Stávka literátů.
V čas, kdy hrdé „Nepečem!“ i učni
chlebodárcům děli v odvetu,
rozruch velký, přímo revoluční
zmocnil se i myslí poetů.
Utajené šepotání prvé
měnilo se v reptání, ó běda,
i kritiky přísné, mračnobrvé
mocný hlas se v repot jiných zvedá.
Co chce, bože, poetů těch dav?
Slyšet hesla – co se to jen kuje?
Velký bože, všeho zlého zbav!
A v svět ustrašený proskakuje
víc a více pobuřlivá zvěst –
lze jí věřit? Ve tvářích ji čtete,
vidíte ji z rozvášněných gest – –
pravda hrozná, licoměrný světe!
Lid se dívá s ustrnutím, němý,
hrůza sedla v ztrhané mu tahy.
Rozlétla se zpráva po vší zemi,
po vší zemi od žalostné Prahy,
símě to, jež bouřliváci sili,
že už vzešlo, pořádek se kácí:
17
básníci že stávku ohlásili,
prvním květnem zastavili práci.
A lid, jehož ani sklenáři
nezalekli stávkující právě,
jemuž sval se nehnul ve tváři
a jenž klidný zůstal při té zprávě,
že i soustružníci mořské pěny
ohlásili stávku, – hle, ten lid
najednou byl strachem vyděšený,
náhle ztratil rozvahu a klid,
bázní chvěl se jako dítě malé,
strachem schnul v těch dobách zlých, ó zlých,
prosil, ruce spínal, klekal, ale
nehnul srdcem pěvců zuřivých.
Nastal shon. Jak dlouho lidé žijí,
neviděli takové, ach, zkázy.
Z listů, živících se belletrií,
polovička náhle nevychází,
a ty druhé dva, tři, čtyři listy
vydaly jen – prázdný papír čistý,
čistý papír, jenom titul shora,
pod čarou pak jméno redaktora.
Některé i bez titule málem
vyšly za té náhlé hrůzy chvatné.
Místo prosy, básní před kvartálem
jeden list měl zvaní na předplatné.
Celou Prahu hrůza ovládla.
Běda, běda, co se bude díti?
Pohlédněte, probůh, na Mádla,
tvář se mračí, oko se mu svítí,
18
křečovitě ruka deštník svírá,
kadeř vlaje v prostor všehomíra.
Machar šavlí děsný tropí šramot,
Jelínek cos křičí na Liera,
jako bouř se žene hněvný Jamot,
Sládek, redaktor ten „Lumíra“,
křičí, že se celá Praha třese:
„Nepečeme, sláva, nedejme se!“
Alojs Škampa jako orkán dravý
v před se řítí, nad ním prapor rudý;
Jirásek tam provokuje davy
tím, že valí petroleje sudy;
Vrchlický, jemuž se vlasy ježí,
ozbrojen je od hlavy až k patě,
Vlček, divnou vášní zpitý málem,
frygickou má čapku na své skráni,
rudým šátkem vlaje bez ustání
hlasně volá: „Pryč mi s kapitálem!“
Jako hradba vozová se žene
autor dramatický, doktor Pippich,
vlasy jeho tak jsou rozježené,
že by jimi oči komus vypích’.
F. A. Šubrt, prsa rozhalená
bouří, volá: „Jeden za všecky!“
A s ním, jako pevná hradní stěna
ruku v ruce kráčí Ladecký.
A hle, Holečka tam bohatýra
postať junná s báječnými vousy –
o patník tam pěvec handžár brousí,
druhá ruka damascenku svírá,
na hlavě je bílá vlčí burka...
S pytlačkou tam vizte dramaturga,
19
Čecha s palcátem... ó hrůzo hrůz!
Zda se Praha do propasti sřítí?
Velký bože, co se bude díti?
Hle, tam obr, Zeyer Julius,
tribun lidu, k národu cos řeční –
hluk a tíseň, vše se kupí tam –
kde on mezi jamby, bozi věční!
ku poplachu bije na tam-tam.
