Verše humoristické (in Bohdana Kaminského Sebrané spisy veršem i prózou, svazek 4) (1922)

Bohdan Kaminský

Diplomatická verze Ediční verze
BOHDANA KAMINSKÉHO
SEBRANÉ SPISY
VERŠEM I PRÓZOU
SVAZEK IV.
VERŠE HUMORISTICKÉ
1922
ČESKÁ GRAFICKÁ UNIE A. S. V PRAZE
[2] BOHDAN KAMINSKÝ
VERŠE HUMORISTICKÉ
SEBRANÝCH SPISŮ VERŠEM I PRÓZOU
SVAZEK IV.
1922
ČESKÁ GRAFICKÁ UNIE A. S. V PRAZE
[3] Právo překladu, jakož i všechna autorská práva vůbec vyhrazuje si spisovatel.
[4] VERŠE HUMORISTICKÉ
[5]
ROMANCE,
skoro doslova opsaná z Gothaiského
almanachu. (1898)
Pan Hynek Adam Marcel Jan Bonifác Pankrác Servác Pius Raul Egon Eugen Florian Roch Konrád Martin Simplicius pán z Příbora a na Příboře měl v mladém srdci lásky hoře. Ta, po níž jeho srdce hárá, se zvala krátce Priska Anna Voršila Karla Pia Klára Oliva Marta Bibiana Klotilda Ludovika Vali – to krásy zjev byl dokonalý. Vznešené slečny láskou jist, pán z Příbora chtěl svatbu slavit – v tom přišel Norbert Evarist Ruf Alfons Krišpín Lazar David Maria Achác Norbert Jiljí – Innocenc – ten se v srdce vryl jí. 7 Rozsoudil oba starý pán a námluvy jich rázem zkazil Sylvestr Konrád Gracián Jan Felix Kliment Pafnuc Basil Jan Bedřich Kvirín Petr Štěpán, pan kandidát byl zle jím stepán. „Máš pravdu, choti,“ v pláči štká a do kaple se modlit chvátá Sabina Judith Anežka Brigita Adolfina Háta Valburga Fanny Petronila – modlitba její bohu milá. A pravý ženich přišel již: Vít Zdenko Brikcí Kamil Bruno Lev Narcis Ubald Vitališ Jacques Albrecht Vitold Krescenc Kuno Franz Kvído Marcel – etcetera toho si vzala hodná dcera. A než rok první minul, ach, zas v historii nové jméno: Max Guntram Venanc Eustach Louis Mansvet Gerhard Filip Zeno princ dědičný – zas kvítko prvé ze zaručeně modré krve... 8
ROMANCE ZDVOŘILÁ. (1900)
Hned horoucně se rádi měli, jak spatřili se při tanci – mně odpusťte, že jsem tak smělý a skládám o tom romanci. Jen spatřil štíhlou rusovlásku, a kam se poděl jeho klid? Hned cítil v srdci žhavou lásku, ba žhavou, račte dovolit. I ona zarděla se v líci, jak pohledla naň zkoumavězkoumavě, a – smí-li se tak v básni říci – hned byla ruka v rukávě. Jde k ní, s úklonou před ní stane: „Jsem, slečno, prosím, ten a ten. Smím prosit, slečno?“ „Prosím, pane.“ Byl, račte věřit, přešťasten. Přišlápnul v kole – je mi líto – střevíček svého anděla. „Odpusťte, prosím, nebolí to?“ „Ó prosím, to nic nedělá!“ Tak lásky měl hned plnou duši, div srdce blahem unese, když byl – neb věděl, co se sluší – představen mamá na plese. 9 Jen rozpaků svých kéž se zhostí! Jak před milostpaní tak stál, hle div, že samou zdvořilostí jak zmrzlina hned neroztál! Zdvořilou byla rovněž mamá, zrak její pravil: „Vždyť já vím!“ A byla roztomilost sama v ten den i s panem chotěm svým. I v slečně dceři vzbudil zájem, jak úslužný byl, zdvořilý, byl samé „račte“– oba vzájem se něžně sobě dvořili. Nuž, zamiloval si tu děvu, byl také pozván v jejich dům – i osmělil se na návštěvu jít slušně k pánům rodičům. Šel, natáh’ rukavičky bílé, jej touha nesla plamenná – ó račte věřit, že ta chvíle v životě mnoho znamená! Žár blahý, vroucí vjel mu do žil – ó kouzlo růžných lásky pout! Řeč překrásnou si v duchu složil, již bylo možno otisknout. Již věděl, jak to všechno řekne, jak slůvko každé vybrousí, a jak to bude, ach, tak pěkné, až důvěrné „ty“ řeknou si. 10 Až ruce sobě zamnul maně nad oním něžným ty a ty. A prosím, s kým tu nečekaně se střetnul právě před vraty? Již u domu stál v celé slávě, blažený, v duši rozkochán, když z procházky v chvíli té právě se vracel též in spe pan tchán. U samých vrat se sešli tady a zdravili se z dálky už: on zdvořilý byl člověk mladý, ten zdvořilý byl starší muž. A náhle oba prou se, kdo má dřív vejít, starý pán či host – „Vašnosti, račte!“– „Já jsem doma a vím, co káže zdvořilost!“ Však dobrého že vychování se dostalo i ženichu, tož velmi zdvořile se brání, tchán in spe rovněž, pohříchu. Již bylo téměř nebezpečí, že starý pán se pohněvá. „Vašnosti, račte.“ – „Škoda řeči, má vždycky přednost návštěva.“ „Vašnosti, prosím!“ – Dvacetkráte ta scéna znovu sehrána. „Ne, prosím, to mne špatně znáte stát mohu tady do rána!“ 11 „Vašnosti, račte!“ – „Prosím tuze...“ Snad nikdo ani nevěří, jak zdvořilá to byla schůze těch zdvořilých tam u dveří. A ubíhala zatím doba, vystydnul oběd, byla tma, dál pobízeli se tam oba, kdo před kým dříve vejít má. A ráčíte-li věřit tomu, otázka byla přetěžká, že samou zdvořilostí domů se nedostali do dneška... 12
BALLADA NEJASNÁ.
