Meditace o drožkáři.
Jak říká se, Rafael Sanzio
i bezruký že malířem by býval,
tak drožkář musil stát se drožkářem.
Ten los, ten osud jedině mu zbýval,
by s Rosinantou stával na rohu
a na kozlíku přemítavě sníval.
Své místo vždy si člověk dobude. –
Čím dříve byl, to dá se těžko říci.
Snad narodil se už s tím kabátem,
s tou upřímnou a trudovitou lící,
s tím usmoleným v ústech doutníkem,
s tou Rosinantou bědně harcující.
Snad narodil se už s tou drožkou svou,
jež při jízdě tak žalostivě sviští...
Teď ve dne, v noci, v dešti, za sucha
on podřimuje na svém stanovišti,
čte žurnál svůj a dumá hloubavě,
kým směrem půjde politika příští.
On ví, co Bismark nejspíš udělá,
zda ještě s vojnou nějaký čas počká,
60
on všechno ví – – A teď se natáhne
a zívá – mhouří chytrá, malá očka,
teď zvolna smeká – – nic. Vy šli jste dál.
A dál tu stojí prázdná, sešlá dročka...
A její pán tu zvolna usíná – –
Jak dával by si odpovědi kladné,
nahoru, dolů hlava kývá se – –
Ó, kdo by plašil snění jeho ladné?
Ó, jděte kolem tiše, po špičkách,
ať Rosinanta na vás neupadne!
61