Dnes po letech zas táhne duší mou to jak ptačí zpěv a je mi tak, jak náhle by štěstí paprsk hřál mé nitro zprahlé, a jak by duch můj staré ztřásal pouto. A dívám se v ten zašlý život dlouhý... Zas dítě jsem, jež bez bázně se dívá tím okem čistým, jak to dětství splývá s tím tlumným mořem nekonečné touhy. V tom prahu dětství chvěji se své o sny, jak tušil bych... Však celá zem tak tichá, z těch tmavých lesů věčné jaro dýchá a láskou kyne zkvetlý pažit rosný. A zdá se mi, že kdos se shýbá ke mně, a zdá se mi, že znícených těch skrání ovívá sladkým dechem požehnání a „básníkem buď!“ vánkem šepce jemně. „Buď básníkem!“ – Co chvějí se ty háje? „Buď básníkem!“ – Co vlna zpěvem zurčí? – A já šel v svět, a myšlénka ta tvůrčí ta se mnou šla a všechna, všechna má je! 156 Ó básník, básník! – A já pouze zpíval, jak ptáče z jara v zkvetlém zpívá keři, tak ze srdce, jež miluje a věří, jímž z krásy číše víno snů jsem píval. A já pěl mladou, čistou lásku svoji, své Růže krásu, tklivý úsměv její, i záři hvězd v tom božském obličeji, jejž prvně zlíbat ret se chví a bojí. A já pěl tiché, svaté svoje štěstí – i lidu svého pěl jsem bídu žhavou. A já pěl písně, jako pustou hlavou kdy výkřik zní a jako pouto chřestí. A píseň má jak bědnou zemí létla, tu vínkem tkla se krvavého čela, tu náhle bouří, hromem zahučela, leč všude nesla nadšení a světla. A národ vstal. On nesměl zahynouti! Leč, on kdy v lepší probouzel se žití, má hlava zvolna zimu stáří cítí, já cítil se už u cíle své pouti... A poprv dnes, tak sám a k smrti zmdlený jsem přemýšlel, co tento život dal mi... Trn odříkání v suchou snítku palmy a bídy hloží v laur ten poblácený. Já k vůli lidu zapomněl sám sebe, snů o svém štěstí... a teď stáří zima kol dýše mráz, má mrtvá láska dřímá a odříkání srdce moje zebe. 157 A když jsem hynul, za kus chleba prose, za trochu lásky – a kdy mřel jsem hlademhladem, tu náhle zas jak tehdá v srdci mladém mně slávy, slávy, slávy zastesklo se. Mně líto bylo, že mi nedopřáno z té číše slávy žhoucím retem píti, mně líto bylo, dřív že prchne žití, i mně než slávy zaskvěje se ráno. Až z nemocnice vynesou mne jednou, zda básníka se rozpomene kdosi, jak celý národ ve své duši nosí? – Leč u nás?... Sotva. Spíše kámen zvednou. Leč přec, ač mrtev, dočkal jsem se slávy, jak celý národ kol mé rakve kráčí, ne v zoufání sic a ne v němém pláči, leč v oku žár a hrdě vzhůru hlavy. A to je tak: za práce život celý když básník jenom nemá slova díků, já stal se aspoň kmánem granátníků a s pohřbem mým jsem čekal na neděli. V té hodnosti pak zasvitla mi sláva; když bez ní básník, básník umřít musí – neb lid, jak známo, chodí na funusy, kde turecký jej buben očekává. 158 Obsah. Strana Neštěstí v zahradě kvetoucích kaktusů3 Divný sen15 Stávka literátů17 Záboj, Slávoj i Luděk36 Ballada o šelmosmrtiči40 Vzorný dopisovatel42 Vlas slečny Elsy54 Meditace o drožkáři60 Romance o paní Bábi62 Romance o metaři65 Talmi-lord68 Muž s pekelným strojem70 Figurka72 Mladému poupátku74 Vymodlený ženich76 Romance78 Žala trávu moje milá80 Píseň ku chvále vína82 V letním zátiší84 Nové knihy86 Hloupá pohádka88 Kdo lidi učí lásce89 O muzice90 Povzdech nadějného lyrika92 Osud kokety93 Pan Skřivánek94 [159] Strana Verše96 Ballada o kříži97 Óda na dlouhé šosy99 Věčnost101 Je práce poklad největší103 Příchod jara104 Bába letí106 V Amorových šípů dešti107 Romance108 Oj, ty štědrý večere!109 Z písní milostných I.–VIII.110–119 Z letního bytu I.–II.121–123 Nesmysl125 Hloupý Honza127 Píseň129 Na vojnu verbujou130 Píseň historického malíře131 Mladý pán133 Slavnostní výbor135 Česká chalupa139 Abonentka142 Na letním bytě144 Nuda146 V masopustním víru148 Z nápadu Slavomíra, Lubora, Bořity Hvězd- natého, poety-facíra151 Mému vis-à-vis154 Z denníku zamřelého básníka156
E: zd; 2002 [160]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Jaroslav; Otto, Jan
(Nákladem Jaroslava Pospíšila. Tiskem J. Otty v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 160