Bylo to jednou – bože, zle je, ten čas tak rychle uletí! – vidíte, datum toho děje mně vypadlo už z paměti. Ach, ve vzpomínkách všecko zbledne, když zapsáno to nemáte. Bylo to ve tři odpoledne či večer asi k deváté. Šli, on a ona – jenom stěží si vzpomínám – však na jméně vám nejspíš asi nezáleží, a mně, nu, mně již nejméně. Byl ten, kdo šel po jejím boku, ne ošklivý, ne hezký hoch, být mohlo mu as dvacet roků, však také mladším býti moh’. Kams do neznáma oči vpité, s ním vedla se tu jeho druž: šat měla barvy neurčité, a jaký klobouk, nevím už. Svět řek’ by, milenci že jsou to, a každý jistě hádal by, ty dva že pojí lásky pouto, ač daleko je do svatby. 13 Byl měsíc květen snad či snad leden, buď padal sníh či kvetl bez, z těch dvou, kdo šli tu, šilhal jeden, kdo z nich to byl, již nevím dnes. Jinochu časem sjelo se rtu cos jako: „Ach, můj zlatý sne!“ Zda vážně říkal to či v žertu, i mně je trochu nejasné. Šli, oba asi ve svém mládí ráj lásky našli na zemi – zda opravdu se měli rádi, lze těžko říci, zdá se mi. V tom bůh ví odkud, náhle maně kdos vyřítil se na oba a jaksi zhurta vyjel na ně – zle bylo, jak se podobá. Byl, tuším, tatínek to její, či poručník, anebo strýc. Byl všecek zrudlý v obličeji a oni, možná, ještě víc. Co všechno děl těm mladým duším, kronikář o tom nepíše. I rákosku měl v ruce, tuším, náhodou asi, nejspíše. Rákoska ona prý až milo bohaté náhle měla žně. Kolik těch švihů vzduchem bylo, říc’ nedá se ni přibližně. 14 Co vše se mezi nimi dálo, to vědí pouze oni tři. Buď padal déšť, či se tak zdálo – však to sem vlastně nepatří. Jak voda když se řítí se skal, pleskotem ustavičným hřmíc, takový zvuk tu hlučně pleskal – co bylo to, lze těžko říc’. Jen tušiti lze spíše, že tu se přihodila jakás věc dost nemilá – ve kvapném letu spěl odtud snivý mládenec. Je neznámo, co všechno tady mu řekl onen cizí stín, však bůhví proč, ten panic mladý se tvářil jako bolestín. Co v chvíli té mu nitrem hárá, kdož ví? Však celý prý se třas’ a zmizel najednou jak pára – a nač by čekal, prosím vás? Té dívce prý až slzy vhrkly při loučení tom do očí, když onen muž jí hrozil zbrklý, že s ní prý doma zatočí... Prý dlouho vzpomínala na to, i bití bylo ohromné – proč? Kdo pak ví! A kolem vzato: co je nám potom, – ne? 15
IDYLLA. (1903)
Vše usíná. Je letní večer snivý. Hle, na obloze první hvězdy vzplály. Zalehlo ticho v dřímající nivy, vůz osamělý hrčí někde v dáli. Již ztich’ i ten – je letní večer vlahý s tím celým kouzlem, jakým venkov dýše, kol podřimují lesů táhlé svahy, vše usíná tak tichounce, tak tiše... Však slyš – co to? Zvuk ostrý, nářek lidský se náhle ozve – hlasy, křik a váda – – ach, to nic není! To jen jako vždycky se Bárta se svou polovicí hádá. V sen ukládá se osamělá víska – jen u Bártů, jak už si zvykli na to, Bártová, jak by krájeli ji, vříská a muž nadávat umí, to je svato. Tak včera, dnes a zítra, stále, denně, pak ticho je: jde i na Bártovy spaní – – Pan soused, jednou nenadat své ženě, do rána, myslím, neusnul by ani... 16
VLAS SLEČNY ELSY. (1902)
Dost krásných žen jsem viděl v šití, ve frančině i u Kasky, i u baletu možno zříti děv ladných sličné ukázky, toť více méně pěkné žáby, však vzal je ďas! Mne Kubánkova Elsa vábí, vlas její měkčí nad hedvábí, och, její vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, váš, slečno Elso, dlouhý, zlatý vlas! Ret její roveň zralé višni a nožka, chůze, jaký vděk! Ba rád se svojí dcerou pyšní i vážený pan Kubánek! Což, dává cvičit milou dceru i její hlas, ji vychovává pro operu, však nejvíc líbí se mu věru ten její vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, váš, slečno Elso, dlouhý, zlatý vlas. Pan Kubánek má slušné jmění, na Novém městě pěkný dům, dík rozumnému pekaření