Jarým turem z Čenkova, krev panská,
volá že se musí prolít krev,
Geisslová jak panna Orleanská
v rukou třímá rudou korouhev,
do níž všito: „8 hodin práce“!
„Osm hodin,“ zní to shora, zdola,
„osm hodin, osm hodin chceme
při sám Homér, jinak nepečeme!“
A dál, dále jako bouř se nese:
„Nepečeme, sláva, nedejme se!“
„Zdoláme vás jako moře souši,“
volá WünschWünsch. Tu jako z báje norské
lepý zjev... viz ručím na bělouši
postať ženy – slečny Krásnohorské.
Otcův meč i otcův štít se v záři
slunce leskne jako stříbro čisté,
nadšení plá ve pěvkyně tváři,
když tak hrdě, směle, jenom vizte,
„Sestry, bratři, za vás umru ráda,“
volá hymnem, jenž jí se rtů spěje.
Náhle ruch. Aj, probůh, co se děje?
V ulici už stojí barikáda –
ruče cech ji literátů snes’.
20
„Bratři v peře!“ volá kdosi dolů.
„Nepečeme,“ volá Herites.
„Umřeme radš ve Vodňanech spolu,“
křičí Mokrý, „nežli takto žíti,
lépe spát jak balvan omšený...“
Jesenská! Aj očka roskou svítí.
„K lepšímu jsme věru stvořeny,“
volá, „než od svitu do večera
píseňky jen stále sypat z pera!
Osm hodin denně na to stačí!
Kde pak pěvec má jít do leska
a blouznit,
sbírat dojmy, slouchat dumce ptačí,
při které si duška posteská – –?
Kde má pěvec nabrat času k tomu,
zříti k hvězdám, dívati se k mráčku
a pak lesní cestkou, zpátky domů
jít a dále blouznit o miláčku,
ó blouznit!“
Leč jak ptáčka jemné zatikání
hlas ten v řevu bouře zaniká...
Nový křik a řev a jek a lání –
kdo v tom hlase pozná Mrštíka?
Jeho šepot, jindy plný něhy,
náhle bouří jako potok horský,
rozvodněn když z jara trhá břehy.
V ruce palcát husitský, hle, Dvorský
rozhání se podoben jsa lvici,
která mladé brání ze všech sil.
Čeněk Zíbrt starou šachovnicí
prudkým rázem okno vyrazil,
21
z něhož zřela bílá jako stěna
nakladatele tvář vyděšená.
Znova chytil šachovnici, zdola
tato rázem k oknu doletí:
„Tohle naši otcové už, hola,
ve čtrnáctém znali století!“
A zas bouře nová zvedne se,
v pravo v levo rozdávány štulce,
bouře hučí jako v pralese.
„Nepečeme!“ Ferdinanda Schulze
zavzní hlas tak jako bouře z parna,
v ráz když kácí stromy pralesa.
„Proti nám je každá snaha marna,
osm hodin,“ slyšet Arbesa,
„osm hodin, honoráře větší.
Jinak nehnem perem, ať si svět
sám jen tupou palici svou láme.
Uvidí, až rok jej ponecháme
bez románů všech i romanet.
Nuž, za svatá literáctva práva
k předu, děti! Prvním budiž sláva!“
„Nakladatel ještě přijde rád
na kolenou o rukopis prose,
však mu dáme,“ hněvně volá Klose,
„sám si může erotiku psát!“
„Osm hodin!“ hartusí tam Sova
a ryk děsný rozpoután je znova.
22
„Kdo hne perem před skončením stávky,
potvorou buď, synem ďábla zván,
ke mně ať si přijde pro pohlavky,“
nabízí tam Kolár, starý pán.
„Při sám Shakespeare! Že bych takou chamraď
zrádnou raděj kopnul do břicha!
Mrzák může písničky své camrať
jako svině, která pelichá,
literát však, jenž kus cti má v těle,
myslí si, ať – –“
Slova další znikla
v bouři, která na ta slova vznikla.
