Abonentka.
Když věčně luzná usedáte v loži
tak vznešeně na předplacené křeslo
a krásná jako andělíček boží
se díváte, co očí se k vám vzneslo –:
já kouzlem jatý nevím v chvíli příští,
zda pláče se či jásá na jevišti,
zda po všem už či hrát se teprv začne.
Nadšení plný zřím jen vás a je mi,
kdes v samotě že udivením němý
zřím v nebe krásné, hvězdné, bezoblačné...
Vy kráse svojí těšíte se, mladá
a zářící, vám hvězdy z očí planou, –
leč mně, ó běda, v příští chvíli padá
stín zasmušilý v duši rozkochanourozkochanou.
Já vím, že v žití vše jen chvíli těší...
Tam vedle vás hle s nevídanou pleší
se do fauteilu váš pan otec kácí
a v očích zřít mu: já mám své tři domy
a čtvrtý stavět právě napadlo mi
a pátý s šestým koupím na Pankráci.
142
Ó hrůza, slečno... A pak paní máti,
jež, chudák, dávno je už z krásy květu...
A věřte, vždycky myšlénka mne chvátí,
mít vás by bylo dobře pro poetu.
Snad patnáct svazků pak bych napsal v roce:
satiry psal bych na pleš pana otce
a epigramy na břich jeho velký
a na to, jak tak v bázni boží tyje.
Na milostpaní psal bych elegie, –
a na svůj idol hymny, ódy, znělky...
143