a stále menším rohlíkům. Tož Elsa není děvče chudéchudé, a jednou as že dům ten pěkný dědit bude, 17 dav ctitelů má vždy a všude, vše pro ten vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, váš, slečno Elso, dlouhý, zlatý vlas. Což divu, že se za ní fantí, kdo viděl této krásy vzor: tři suplenti, dva auskultanti, pět kupců, jeden profesor, muž jeden od potravní daně; dva tucty as těch reků, již – sám ručím za ně – v boj za ni šli by odhodlaně, vše pro ten vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, váš, slečno Elso, dlouhý, zlatý vlas. Než, ruku všem dát přece nelze, kdo bude as ten šťastný muž? Kdo divil by se slečně Else, že sama rozhodla se juž? Na každém z nápadníků, běda, se našel kaz a hříchů celá abeceda –: ten onen prý jen mamon hledá, ne její vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, váš, slečno Elso, dlouhý, zlatý vlas. Ten šilhá, ten má křivé nohy, ten pachtí se jen za ziskem, ten pro pití má prý jen vlohy a vůbec prý je flámiskem. 18 Až jeden posléz v sen jí vstoupil: měl pěkný bas a by jí navždy klidu zloupil, si uniformu schválně koupil, – vše pro ten vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, váš, slečno Elso, dlouhý, zlatý vlas. Vzezření Marsa na se přijal, jak vycpaný měl hrudní koš, – byl z pošty ten pan oficial, měl výložky jak listonoš. Byl slečny Elsy ideálem, bůh duši spas! A šel, jak byl by generálem, ač o kord časem klopýt málem – jej slnil vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, váš, slečno Elso, dlouhý, zlatý vlas. Pro vyznání si zvolil formu dost solidní kdys o plese – lakýrky měl i uniformu, jak odolat té noblesse? „Já představím vás tatínkovi,“ zněl sladký hlas. I verš i próza těžko poví, jak rek byl dojat těmi slovy – jen zřel ten vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, váš, slečno Elso, dlouhý, zlatý vlas. Pan Kubánek byl u večeře – vídeňské řízky právě jed’ – 19 a sotva vlastním očím věře, požehnal milým dítkám hned. ,Já holku cvičil pro operu, však, vzal to ďas! Nu, máte slušnou karieru – –“ A hleděl naň i na svou dceru, na její vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, váš, slečno Elso, dlouhý, zlatý vlas. Pan oficial, ó, tak blízký splnění vroucích tužeb svých na radost si dal taky řízky a vypil devět plzeňských. Ó jaké štěstí čisté, nové! I doma zas, když usnul, táhli nad ním snové, v nichž zřel, jak Anny Csilágové ten její vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, váš, slečno Elso, dlouhý, zlatý vlas. Pan oficial zářil celý od chvíle té jak jarní květ, ke Kubánkovým na neděli byl vřele pozván na oběd. Ku prostřenému sedli stolu, – ó sladký kvas! Ti dva si ruce tiskli spolu, on kolem ní jak aureolu zřel její vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, váš, slečno Elso, dlouhý, zlatý vlas. 20 V polévce bylo drobné ságo, pan oficial začal jíst – a náhle mračil se jak Jago a zbledl, chvěl se jako list a zesinalý v obličeji i rudý zas ven potácí se, koktá, nejí, jen zří tu krásnou hlavu její a její vlas, ten, dlouhý zlatý vlas, váš, slečno Elso, dlouhý, zlatý vlas. A zašel, nevrátil se více, ba nevrátil se smutný rek... Zlým tušením jat svojí lžíce se uchopil pan Kubánek – co bylo dál, ó kdo to poví..?...? Ó hrůza, žas! Pan Kubánek svou lžicí loví z polévky páně ženichovy ó dlouhý vlas, tak dlouhý, zlatý vlas, váš, slečno Elso, dlouhý, zlatý vlas. Jak ženichu by jazyk svázal, v dál potácel se od dívky. Prý vlasy její rád má, vzkázal, ne ale v ságu polívky. Byl kdesi v jiná pouta sveden, kde, bohdá, as v ten lásky jeho blahý eden snad nespadne mu vlásek jeden, ni jeden vlas, 21 ten dlouhý, zlatý vlas, váš, slečno Elso, dlouhý, zlatý vlas. Dost krásných žen se kolem rojí, že člověk ani nevěří – já chtěl jsem chytit v píseň svoji jen dívku zlatých kadeří. Jsou v světě dosti pěkné žáby, však, vzal je ďas! Mne Kubánkova Elsa vábí, vlas její měkčí nad hedvábí, och, její vlas, ten dlouhý, zlatý vlas, váš, slečno Elso, dlouhý, zlatý vlas. 22