„My jsme svorni,“ zní to z řady celé.
„A kdo není, zbabělý je zrádce!
Nepečeme, osm hodin práce!“
„S námi jinak vyrovnání není:
osm hodin, vlídné zacházení,“
volá Heyduk od Otavy křivé.
„Dovolte však, pánové, ať dříve
navrhnout smím resoluci tuto:
Osm hodin práce v zimě stačí,
nebudiž však, páni, přehlednuto,
čím že pro nás zpěvná dumka ptačí.
Pánové, jsem těchto věcí znatel
a jak víte, ve všem poet pravý,
jemuž stářím záhy zbělel vlas.
Navrhuji proto, nakladatel
ať nás v letě pošle do Šumavy
a vždy třetím rokem na Kavkaz,
tam, kde může z ručejů a mračen
poeta být vždy zas znova nadšen.“
23
„To ať každý sám směr cesty volí,“
křičí Zeyer, „kam jej touha víže.
Ať nás v zimě pošlou do Paříže,
k Alhambře a zase k Neapoli.
Neapol... ó znám ji ještě z loňska.
Ať nás jednou pošlou do Žaponska!
do té krásy čisté, nedotknuté...
A což Krym, ta bílá perla carská...“
„To nic není,“ hněvně volá Rutte,
„my chcem k Alpám, chceme do Švýcarska!“
„Ustaňte, pst,“ křičí Winter, „dosti,
to jsou, páni, zatím podrobnosti.
Tak se zase doděláme nicky,
nesvornost, ta stále nás tu dáví,
po dny naše z dob té staré slávy,
jak už praví archiv rakovnický.
Doba vážná, jiná práce kyne.
My tu máme na starosti jiné.“
„Upravení honoráře chceme,“
volá Mužík, „jinak nepečeme.
Cesta naše, ach to hořký trud.“
„Pravda, pravda,“ hlasně volá Ruth.
„Cesta naše neschůdná, ach, jesti,
svatovácslavském jak na náměstí.
Obojí už nápravy si žádá.
Mne co týče se, má firma ráda
jak se sluší, povždy k službám jest,
jedná-li se o zlepšení cest.
24
Mimo to – váš souhlas, tuším, při mně –
navrhnul bych jen půl léta práce,
totiž tak, by psalo se jen v zimě.
Přiznám se, že sobecký jsem rádce,
neboť v letě, jak vás tajno není,
dohlížeti musím při dláždění,
anť mám smlouvy s veleobcí naší.“
„Celý rok ať nepíše se, braši,“
volá Krajník, „ano deset roků!
Psát že nutno, mínění je klamné.
Račte se jen podívati na mne:
deset let, co poslední jsem sloku
básní napsal, – ze mne mějte vzor!
Deset let já stávkuji už světu,
a mně, věřte, při tom dobře je tu
v pohodlné ville u Všenor.“
„Panstvo, není řečniti mým zvykem,“
volá Nejedlý, „v tom snad mne znáte.
Chápu se tu slova jedenkráte
proto jen, že s panem předřečníkem,
slovutným a milým druhem svým,
pánové, z té duše souhlasím.
Deset let ať stávka trvá třeba, –
však Bůh dá nám potřebného chleba.
Chcete-li, tož třeba život celý
stávkujme, ač ovšem musím říci,
potřeba i zákon že nám velí
všelikých se výtržností stříci.
Rozvážnost jen povede nás k spáse
a já mním, že vzpoury třeba není.
25
Zeměpanský úřad postará se
o poměrů našich upravení.
Proto dovolím si navrhnouti,
za nás ať jdou dva tři delegáti – –“
„Železo se žhavé musí kouti,“
volá Řezníček. „Nás každý zkrátí
a nač třeba dlouhých jakých řečí:
útokem je nejlíp na vše hnáti,
porubat vše palcáty a meči!“
„Ticho, ticho!“ slyšeti je hlasy
a vše tichne – a zas bouří, kvasí –
chvíle děsná – – S andaluzským ořem
Červenka kol pádí jako Cid,
když vstal z hrobu, aby, zdolán hořemhořem,
pomohl vlast bědnou zachránit.
