Abonentka.

Bohdan Kaminský

Abonentka.
Když věčně luzná usedáte v loži tak vznešeně na předplacené křeslo a krásná jako andělíček boží se díváte, co očí se k vám vzneslo –: já kouzlem jatý nevím v chvíli příští, zda pláče se či jásá na jevišti, zda po všem už či hrát se teprv začne. Nadšení plný zřím jen vás a je mi, kdes v samotě že udivením němý zřím v nebe krásné, hvězdné, bezoblačné... Vy kráse svojí těšíte se, mladá a zářící, vám hvězdy z očí planou, – leč mně, ó běda, v příští chvíli padá stín zasmušilý v duši rozkochanourozkochanou. Já vím, že v žití vše jen chvíli těší... Tam vedle vás hle s nevídanou pleší se do fauteilu váš pan otec kácí a v očích zřít mu: já mám své tři domy a čtvrtý stavět právě napadlo mi a pátý s šestým koupím na Pankráci. 142 Ó hrůza, slečno... A pak paní máti, jež, chudák, dávno je už z krásy květu... A věřte, vždycky myšlénka mne chvátí, mít vás by bylo dobře pro poetu. Snad patnáct svazků pak bych napsal v roce: satiry psal bych na pleš pana otce a epigramy na břich jeho velký a na to, jak tak v bázni boží tyje. Na milostpaní psal bych elegie, – a na svůj idol hymny, ódy, znělky... 143