DUCH PRADĚDŮV. Ballada strašidelná. (1908)
Na zámku se slavnost chystá, aj, to budou divy, pan hrabě je spiritista velmi náruživý. Aj, to bude slavnost velká, jistě v radost všem, sama sličná hostitelka bude mediem. Do zámku se hosté sjeli na séanci duchů, ekypáží zástup skvělý sjel se v šumném ruchu, venku dusot koňských kopyt, samý slavný vjezd, o barony bys tu klopýt, co jich tady jest. Dobře se tu hosté mají, hrabě není špinka, stoly jen se prohýbají, pohár zvučně cinká. S šampaňským se rýnské bratří, jak si kdo jen přál – tenhle couvert jistě za tři korunky by stál. Radost všem tu svítí z oka, svítí vesty bílé... 23 Po šampaňském dáno mokka: přišla velká chvíle. Pan hrabě je spiritista k tomu nějaký, a svým hostům nyní chystá pravé zázraky. Veliký teď nastal úkol, duchy volat z hrobů... Zhasnuta jsou světla vůkol, ticho drahnou dobu. Společnost již usedla si, páni vedle dam, rázem ztichly všecky hlasy všude, tu i tam. Jen kýs baron, starý brepta postavičky malémalé, sousedce své cosi šeptá – i on tichne ale. A v té tmě, jak hosté tady sedí pospolu, mýlkou šlapal kadet mladý nohu u stolu... Ticho – nikde hlesu ani... Ještě chvilka malá, rozechvěná domu paní mediem se stala. Do daleka někam hledí volá – – ticho – – slyš – – Dočká-li se odpovědi těch, kdo mrtvi již? 24 Volá divná, cizí slova do neznámých světů – volá ducha pradědova: nechať zjeví se tu... Všem se dech tu v prsou tají při té zábavě a všem hrůzou vyvstávají vlasy na hlavě. Hrobů ticho vane sálem... Praděd v hrobce dříme, býval kdysi generálem slavným, jakož víme. V paměti všech dosud žije známý jeho rys – mluvíť o něm historie, zná ho dějepis. Byl to slavný vojevůdce, při tom bohabojný, zvítězil ve mnohé půtce, mnohé vyhrál vojny, na čele měl mnohé jízvy starý generál – historie všecko vyzví a zas poví dál. Dopřáti mu Pánbůh ráčil vysokého věku, k osmdesátce svět páčil slavenému reku. Prožil mnoho, to je svato, hezkých roků pár, 25 sám už prý se styděl za to, že už je tak stár. Celý život prožil v poli, v bitev stálé hrůze a nepřítel jakýkoli bával se ho tuze – na konec pak starý hrabě požehnaných let byl už stínem jen a chabě sotva nohy plet’. A tak po vítězství mnohém, slaven v celé zemi, usmířený s Pánembohem, ctěn a vážen všemi, slávou pokryt, na svém loži, chlouba rodiny, umřel jednou v bázni boží Anno Domini... U velké byl vložen slávě do rodinné hrobky ve svém generálském hávě, v zlatém límci bobky – zmizel tak pod rakve víkem ztuhlých tváří rys, biskup sám nad nebožtíkem pěl „de profundis“. A modlitby zněly kněží i modlitby laiků, sňali na zámecké věži do půl žerdi vlajku, 26 ve slávě pohřbili reka – a čas kráčí dál, tiše na den soudu čeká starý generál. Dál svá kolesa čas valí a vše vůkol mění, i truchlící pozůstalí dávno zveseleni. (Starý hrabě, jak se říká, mladých nemá rád, slýchati prý nebožtíka časem z kaple lkát...) Podobizna jeho tmavá tuto v sále visí: výrazná to, krásná hlava, vznešené to rysy. A v těch čarách kdo se vyzná? V sále ticho – hleď: na zdi stará podobizna pohnula se teď... Vprostřed zamlklého kola paní domu znova chvějícím se hlasem volá ducha pradědova... Přijde-li jen starý hrabě ze své hrobky dnes? – Zahřímalo v dálce slabě, stín se dovnitř vnes’... Zachvěli se hrůzou hosti, níž svěsili hlavy... 