AUTO.
(1912)
I.
Je nějak strašně líno dnes,
k odpoledni se chýlí,
pan Ořech vyšel na náves,
a chudák, měl dlouhou chvíli.
Na návsi bláto, husy v něm,
dál trochu slepic a kuřat,
ve stínu klímá pod stromem
dráb, slavný zdejší úřad.
Kejhání husí ozve se,
ozvou se zpěvní vepři, –
Ořechu, téhle fadesse
resolutně se vzepři!
Byl na to líný, zvolna zív’
pohodlně tak, líně,
dál slavný úřad jako dřív
jen palci točil v klíně.
Dotěrná moucha přesměle
beze vší opovědi
usedla jemu na čele, –
nechal ji, ať tam sedí.
Hleděla po něm úkosem,
šilhala vpravo, vlevo,
pošimrala ho pod nosem,
řekla: „Spí jako dřevo.“
61
Sedla mu potom na řasy –
zlomyslný to nápad!
Hnul brvou, a nic. Řekla si:
„Pane, ten umí chrápat!“
Procházela se po kníru,
protáhla líné tělo,
zmizela v širém vesmíru, –
že se jí lítat chtělo!
Díval se Ořech na ten svět,
na náves hloupou, všední –
takhle to chodí řadou let,
pořád, a ze dne ke dni!
Jaký to život? nelze si
hrát s kočkami ni se psy –
k zbláznění! Z téhle fadessy
chmurné propadal skepsi.
Protáh’ se líně, mrcha pes,
nuda zlá se ho chytí.
Myslil si: „Je tu fádně dnes,
psí je tu živobytí!“
II.
Na návsi drůbež hoví si,
jak blázen slunce pálí –
najednou čerchmant jakýsi
se ozve někde v dáli.
62
A zabručí tam z daleka
do posvátného ticha,
supe to, funí, zaheká,
vřeští a hřmotí, vzdychá.
A co by napočítal pět,
zvuk bližší je a bližší,
z dřímoty hlavu Ořech zved’,
hádá, dobře-li slyší.
Najednou se tím poděsí,
jat k tomu nedůvěrou,
vyskočí, oči promne si:
„Koho tam čerti berou?“
I drůbež vyplašena tím,
strach vjel do hejna kuřat,
vzbudil se náhlým leknutím
již i sám slavný úřad.
Bojovně postavil se v šik
v udatenství svém starém,
a „Pozor, dámy!“ kohout vzkřik’
varovně na svůj harém.
Zakejhal houser na husy,
ty zbledly, rázem vstavše –
cos na blízku již rámusí,
ach, již jest pozdě na vše!
Obludy posud nevidět,
ji oblak prachu halí
63
a stále blíž a stále vpřed
mrak ten se ke vsi valí.
Cos hrozného se řítí sem,
v oblaku tom se tajíc
a před tím zděšen, s úžasem
peláší janek-zajíc.
Ubíhá, letí hupky hup!
s čela pot se mu leje,
na hřbetě hrůzou zježen chlup:
„Zachraňte se, ó zle je!“
Vše chvátí náhlý, mocný děs,
vše jato pustým štvaním:
peláší Ořech, mrcha pes,
i slavný úřad za ním.
Vše rozčileno, v úděse,
v panickém letí strachu
a za vším jak čert žene se
obluda v dýmu prachu.
Vše zachvátí strach proklatý,
co nohy má i pracky,
ubíhá kvočna s kuřaty
i kohout hrdý, čacký.
Jak nad hlavou když zahoří
v to žhavé odpoledne,
vše utíká jak tenoři,
když zas to na ně sedne.
64
III.
A jen tak, co by řekl „švec“,
auto je zas už v pekle,
dál supe, trhlý ztřeštěnec,
hlučí a troubí vztekle.
Obluda už je v prachu kdes,
náves je za ní s louží,
benzinu vůně prvně dnes
líně se návsí plouží.
Strašidlo už je za horou,
dále tam soptí, troubí, –
ale co za ním, potvorou,
zůstalo běd a zhouby!
Mladý tu vepřík, mrtvola, –
již proň dozrálo zelí!
Husy i kachny, dokola
jídelní lístek celý...
Jak nožem když ho zařeže,
kohout statečný kles’ tu,
nevinnou krví drůbeže
auto značil svou cestu.
Husí krev teče v sirou zem –
škoda, tady se zkazí!
I játra trpí úrazem –
vrazi! bezcitní vrazi!
Ó lidé, lidé bez citu,
sem jen pohleďte blíže,
65
co drobečků jen leží tu –
kde nudle k nim, kde rýže?
Jen Ořech, bdělý strážce vsi,
živ, leč zmámen se motá,
v dál hledí, zlostí odpliv’ si:
„Prohnala mne ta slota!“
Zázrakem vyváz’ mrcha pes
a slavný úřad item,
hádali, jaký byl to běs,
jak se kmit’ v letu hbitém...
Nikdo jim říci neuměl...
Čas mnohou vzpomínku odnes’ –
jaké ten ďábel číslo měl,
oba nevědí podnes.
66