V masopustním víru.

V masopustním víru.
Ó odpusťte mi, prosím tuze, vy tatínkové šesti dcer, co zapěju tu k vaší hrůze do tabákových vašich sfér. Leč – jak to říci, nevím ani – – ó tatínkové ušňupaní, mně vždycky více bylo vděk, než uznalost a vděčnost vaše: hubička jedna vzatá plaše se rtíků vašich dcerušek... Mám psát o chvále karnevalu – ó nemrkejte, prosím vás, bych nechal si tu svoji chválu, že po zádech vám běží mráz. Ó neříkejte, drazí moji: „Ty nevíš, co to krve stojí, tys bez ženy a bez dcery a o tom nemáš zdání, blázne, jak rozum tobě v hrsti vázne, než koupíš šaty šestery!“ 148 Ó neříkejte, krejčí šmahem že kůži s těla by vám stáh’, ó nejmenujte ševce vrahem a nemluvte mi o drožkách! Ó neříkejte, nač ty hádky a rukavičky, drahé látky a botky, stuhy, vějíře a voňavky a pudr, květy a bůh ví jaké ještě trety až k zbláznění a k nevíře... Ne, pánové, a říkejte si, by výbory vzal všechny ďas, že každý šramot už vás děsí, zda výboři jdou jiní zas, – ne, nedbám, kdyby hned jste lkali, že vlasy vám už vypadaly, vždyť přehlušen váš nářek hned v té vřavě fiakrů a drožek a vírném tanci sterých nožek, jak zapískne jen klarinet. Ó slečinky, jen v boží bázni v ten dovádivý, čilý rej, kde mužské srdce po vás blázní a v ňadru bije hlasitěj’! Ó slečinky, ó hezké děti, jen padněte nám do objetí, ať láska není pouhým snem! ó koketujte s námi v plese, ó tančete a veselte se i nad tatínkův bankrotem... 149 Leč, k čemu zbytečné mé rady! Však znáte jednu z moudrých vět, že člověk jest jen jednou mladý – a znáte se už prohánět a očkama kol moudře střílet a smluvit první jarní výlet či do Šárky či do Chuchle – a způsobně se v sále chovat a vějířem svým rozdmychovat nadějí jiskry utuchlé... Však znáte to, jak malou nožkou nás okouzlit, ó překrásné, jak oko hoří za škraboškou – a zas ten blesk jak pohasne; co dí se kynem ruky ladným a úsměvem zas mrazně chladným a zas jak v srdci taje led a dál a dál v tom tanci vírném, kde při akkordu hudby smírném dál román můž’ se rozvíjet... A kolem sálu gardedámy ohlášky předou v sladkých snech, leč tady, tady... zrak váš mámí a opojivý je váš dech, váš vyvolený láskou šílí – – – Nu, slečno, což, snad v příští chvíli váš zrak si víc ho nevšimne a přijde jiný... řeknete mu... Leč probůh, nač vás učit čemu, co znáte stokrát lepší mne...! 150