27 V prostřed zmlklé společnosti stín se zjevil tmavý. Paní domu hrůzou sama div neomdlí v ráz, půda chví se pod nohama – Pánbůh ochraň nás! Snem-li to, co vidí hosté? Jaká chvíle děsná! ke stropu až roste, roste mrtvý vzbuzen ze sna. Z tajuplné mrtvých říše stín se pozvedá a kol rozhlíží se tiše hle, stín praděda... A ten duch tu mlčky stojí, mlčky chýlí plece – však ne v generálském kroji, v němž byl pohřben přece, nemá šavle, jež mu kdysi dána do hrobu – hle, vždyť má i jiné rysy, jinou podobu! Pozbyli tu hosté řeči v hrůze neobsáhlé, ale úžas ještě větší všech se zmocnil náhle, zděšení se sálem nese, rty se zachvějí – pradědův stín v lokajské se jeví livreji... 28 A ten stín tu drahnou dobu stojí, hlavu chýlí, a hlas, mrtvý ten hlas hrobu tichem sálu pílí, dutý hlas ten sálem letí, až krev stydne všem –: „Ráčila jste poroučeti, prosím, tady jsem!“ Strašlivá to byla chvilka... Tu se vzmužil hrabě: „Zpátky, duchu, to je mýlka, zpátky!“ vzkřiknul slabě. V rozčilení slova hledá, sotva dýchaje: „Volali jsme pana děda, a ne lokaje!“ A duch z temnot přivolaný stojí, hlavu chýle, tupě hledí na vše strany, poškrábe se v týle, před hostitelem se stavě, k zemi kloní zrak a dí tiše, zajíkavě: „Prosím, to je tak: „Račte vědět,“ ramenoma, hlavou níž se klaní – „Excelenc-pán nebyl doma, jen Excelenc-paní – ráčila mne volat – – krátce, jak tu povídám: 29 měl jsem čest v té chvíli stát se pradědem já sám.“ Hluboce se klonil vůkol pradědův stín bledý – nu, byl skončen jeho úkol, poroučel se tedy. Poručil se panstvu všemu a před sborem tím kolena prý chvěla se mu mocným pohnutím. Ukláněl se vzácným paním hluboko, až k zemi, – Jejich Milosti, ty za ním zřely mlčky, němy – – V sále rozžato je znova, vše bylo jak snem – ale ducha pradědova nezvali již sem. 30
MILOSTIVÁ JEDE DO LÁZNÍ. (1913)
Nadešel den kvílení a nářků, muk a hrůzy, zděšení a běd – spaste duši, co se děje, jářku? Ze základů boří-li se svět? Město je-li zachváceno morem, že ten divý poplach vůkol zní? Ach ne, však cos horšího to skorem: milostivá jede do lázní... A to okamžik je zlý a strašný, jak o soudu posledního dne. kufryKufry, koše, škatule a brašny všude, kam jen oko pohledne, a v té vřavě, která všecky zmámí, nošeny do předsíně i z ní další kufry, škatule a krámy – milostivá jede do lázní... Milostpán dnes doma neobědvá, vyštván, chudák, na ulici dnes, vždyť již od kolika dní tu jedva měl nač sednout. Hleděl do nebes ustrnulý – jsou již muži tací, ustrašení, plaší, nerázní, kde je křiku, jak při licitaci – milostivá jede do lázní. Po obědě zas je chvíli doma, starostlivě u těch kufrů dlí, naftalinu vůně povědomá zamořila pusté obydlí 31 a v té domácnosti prázdné, chudé, až choť drahá povykročí z ní, on sám jen s tím naftalinem zbude – milostivá jede do lázní. Vůní tou i něhou lásky opit hlavu sklání volky nevolky, jme se věrné družce svojí klopit papírovou měnu z tobolky, a ty papírky jsou milé, vábné, v to i zlato milým zvukem zní – milostivá se stolu je shrábne, milostivá jede do lázní. Vůz již čeká – Katy, Máry, Fany, oddaný a věrný personál jako divý lítá na vše strany, snáší kufry, vaky a tak dál. „Katy, tohle, Máry, tohle –“ zprudka do toho hlas velitelčin zní, pobádá a ku pospěchu nutká – milostivá jede do lázní. A vše lítá, běhá shora, zdola, Katy, Fany stačit nemohou, Máry ještě z okna cosi volá – celá ulice je na nohou. Možná, ještě v poslední té chvíli že se všechno všudy poblázní – ale ne, vůz k nádraží již pílí: milostpaní jede do lázní... 32
O HRUŠKOVI A HRUŠKOVÉ. (1912)
