Věčnost.
Když v posvátnou a sladkou chvíli onu,
kde v duši světlý paprslek se vkrádá,
při hlaholení podvečerních zvonů
jsem ptal se tebe: „Pověz, máš mne ráda?“ –
tu než jsem zlíbal ústa tvoje malá,
tys „Věčně, věčně!“ sladce zašeptala.
Ó, věčně spolu, věčně v lásce, štěstí...
To blažený jsem v slzách sotva chápal,
zda může srdce tolik blaha snésti...
Však co v tvé duši první chladnul zápal,
tys, která věčně se mnou jíti měla,
den druhý dávno, dávno zapomněla.
A věru, kdybych žil snad v středověku,
já pro nevěru krásné, hrdé dámy,
pro ztracený ráj sladkých její vděků
bych pro svůj román našel konec známý
z pátého aktu napínavých dramat
a v šachu žití málem táhnul na mat.
Vždyť tam, odkud víc návratu už není,
bych snášeti měl všecka hrozná muka,
101
jež předpisuje věčné zatracení,
kde stydne krev a srdce hrůzou puká,
jak, že by malíř nakreslil to stěží,
nám láskyplně zjevili to kněží:
To věru tam bych celou věčnost radši
byl mučen trýzní, zuby skřípal čile,
než s tím, co tu jen k sešílení stačí,
šel v upomínkách v žití zotročilé,
když – (pravda-li, má krásko černobrvá?) –
ta celá věčnost pouze chvilku trvá...
102