Meditace o drožkáři.

Bohdan Kaminský

Meditace o drožkáři.
Jak říká se, Rafael Sanzio i bezruký že malířem by býval, tak drožkář musil stát se drožkářem. Ten los, ten osud jedině mu zbýval, by s Rosinantou stával na rohu a na kozlíku přemítavě sníval. Své místo vždy si člověk dobude. – Čím dříve byl, to dá se těžko říci. Snad narodil se už s tím kabátem, s tou upřímnou a trudovitou lící, s tím usmoleným v ústech doutníkem, s tou Rosinantou bědně harcující. Snad narodil se už s tou drožkou svou, jež při jízdě tak žalostivě sviští... Teď ve dne, v noci, v dešti, za sucha on podřimuje na svém stanovišti, čte žurnál svůj a dumá hloubavě, kým směrem půjde politika příští. On ví, co Bismark nejspíš udělá, zda ještě s vojnou nějaký čas počká, 60 on všechno ví – – A teď se natáhne a zívá – mhouří chytrá, malá očka, teď zvolna smeká – – nic. Vy šli jste dál. A dál tu stojí prázdná, sešlá dročka... A její pán tu zvolna usíná – – Jak dával by si odpovědi kladné, nahoru, dolů hlava kývá se – – Ó, kdo by plašil snění jeho ladné? Ó, jděte kolem tiše, po špičkách, ať Rosinanta na vás neupadne! 61