Chaloupka jako z idylly, rozbitých, ztrhaných došků, tam starý Hruška s Hruškovou denně se poperou trošku. Mnohého sobě odříci dovedou pro živobytí, však nad vezdejší chleba jim jsou hádky, křiky a bití. Jak svitne den, již z chaloupky ozve se rámus a váda, od rána zas až do noci Hruška se s Hruškovou hádá. Zvykli si na ten pořádek: denně tak lomozí, hřmotí, buď muži laje Hrušková, či Hruška věrné své choti. Tu nepostačila by psát ni stenografova tužka, co řekne muži Hrušková, co řekne manželce Hruška. Hrušková umí nadávat tak jako špačků stodvacetsto dvacet, Hruška jí umí dovedně všechno i s úroky vracet. 33 Řadou let oba mají v tom podivuhodnou již praksi, stali se v tomto oboru na slovo vzatými jaksi. Mají svou pověst po kraji, autoritami jsou málem – však spolu rvou se třicet let, jsou denně ve cviku stálém. Příčila se jim zahálka, vždy stačil popud jen malý, již spolu jak dva řečníci mistrně konversovali. Šťavnatým slovem dovedou líčiti vzájemné city – dosáhli v tomto umění skutečné virtuosity. A co kdo chytne do ruky, tím vroucně po druhém hází – na štěstí doma neměli ni jedné sèvresské vázy. Každé hození čímkoli je zručné, mistrné, jisté, počínají si při tom jak rození ekvilibristé. Cvičí se oba řadou let a denně v klání tom bystrém – jen stálým cvikem, toť se ví, lze ve všem státi se mistrem. 34 Hruškovi, dlužno přiznati, nádobí pobili dosti, než přivedli to během let k takové dokonalosti... * Tak chodilo to den co den a tak v té dojemné snaze, hořký si život osladit, Hruškovým žilo se blaze. Neznají městské nervózy ni sentimentálních bolů, ni dlouhé chvíle – všechen čas krásně se bavili spolu. Nemají potřeb nijakých, divadel, ni mořských lázní a všeho, za čím ve světě jen pošetilci se blázní. Neznají plesů, koncertů za celou řadu těch roků, v chaloupce jejich nebylo ni stínu po five o’clocku... Po drahých panských zábavách ne, není srdce jich lačné: jen o to mají starosti, kdo dřív zas hádat se začne. V krátkosti se to rozluští: dnes Hruška, rodiny hlava, 35 zítra zas paní Hrušková, choť jeho věrná a pravá. A již to běží vesele, lítají hromy a blesky – jak dovedli jen, po léta život si krášlili hezky. Po chalupě i po dvorku druh druha s rámusem honí, několikrát už zdálo se, že je buď po něm, či po ní. Nebylo. Oba těšili se skalopevnému zdraví. Sem tam nějaká modřina – však to už nějak se spraví. Vše končilo zas v pořádku, bez dlouhých soudů a sněmů: dnes nabil Hruška Hruškové a zítra ona zas jemu. * I bez čajových dychánků – kdo chce, ať tomu se diví – byli ti věrní manželé spolu až do smrti živi. V srdci jich touhy nebylo po žádné ze světských finess, jim stačilo, když nový den k hádce jim záminku přines’. 36 Vždy vítali ji s radostí, ji vyčerpali až do dna, byl Hruška zgruntu dobrý muž, Hrušková manželka hodná! Což, o záminku bylo hej, o dobrou vůli tu není, a již se milá chaloupka ve scénu válečnou mění. Stačí jen pohled, slovíčko, jako když zabzučí muška, a již spustila Hrušková, dříve-li nespustil Hruška. Stačilo třeba, na příklad, že Hruška Hruškové vyčet’ nevalné menu oběda – strašlivě začala křičet. A hned byl oheň na střeše a mocným plápolal žárem – potíže zhusta mívali s jídelním repertoirem. Škubánky valně přispěly k zábavě manželů obou: Hrušková jimi nadšena, Hruška jat vůči nim zlobou... Objevily se na stole – a již byl začátek střelby. Vida, snad želví polévky a kaviáru pán chtěl by? 37 Ej, vida, gourmand! Škubánků prý milostpánu se nechce!... Heslo je dáno – ostatek sám již se vyvíjí lehce. Začátek šťastně učiněn, ostatní snadno se poddá, příležitosti neužít přece jen bylo by škoda! Vážená paní Hrušková rozvážný zahájí výpad, prý kdesi cosi – na sobě již dříví nedá prý štípat! Vším, co má právě po ruce, dovedně po choti metá, ku mistrovství ji přivedla cvičení kolikaletá. Hned obě strany válečné střetly se, vzkypěly žlučí, – po každé srážce Hruškovi jsou o kus nádobí chudší. * Tak chodilo to třicet let, tak s pravidelností břitkou každý den začal rámusem a končil vojnou a bitkou. To byl již ustálený chodchod, a léta jak jdou a běží, 38 na ustáleném programu změna se vyskytne stěží. Bez hádky byl by najisto neusnul ctěný