Neštěstí v zahradě kvetoucích kaktusů.

Bohdan Kaminský

Neštěstí v zahradě kvetoucích kaktusů.
Předzpěv.
Osvěta již všude vnikla zticha, nic víc není nezbádáno teď. Lidský duch, jenž všude bádá, čichá, provrtal i slavnou čínskou zeď, změřil délku, výšku, tloušťku její, okreslil si její celý plán – byl by si ji s sebou nejraději odnes’ domů smělý Evropan. Rozmyslil si ale a jen copy, dlouhatánské, čínské copy jen přivezl nám s sebou do Evropy – nošení to sov je do Athen. Kraj dřív neznámý, jak půlnoc tmavý prošťourán jest v uplynulých dnech. Lidský důvtip smělý, dobývavý, všude zářnou pochodeň svou sžeh’, [3] bádal stále, nekles’ myslí chabou – a my všichni známe Čínu teď, jako by už kdesi za Podbabou začínala ona čínská zeď. Badatelům, kteří touhou jati prozkoumali bájnou onu říš, podařilo již se vypátrati zprávy zajímavé nanejvýš. Dokázáno je, ne bez obtíží, že je Číňan skrblík veliký, že jak slon se živí samou rýží, švestkové však nezná kledlíky.knedlíky. Dokázánoť nyní, že i v Číně lidu pro radost je berní dán, že i tam jsou ženy, děti, tchyně, mnohý že je mnohdy namazán; že i tam je papírová měna, že však zlatka vydrží tam víc, nežli naše ihned ušpiněná; že i tam je dívek na tisíc, které by se vdaly hrozně rády; že i tam jsou mnohé paničky, které za manželovými zády koketují život celičký; že i tam je z jara v stromech míza, že i tam muž mnohý ženou zkrot’, že i tam se na balkonech slízá Monteků a Kapuletů rod. I mně slavný cestovatel jeden, nadchnut krásou básnických mých děl, láskou k české belletrii veden, historii jednu pověděl, 4 abych kouzlem básnického zpěvu oblekl ji v rýmu zdobný šat, – historii smutném o randevú, s koncem zlým, až hanba povídat. Vhod-li vám, ve zpracování krátkém idyllku vám pěknou předvést chci, seznámím vás s čínským gigrlátkem i s kaktusů celou kollekcí, věnovati nadšenou chci strofu čínské slečince, již předvedu, a jak poetika chce, i katastrofu mravoučnou spletu k posledu. Povedu vás parku snivým šerem, kde se zjeví svítkožlutá tvář, všechno řeknu básnickým svým perem za poměrně malý honorář. V historii té snad Číny znatel nalezne i nemožného dost, leč můj známý, onen cestovatel, zaručil mi její pravdivost. Mne-li přelhal, ať je za to kletý! Lží-li historka ta přesmutná, ať jen břečkami své vlaží rety, ať mu naše krátké nechutná! I.
Jednoho dne v noci – bylo, tuším, v pondělí to nebo v úterý – ku Pekingských obyvatel uším jedenácti hodin údery 5 snášely se nade město spící. Téměř vše už sladký jímal sen. Jenom čilí, mrštní domovníci přes tu chvíli vybíhali ven, když se vracel opozděný fláma, jenž kdes přebral, jako kanon zpit, – jeť i v Číně tato cháska známa, Konfucius rač jí odpustit! Sem tam rvačka byla, ale štěstí, opiem už natáhla se stráž... Téže chvíle kráčel ku předměstí – toto je as jako Žižkov náš – mladý dandy, který cop svých vlasů (nejdelší cop v celém Pekingu) šestkrát ovitý měl kolem pasu. Mladý pán ten stojí za zmínku. Škoda, že ho nevidíte za dne! Mládci tomu soka není kol. K předu drobet chýlí tělo ladné, opírá se o svůj parasol, sladkou něhou září jeho líčko, na metr má špičky vkusných bot, v duši touhu, na oku má sklíčko, ústroj podle nejnovějších mod. Jak jsem řekl, k předu hlavu chýlí, ruce schované má mladý pán v rukavičkách z kůže krokodilí – Čao-Čao všude jesti zván. Nejtemnější uličky si vole, jde – leč kam? Snad domů nejspíše. 6 Kam že kráčí, v druhé kapitole nestranným se slovem vypíše. II.