Kdo si tykali s ním, „kam se ženeš?“
vzkřikli zděšeně a dál se brali.
Ale za ním Šumavský je Beneš,
Klášterský a Šalda, prach se valí
pod nohami ořů – „Zrada, zrada!“
vzduchem zní a náhle kdosi padá
–– aj, tisíce neprodaných kněh
na hlavy se literátů řítí:
nakladatelé tak na pospěch
otázku tu chtěli rozřešiti.
I by klání, i by porubání,
i by lkání, i by bědování,
jak by právě nastal konec světa.
26
S vytasenou šavlí aj hle β
krvelačnosti své hledá cíl –
„Zpátky, komu život milý!“ kříčíkřičí.
Foerster vláčí hrozný samostříl
a Guth jistou tiskárnu už ničí
dynamitem, jenž ji rázem hubí.
Strašný výbuch, vše se v rumy kácí – –
„Hurrá, hurrá,“ vztekle volá Hrubý,
„osm hodin vědě, osm práci,
osm hodin krbu, tak to chceme,
hurrá, hurrá, jinak nepečeme!“
Strach a úžas na všech tvářích dlí.
„Ale pánové,“ v to Nejedlý
znova volá, přehlušen však znova
utichá, neb Xaver Svoboda
s cepem v ruce uchopil se slova.
Každé nožem v hruď se zabodá,
jak z úst jeho zapěněných hříme,
mezi tím, co oko divě hoří:
„Přátelé, v svých rukopisů moři
nepřítele hravě utopíme.
Schytnem všecky jako hejno slípek
a pak žití nechať dají vale.“
„Boží pravda, svatá pravda, ale
pánové, já myslím,“ volá Šípek,
„bychom dříve nechali je klečet
na hrachu a svázali je krásně
a pak aby některé své básně
před ortelem Šebele jim přečet’.“
27
„Jakže,“ volá Herrmann, „brachu, šílíš,
toť by trest byl přeukrutný příliš!
Toť by soud, ó příteli mně milý,
žalovat nás mohl pro násilí!
Nemůžem být opatrni dosti!“
„Tak, má pravdu,“ svědčí notář Štolba,
„jenom, probůh, žádné výtržnosti!
Zbývá nám tu jediná jen volba:
s chlebodárci smlouva řádně psaná,
u notáře pěkně uschovaná.“
„Aj, co smlouvy, jenom vzhůru, na ně,
nebojme se, k předu odhodlaně,
žádné smlouvy,“ ozývá se Herben.
„Pánové,“ v to volá Šamberk, „sám
utlačitelům já vymrskám,
pro věc dobrou will ich immer sterben.“
A noc zatím pozvolna se kladla
na ulice, kde se vše to dálo.
Lidé ani nešli do divadla,
tušíce, že hrůz těch ještě málo.
Nejhoršího obával se každý
a strach v duši národovců klíčil.
Loupení a pálení a vraždy,
vše ty hrůzy, jak je Bambas líčil,
před duševním zrakem lidí táhly
a vše úzkost jala a strach náhlý.
Literáti zatím, zlobu v lícíchlících,
táborem si lehli po ulicích.
28
Na dláždění nastlali si slámy
a tam k hrůze měštěnínů všech
– velký bože, račiž zůstat s námi –
strážný oheň na nárožích šleh’.
Ozbrojeny po zuby a po pás
literátů hlídky tam a sem
chodily, – kdo divadlo to propás’,
při čtení se zachvěj úžasem.
Válečné tam písně pěny všude,
Heyduk k tomu dudáckou jim hude,hude.
Celou noc ta hrůzná trvá mela,
jaké Praha nikdy neviděla.
Celou noc... a policie vlídně
chová se, tak rozkaz přišel z Vídně.
Nebránila tomu ani slovem,
„Kuchařky“ když autorku tu shlídla,
která v táboře pod nebes krovem
vařila a kuchtila tu jídla,
o nichž psala ve vydání novém.