pan Hruška, a nebyla by usnula ni jeho oddaná družka... * Až jednou, světu na podiv, jinak než zpravidla vždycky den končil – zcela nezvykle tiše a neromanticky. Hruškovi ani nechtělo se dnes do hádky a křiku, – začal, jen aby nevyšel ze mnohaletého cviku. V poledne přišel k domovu, ve městě někde se přepil a doma věrné manželce obvyklý pohlavek vlepil. Však dnes mu nešel od srdce a nebyl manželkou vrácen, byl nemastný a neslaný – pan Hruška nějak byl zchvácen. V bojovné nebyl náladě, měl jakés loupání v kříži, ulehl, vzdychal – nezvyklá zahálka krutě ho tíží. 39 Hrušková ani poznati nemohla dnes pana chotě: nekřičel, nelál, krotký byl tak jako týdenní kotě. Blábolil cosi, slova však na rtech mu umřela v půli, nedovedl dnes nadávat ani při nejlepší vůli. Jako by dnes byl oněměl, pod krov svůj domácí přišed – za léta prvně z chaloupky dnes křiku nebylo slyšet. Nadivno bylo sousedům, druh s druhem udiven šušká: „Cože se stalo? Nestůně Hrušková, nebo snad Hruška?“ Ves celá vyšla z pořádku, všem cosi chybělo stále: „Cože se dnes tam neperou? Co je to, pro pána krále?“ Rád byl by Hruška nadával, tak jako posud a denně – nemohl: umřel... Hrušková nezvykla náhlé té změně. Byl funus, věrná manželka spustila řev, a ne malý, rozplakala se žalostí, jak by ji na nože brali. 40 Domů se z pohřbu vrátila, doma je ticho a nelad – když neměla se hádat s kým, co měla, chudinka, dělat? A týden ani neminul, co zhasnul nebožtík Hruška, rozloučila se s životem i jeho milená družka. Bylo jí smutno, chudince, stále jí chyběla váda – a ona vadívala se tak tuze, ukrutně ráda! Bylo jí smutno najednou pod krovem ztichlého domu – co umřel Hruška, běda, již nadávat nebylo komu. Nebylo, s kým hned po ránu zas novou šarvátku začít – takové žití mohlo-li jí, paní Hruškové, stačit? Tak život už ji netěšil a vlastně neměl již cíle. Hruškovou strašně trápila zlá nuda a dlouhá chvíle. Ztrpčen jí v tiché chaloupce nadobro veškeren pobyt – umřela vztekem, že se dál s Hruškou již nemohla zlobit. 41 Odešla za ním, za Hruškou, k životu nemajíc chuti – však věru, zasloužila si lehkého odpočinutí! 42
UKOLÉBAVKA.
Již, probůh, zavři svoje očka a přestaň vřískat, andílku, – ten blahoslaven, kdo se dočká, že utichneš, byť na chvilku! Již hajej, dítě, ty tvé škály bys pěti mohlo tišej’ snad, vždyť uši rve ten vřískot stálý, kdo pořád má tě poslouchat? Máš krásný hlas a plný vervy, jak bohužel zná celý dům, však trošinku to trhá nervy a uši rve to sousedům. – Již po ránu kdes nad mou hlavou, vždy k radosti mé největšínejvětší, arií velmi pronikavou se ten tvůj diškant rozbrečí! Já sotva znám tě, broučku milý, ty drobečku mých sousedů, děvčátkem neb hochem jsi-li, to v evidenci nevedu, já pouze vím, že právě tomu teď půlčtvrta je roků as, co schodištěm našeho domu se rozléhá tvůj milý hlas. Tě poslouchat je věru milo, v tom umění se dále tuž! Dřív pouze fňukáním to bylo, teď je to přímo strašné už! 43 Kdo nezažil, ach, nemá tuchy, jak vydatný máš hlas, ó žel, jen světec, ale zcela hluchý, by tenhle rámus vydržel! Od rána k noci hlas tvůj piští, kdo nezkusil, ó nevěří! Řveš na chodbě i na schodišti, řveš celý den mi u dveří, řveš ve dne, v noci, milé dítě, a pískáš líp, než mašina, vždy znovu někdo rozbrečí tě a poznovu to začíná! Ty nezahálíš chvilky ani a darmo myslím si já bloud, že mohlo bys v tom pěkném řvaní zas trošinku si oddechnout, že když tak od božího rána řveš v jednom kuse, andílku, teď mohl bys, pro Krista Pána! snad mlčet aspoň na chvilku! Již tma je kol a půlnoc blízká – zda usnouti přec dovedu? Ne, nad hlavou mi stále vříská ten andílek mých sousedů. Již hajej, hajej, zavři očka, přej míru duši uštvané, vždyť celý dům rád chvíli počká, než nový koncert nastane! 44
ZÁHADY.