Domů řada místy teď už řídne, poutníče, teď dobrý pozor dej.dej, dláždění je jako v Praze bídné! Stavební tu místa na prodej, na lešeních oko číst se nutí ceduliček pravou Sodomu, že jsou tady byty k pronajmutí bez klíče neb s klíčem od domu. Stavba mnohá sotva měsíc přečká... Kolem domů sem i tam je plot, filigránsky drobná zahrádečka... U jedné z nich špičky dlouhých bot stanuly a Čao-Čao postál. Konečně byl tedy na místě! V píseň lásky Čao-Čao roztál – a měl pěkný tenor zajistě. Poslouchal – nic nehnulo se kolem – teď vzal „a“, ó pěkný, čistý tonton, a ach, jatý lásky sladkým bolem zpíval jako pravý seladon. V písni jeho bolná touha zela, která chvátila jej kolik dní, a tu píseň tiše provázela mandolina krásy nevšední 7 lahodnými zvuky, které táhle nocí tou se chvěly jako dech... Čao-Čao rozplýval se náhle, okem jeho světlý paprsk šleh’ a on blahem teď se počal chvěti, které náhle v srdci vyklíčí, – blahem, které v kapitole třetí podrobněj’ se ještě vylíčí. III.
Čao-Čao! Čím tvé srdce vřelo, pochopí, kdo jak ty spatřil teď, v druhém patře že se otevřelo okénko a tobě v odpověď „Čao-Čao!“ zašeptala Ona... Mandoliny jemný nářek ztich’, znikla nyvá píseň seladona, srdce láskou plálo jako vích. Roztoužením zachvěli se oba, polibkem vstříc sálal jejich ret – ach, co zmůže všeho světa zloba, když dvé srdcí chce se srozumět! Nadarmo se jejich lásce brání, ona vždy se najdou v lásce své, když noc tichá sama k milování blouznivými šepty svými zve. 8 I zde tatík žlutavé té krásky neústupný byl jak Čínská zeď, nepřál dceři potěšení lásky, anoano, zaříkal se, že pan zeť tvrdil někde mezi svými druhy, že tu tcháni vůbec proto jsou, aby zeťům zaplatili dluhy – užitku prý jinak nenesou... Donesly se otci tyto řeči a on pohněvaný, jaký div, sliboval, že panu uchazeči krk by musil zakroutiti dřív, načež nechal vzkázat panu zeti, v pokoji by nechal jeho dům, sic, jestli k nim přijde jednou, sletí se schodů jak jedno lilium. Po něžnosti neměl ani stopy tento otec, trojdomácí pán, jenž vyvážel čaje do Evropy a byl nyní slušně zazobán. Známoť o něm, že se neoblomí. Čao-Čao dál však věren byl idealu, který měl tři domy – „Tu neb žádnou,“ tak si přislíbil. Proto aspoň tajně přicházíval pod okénko té, k níž láskou plál, tam v průvodu mandoliny zpíval, byť i nastyd’ pro svůj ideál. Pod tím oknem též i naše črta nachází jej v roztoužení dnes – 9 a co dále, kapitolo čtvrtá krátce vysvětli a napověz. IV.
