Slavnostní výbor.
(Úryvek z dopisu.)
Milý Fricku! Vlastenecký
přijmi pozdrav, a jím poděl
tam ty vaše krásky všecky –
že se jim dám poroučet.
A piš, jaká piva máte
– u nás ujdou – a pak zdali
přece také pořádáte
nějaký ten věneček.
Na národa svaté roli
také-li tam pracujete
a pěstíte pahejl holý,
aby vzpučel v plný květ.
Ba, ten český venkov chudý,
to je řeka vysušená,
to jsou těla mrtvé údy,
to je tiché ztrnutí.
Nuž, a budit z toho spánku,
to náš úkol nejkrásnější,
aby vzplála do červánků
drahé vlasti svatá skráň. –
135
Tak i my v svém hnízdě prostém
ondy slavnost, svátek měli,
a zas bylo vzácným hostem
v srdci našem nadšení.
Ah, druh druhu v hruď jsme lili
horoucích těch citů pramen,
když jsme slavně odhalili
Žižkův pomník v plesání.
Hochu, když tak vzpomenu si,
jak ten lid kol bouřil, jásal:
„Sláva, Žižko, Jene z Husi,
sláva, věčná sláva vám!“
Bratře, když se rozpomenu,
jak ten národ obrem vzrůstal
při tom drahém, svatém jménu,
jak byl velik v hněvu svém.
Jak dnes cítil, všecko, vše to,
tu svou bídu, muka děsná,
kterých z věků k chvíli této
ubožák se dožebral.
A jak mozolné ty ruce
na svá mužná prsa vložil,
a v té zoufanlivé muce
přísahou rty rozechvěl – –:
Však den druhý, kdy už vlny
nadšení zas níže spadly;
Bože, ten lid pohodlný
jak v jho staré hlavu smek’...
136
Ba, když hrabě pak jel kolem
této sochy, týž lid, běda,
jak byl šťastným, že se o lem
jeho šosů chytit moh’ – –
Nu, co s tím. Ten lid je baba.
Abych však ti dopověděl,
pokud stačí pamět slabá,
jak jsme slavnost skončili:
K pomníku jsme dali věnce
a pak šli jsme ku banketu,
večer na to „Probuzence“
dávali jsme v divadle.
Potom ples... Ó v jednom letu
vířili jsme téměř k ránu –
já byl také v komitétu.
Přišla také Márinka.
Ach, jak usmála se na mě,
když s odznakem u vchodu jsem
nabízel jí svoje rámě –
(já tu funkci pro to vzal!)
Bílé měla šatičky ti
a tančila jako blázen,
v černých vlasech svěží kvítí,
rukavičky přes lokte.
Její nožky jako trylky
tančily a jen se chvěly
z valčíku zas do čtverylky –
že už ani nemohla...
137
Na živůtku bílé róby
tisíc prstů otisknutých,
potom šla a z garderoby
vyšla v bílém pláštíku.
Na třicet jsem zlatých sázel...
Usmála se, mamá taky –
ah, a já je doprovázel...
Márinko, ó Márinko!...
A tam s mračnou, drsnou lící
hleděl Žižka, zcela nový,
a stín jeho při měsíci
dlažbou táh’ se daleko.
Pěkná práce – tenkrát ale
pospíchal jsem do hospody,
a do svrchníku se hale,
utíkal jsem, co jsem moh’.
Škádlili mne trochu, pravda,
ale já jsem řekl směle:
„Tak co, hoši? Kdo si zavdá?
Pan tchán všecko zaplatí.
Plzeň nebo víno – volte!“
Pátrali, až někdo zvolal:
„A co volit? Kakraholte,
třebas tedy obojí!“
Nuž, nic tedy platno není...
Míchali jsme pivo s vínem...
To ti bylo dopuštění – –
– – – – – – –
138