Kunětická literární slávu
obětavě šířila zde tím,
v ráz že černou uvařila kávu,
o níž mluvilo se s nadšením.
Všechna chasa zůstala tak bdělá
mezi tím, co paní Gabriela
Preissová tu pode širým nebem
lačné krmit sotva věru stačí
pálenkou a černým, živným chlebem,
což vše skoupila dřív na Slovači.
Kolem ohňů seděl mužů tlum,
sem tam píseň slétla ještě na rty.
29
Šimáček tam věrným kollegům
navrhl hru v kostky nebo v karty,
Antoš ale v rozčilení jarém
k dominu si sedl se Šlejharem.
Kronbauer pak v ohně rudém nachu
o bláznech cos vypravoval jaře,
s Hellerem Čech usedli si k šachu
(Čech se hře té učil při „Dagmaře“).
Zatím z noci zrodilo se ráno.
Sem tam hlava bolela, ach, tuze,
načež příměří je ujednáno:
stávka trvá, leč buď konec hrůze,
vášně buďtež v srdci utuchlé,
nebude se vraždit ani střílet,
pročež navrhnut je svorný výlet
stávkujících s hudbou do Chuchle.
Odpoledne vyjeli si tedy,
aby z dusné Prahy unikli,
za sebou šli podle abecedy,
jak si z dlouhé praxe uvykli.
A tak šli. To k parníku byl nával,
že by tento málem byl se topil.
S chlebodárci zatím vyjednával
důvěrníků sbor a rázem chopil
se té věci svaté. Stále větší
oheň jejich výmluvnosti byl
– ale k cíli nevedly ty řeči.
Prostředek pak jediný jen zbyl:
čekati! A literáti tedy
čekali, co dít se bude dál.
30
A hle, národ chodil smuten, bledý,
konce stávky žalostivě ždál.
Přečkal stávku tramwayovou, jiné,
ale žádná tak se nedotekla
jeho srdce, které žalem hyne,
žalem větším, než je trýzeň pekla.
Ba i toho, kdo rok celý nečet’
ani slůvka z toho, co mu psali,
viděli jste náhle v prachu klečet,
v jeho tváři smutek neskonalý
a on volal: „Více nežli chleba
je nám chudým básní, prosy třeba!“
Ale národ marně, marně žádal...
Nakladatel sám hned román skládal,
– jeť to věru nad sílu až lidskou –
kromě toho báseň satirickou,
tiskových šest archů denně psal...
Jiný erár za pomoc v tom žádal,
vojsku všemu aby rozkázal,
od kaprála dolů, teď že krásně
mužstvo všechno psáti musí básně.
Chtěj neb nechtěj psali vojáci,
erár denně dodal básní fůry,
co je muž, se psaním trmácí,
čelo každé zastírá se v chmury...
Psali, psali, při měsíci sníce,
který dál svou věčnou poutí táh’ –
ale marně, svítil ponejvíce
v erotiku divnou, o kuchtách,
o službě a o nevěře ženské,
o muzikách, jak jsou na Panenské,
31
často, ach, až do těch ranních hodin...
Ale mnohé byly toho zrna,
nakladatel že je četl, trna:
„S tímhle měl bych do solidních rodin?“
A zas dál tak vycházely listy,
vlastně vydán jenom papír čistý,
čistý papír, pouze titul shora,
pod čarou pak jméno redaktora.
Soudný den to v Čechách nastal pravý.
Po ulicích lidé šli jak stíny,
v kavárnách zřel’s nachýlené hlavy – –
A hle, národ ke čtení dřív líný
teď se sháněl, kde je jaké čtivo,
v kněhkupectvích bylo náhle živo,
od autorů neznámých i známých
skupováno všecko do posledka,
za arch básní platila se pětka,
v ten čas tržba v kněhkupeckých krámích
deset tisíc zlatých v naší měně
a snad více obnášela denně.
Lid však přece číst chtěl věci nové,
prosil, zapřísahal u sta hromů –
jako kámen mlčeli však k tomu
prosaisté jako poetové.
I to jednoho se stalo rána,
komusi, jenž vládnout umí pérem,
v pravé poledne že vylákána
báseň jedna strašným revolverem.
32
Napadený smrti unik’ tím,
báseň opravdu že v chvíli zrobil –
jinde řečeno však s pohnutím,
zvášněný dav že jej vskutku dobil
a že stávku odpykal tak draze
a že jeho mrtvola prý leží
od rána už v parku na nábřeží
stávkujícím pěvcům ku výstraze.
Vskutku šířena jsou taká slova,
jimiž Praha rozchvěna i venek,
anoano, prý i slečna Popelková,
v ruce majíc věnec z navštívenek,
hledala prý mrtvolu tu všude,
poslední chtíc pěvci vzdáti čest,
až jí řekli, že ta strašná zvěst
nejspíš jenom vymyšlena bude...
„Nadarmo, ach, tedy jsem vás snesla,
obětinky milé, vzletná hesla!
Co teď s věncem? Snad se hodí jiným...
Ó kéž stávce padne oběť nová,“
zarmoucená slečna Popelková
zalkala prý nářkem holubiným.
Ze stávkujících však nikdo nepad’
strajku za oběť, buď Bohu chvála.
Důvěrníci zaslechli prý klepat
jednou na své dvéře a v nich stála
deputace panstva – – „Mír buď s námi!“
literáty pozdravil hlas známý.
„Chceme všichni společnému štěstí!“
Literáti hleděli jak v snách – –
chlebodárci v bílých košilkách
33
olivové nesli ratolesti
jako kdysi Naumburské děti –
na obraze lze to uviděti.
(Ostatně prý dojemná ta scena,
Olivou jsouc skizzována, tuším,
v kněhkupectvích bude vyvěšena
pro potěchu věrným českým duším,
neb list jeden v příštím prvním máji
za prémii čtenářům svým dá ji.)
A tak smlouva podepsána vzájem,
vyplněna do poslední tečky.
Oboustranný ovšem chtěl to zájem,
učiniti různé ústupečky,
tak na příklad návrh, jejž dal Ruth,
aby pětkou zaplatil se řádek,
jako přemrštěný zamítnut.
Na dva zlaté vyrovnal to Sládek,
načež tato báseň, jak se praví,
placena dle nové bude taxy.
(Bohudíky, člověk dluhy spravíspraví,
a přec jenom pomůže si jaksi.)
Bylo tedy dobře ze stran obou
a kde zraky hořely dřív zlobou,
radostí teď slzy proudem tekly...
„A teď k práci!“ obě strany řekly.
„Bohu chvála, že zas mohu psáti,“
zvolal Vrchlický, „leč prosím tuze,
maximum buď, aby literáti
připoutáni byli k svojí Muse
nanejdéle šestnáct hodin denně“denně.“
34
„Pravda,“ řekl Zeyer zamyšleně.
„Ale ještě navrhnul bych cos:
větší clo ať neodkladně dá se
výrobků těch cizích na přívoz,
neb co v Žaponsku, to my, když chceme,
s vůli boží také dovedeme.“
A tak všichni, co jich bylo tady,
šampaňským si na smíření pili –
literátů nespočetné řady
tedy opět práci nastoupily.
Nebylo tu oka mezi všemi,
v němž by paprslek byl neplál blahý.
Rozlétla se radost po vší zemi,
po vší zemi od radostné Prahy,
že jsou zažehnány všechny trudy.
Literáti vrátili se k míru,
inkoustu si nakoupili sudy,
pěvec znova naladil svou lyru.
Vskutku, pěvci v bezpočetných opech
pějíce se dali do práce...
Teď má každý palác na Příkopech
a tam žije jako v pohádce.
Osm hodin denně píše, básní,
s ním jak s máslem nakladatel jedná –
a tak zvolna plynou dnové krásní
u Věčnosti moře nedohledná...
35