Jak jsme řekli v třetí kapitole, právě dopěl smutný ženich náš; Čao-Čao smutně vzdychal dole, Ona ale v druhém patře až. V prsou se mu srdce touhou třáslo a v té touze, v sladké milosti rozplýval se jako v slunci máslo – ach, kdo obou z muk těch vyprostí! Po něm Ona, on po milce svojí touží v této smutné hodině, ale běda, celé patro dvojí postaveno příkře mezi ně! Kéž byl aspoň žebřík provazový – člověk se i po něm rozchodí! leč tu, vypsat cenu na to, kdo ví, jak se dostat v druhé poschodí! Kdyby aspoň palma rostla tady, aby po ní vyšplhal se výš – Čao ČaoČao-Čao! pravda-li, ty’s mladý, pro milou se všeho odvážíš! Leč tak – – dole zde jen zakrnělé, pichlavé a ostré kaktusy – – oj, div srdce nepuklo by v těle, div jak baba plakat nemusí! 10 Známo však, že dovede se chápat stébla tonoucí, – i ty se chop! Čao ČaoČao-Čao výborný měl nápad: nač by měl svůj dlouhatánský cop, šestkrát ovinutý kolem pasu, nejdelší cop v celém Pekingu? Vyhráno! Zde škoda mařit času, – cop ten právě stačí k okýnku... Zachvěli se milující blahem – tak jen dojdou k cíli nejspíše. Mládec po svém idealu drahém koncem cípu házel do výše. Cop však marně sem i tam se kmitá, běda, ťukne v okno to i to, Ona marně ručkama jej chytá – v prvním patře okno rozbito. V prvním patře, tam kde dříme papá! Leč, co starý, ten má tvrdý sen! Ona dále chytá, honí, lapá – konečně! teď cop je zachycen! Konečně! To hrozné byly muky, než v tvář milé milý popatří! Ona cop ten pevně kolem ruky uvázala – jeden, dva a tři – za cop hocha vytáhnouti chvátá, vší svou silou táhne výš a výš – a co dále, kapitolo pátá, básnickým nám slovem vylíčíš! 11 V.
Co se zatím v prvním patře dálo? Starý libě chrněl na loži, něco se mu příjemného zdálo jak vždy, když se na znak položí: plesnivý čaj všechen prodal draho a pak ve snu obrázek se mih’ baletky, s níž večeřel – ó blaho, ve zahradě třešní kvetoucích! – – – – – – – – Náhle však jej budí rána na sklo – mne si oči, štípe do víčka – rána druhá a teď okno prasklo. Starý vstal a spatřil zetíčka... Spatřil, jaká divná vede cesta, nahoru, kde dcera jeho dlí... Následuje kapitola šestá, v které jeho hněv se zrcadlí. VI.
A muž, který v kapitole třetí a v předměstí Pekingu měl dům a jenž děl, pan zeť že jednou sletí se schodů jak jedno lilium – muž ten jarým turem byl by nyní vztekle zařval nad tou neřestí, 12 že by byli páni mandarini vzbudili se v celém předměstí. Když své oči na milenci napás’, jenž se vzdušnou cestou vznášel výš, starý honem rákosku dal za pás – Čao-Čao, ach, že netušíš! A teď nůžky našel na svém stolku, s nimi k oknu přistoupil v ten mžik. Milý táhnut výše – – bez okolků nůžky k copu přiložil – a šmik! Čao-Čao více kolem pasu otáčeti cop svůj nemusí – ach, ten chudák ustřižených vlasů bídně spadnul mezi kaktusy – – – – – – – – – Jak mu bylo v této chvíli? Hola, dobří lidé, honem povězte! – Dopoví nám sedmá kapitola, co se nevešlo sem do šesté. VII.
Starý však, ó podšité té šelmy! po copu se výše nechal vznést v druhé patro – – divila se velmi milá, že teď těžším milý jest – – Nejvíce se podivila ale, když v svém hněvu papá před ní stál... 13 Promluvil prý s ní si dokonale, rákoska prý slavný měla bál... Nevím, já si ruce nad tím myju, lásky román končím bezděky, neboť psáno jesti v Konfuciu, že nic v světě není na věky... 14

Básně v knize Verše humoristické a satirické: