Ó odpusťte mi, prosím tuze,
vy tatínkové šesti dcer,
co zapěju tu k vaší hrůze
do tabákových vašich sfér.
Leč – jak to říci, nevím ani – –
ó tatínkové ušňupaní,
mně vždycky více bylo vděk,
než uznalost a vděčnost vaše:
hubička jedna vzatá plaše
se rtíků vašich dcerušek...
Mám psát o chvále karnevalu –
ó nemrkejte, prosím vás,
bych nechal si tu svoji chválu,
že po zádech vám běží mráz.
Ó neříkejte, drazí moji:
„Ty nevíš, co to krve stojí,
tys bez ženy a bez dcery
a o tom nemáš zdání, blázne,
jak rozum tobě v hrsti vázne,
než koupíš šaty šestery!“
Ó neříkejte, krejčí šmahem
že kůži s těla by vám stáh’,
ó nejmenujte ševce vrahem
a nemluvte mi o drožkách!
Ó neříkejte, nač ty hádky
a rukavičky, drahé látky
a botky, stuhy, vějíře
a voňavky a pudr, květy
a bůh ví jaké ještě trety
až k zbláznění a k nevíře...
Ne, pánové, a říkejte si,
by výbory vzal všechny ďas,
že každý šramot už vás děsí,
zda výboři jdou jiní zas, –
ne, nedbám, kdyby hned jste lkali,
že vlasy vám už vypadaly,
vždyť přehlušen váš nářek hned
v té vřavě fiakrů a drožek
a vírném tanci sterých nožek,
jak zapískne jen klarinet.
Ó slečinky, jen v boží bázni
v ten dovádivý, čilý rej,
kde mužské srdce po vás blázní
a v ňadru bije hlasitěj’!
Ó slečinky, ó hezké děti,
jen padněte nám do objetí,
ať láska není pouhým snem!
ó koketujte s námi v plese,
ó tančete a veselte se
i nad tatínkův bankrotem...
Leč, k čemu zbytečné mé rady!
Však znáte jednu z moudrých vět,
že člověk jest jen jednou mladý –
a znáte se už prohánět
a očkama kol moudře střílet
a smluvit první jarní výlet
či do Šárky či do Chuchle –
a způsobně se v sále chovat
a vějířem svým rozdmychovat
nadějí jiskry utuchlé...
Však znáte to, jak malou nožkou
nás okouzlit, ó překrásné,
jak oko hoří za škraboškou –
a zas ten blesk jak pohasne;
co dí se kynem ruky ladným
a úsměvem zas mrazně chladným
a zas jak v srdci taje led
a dál a dál v tom tanci vírném,
kde při akkordu hudby smírném
dál román můž’ se rozvíjet...
A kolem sálu gardedámy
ohlášky předou v sladkých snech,
leč tady, tady... zrak váš mámí
a opojivý je váš dech,
váš vyvolený láskou šílí – – –
Nu, slečno, což, snad v příští chvíli
váš zrak si víc ho nevšimne
a přijde jiný... řeknete mu...
Leč probůh, nač vás učit čemu,
co znáte stokrát lepší mne...!