Věčnost.

Bohdan Kaminský

Věčnost.
Když v posvátnou a sladkou chvíli onu, kde v duši světlý paprslek se vkrádá, při hlaholení podvečerních zvonů jsem ptal se tebe: „Pověz, máš mne ráda?“ – tu než jsem zlíbal ústa tvoje malá, tys „Věčně, věčně!“ sladce zašeptala. Ó, věčně spolu, věčně v lásce, štěstí... To blažený jsem v slzách sotva chápal, zda může srdce tolik blaha snésti... Však co v tvé duši první chladnul zápal, tys, která věčně se mnou jíti měla, den druhý dávno, dávno zapomněla. A věru, kdybych žil snad v středověku, já pro nevěru krásné, hrdé dámy, pro ztracený ráj sladkých její vděků bych pro svůj román našel konec známý z pátého aktu napínavých dramat a v šachu žití málem táhnul na mat. Vždyť tam, odkud víc návratu už není, bych snášeti měl všecka hrozná muka, 101 jež předpisuje věčné zatracení, kde stydne krev a srdce hrůzou puká, jak, že by malíř nakreslil to stěží, nám láskyplně zjevili to kněží: To věru tam bych celou věčnost radši byl mučen trýzní, zuby skřípal čile, než s tím, co tu jen k sešílení stačí, šel v upomínkách v žití zotročilé, když – (pravda-li, má krásko černobrvá?) – ta celá věčnost pouze chvilku trvá... 102