K životu se člověk sbírá, žije, dýše a pak jednou zajde tiše po zákonech všehomíra – nikdo neví, kam? A sám sobě zdá se osou, centrem světa, táhnou dni a táhnou léta, pak jej navštíví ta s kosou – nikdo neví, kdy? A když máj kol vůní dýchá v srdce naše sama láska vejde plaše, jako dech tam vejde zticha, nikdo neví, jak? A záhada těžká, čirá: tisíc lidí životní svůj cíl v tom vidí: od doutníků špičky sbírá – nikdo neví, proč? 45
BOHATÝR. Smutná humoreska. (1912)
Pan rytíř nemá pokoje, o svaté válce dumá, – i on se vydá do boje, ač v levé noze dnu má. Na Saraceny, na vrahy křesťanstvo brousí zbraně, pan rytíř dost má odvahy se taky pustit na ně. Pan rytíř bývá zdlouhavý v ledačem, co kdy kutí, však co teď vzal si do hlavy, provede s ráznou chutí. Ej, nekřesťany pohubí, chvilky by nerad propás’, nějraděj’ v krvi vrahů by se brodil hned až po pás! Drátěnou košili si hned i jiné prádlo chystá rytířstva všeho čacký květ, bohatýr-podagrista. Života nečinného syt, rek bez bázně a hany, meč kázal ostře nabrousit na vrahy, na pohany. 46 Statečně s nimi dá se v boj, a v prach je zdeptá všecky, ty Saraceny-vrahy, oj, pobije jako pecky! Do města zajel k pasíři – hned na brnění míru vzal mistr panu rytíři, chrabrému bohatýru. Rek hotoví se na tu dál, je nákladná to cesta, vyzvedl v bance kapitál i s úroky, pět ze sta. Pořídil sobě kopí, štítštít, na přílbu chochol nový, ostruhy dal si vyleštit – však on těm vrahům poví! Ej, strach a hrůzu pustí v ně, je rozpráší jak plevy, až s nahým mečem rekovně v jich zástupu se zjeví! Ač trápen někdy bývá dnou, rád bojovný meč tasí, jak pohani jej zahlédnou, hned bude po nich asi! Chtěl vrahům vzdorovat i dně, v boj příští směle patřil, když v apatyce důkladně se na to zaopatřil. 47 Tu rozhlížel se kol a kol, zlé starostí nes’ břímě: arniku koupil, diakol i menthol proti rýmě. I jeleního loje kus na cestu si tu koupí – náš bohatýr-podagricus byl kavalír ne skoupý. I vaseliny s dostatek pro všechen případ možný vzal s sebou statečný náš rek a rytíř vpravdě zbožný. I turistické náplasti potřebí bude: totiž, tam daleko kdes od vlasti snad s nákupem je potíž. Na všechny vzpomněl svízele té cesty, na překážky, a řek’ si, trochu nesměle, i o doverské prášky. I kokain vzal, kdyby jej bolely cestou zuby – teď, pohane, své spásy dbej, než bohatýr tě zhubí! Pas vyzvedl si na cestu, vyzbrojen k dálné pouti – však nechává zde nevěstu, což reka velmi rmoutí. 48 Nevěsta jeho byla „fon“ a dvacet let jí bylo, vážila dvakrát víc než on: stodevatenáctsto devatenáct kilo. Pan rytíř má ji tuze rád, hned po svém věrném meči, však s sebou nelze si ji brát pro výdaje i řeči. Jde rozloučit se s drahým tím svým pokladem, a v duši byl dojat mocným pohnutím, jak ostatně se sluší. Pan rytíř hlavu uklání, a žal mu srdce tíží: ó ach, i suché loupání se ozvalo mu v kříži. Jej chvátí bolest převelká, a těžce vzdychne, ana tu holubiným nářkem lká mnohovážená panna. Ctná děva úpí dojata a srdéčko ji bolí, – absolvovala děva ta kurs dramatické školy. (To proto jen, že, jak se ví, a jakož známo v kraji, prý vždy adeptky herectví se spíš než jiné vdají.) 49 Proud slzí tekl přehojný... „Nevěsto ctná a drahá, již tedy musím do vojny na sveřepého vraha!“ Ctná děva smutně zavzdychá a, slzy v očích, zírá na svého pana ženicha, chrabrého bohatýra. „Můj bohatýre předrahý,“ zašepce v hořkém trudu, „jdeš na pohany, na vrahy, a já tu sama zbudu!“ Do očí jemu pohlíží a v srdci hoře živí: „Oh, jestli tobě ublíží Saracen, pohan divý!“ „Rozsekám vraha na nudle!“ rek těší děvu svoji, jež, oči pláčem zarudlé, se o miláčka bojí. Myšlenka hrozná zarmoutí tu děvu plnou citu: „Však hlavu-li tam srubnou ti, co já, ach, počnu si tu!“ „Mlč, hloupá, nic se nestrachuj!“ Zrak její slza rosí: „Ó drahý bohatýre můj, a řežou prý i nosy!“ 50 „I neplač, hloupá!“ vroucně jí a něžně rytíř vece, ji sladkou těše nadějí. „No, tak už neplač přece!“ Kdo neprožil, ten nevěří, co k hovoru tu látky. Pan rytíř již byl ze dveří, zas ještě přišel zpátky. A zašeptal ten muž a rek, horoucí láskou veden: „Jen jeden ještě polibek!“ A zas: „A ještě jeden!“ Ctná děva slzy v očích svých a v ruce knihu měla – „Na něco málem byla bych tu smutná zapomněla! Jeť na mém srdci krutá tíž – ach, kdo ví, kdož ví, ke mně kdy, reku můj, se navrátíš z té nekřesťanské země – Jdeš v Saracenů divou zem, kde číhá lest a šalba: ó podepiš se mi tu sem, na tuhle stránku alba!“ Pan rytíř – (což jsou potíže s tím psaním – !) vzdychnul tiše – to byl od „Města Paříže“ památník nový, z plyše. 51 Brk do rekovné ruky vzav, on tedy do té knížky jí zhotovil svůj autograťautograf: tři bohatýrské křížky. Oř věrný dole pod hradem již netrpěliv řehce – bohatýr se svým pokladem se rozloučil, ne lehce. Pan rytíř smutně v dálku táh’ a zmizel v lesním stíně – – byl dlouho, dlouho na cestách v daleké Palestině. Posílal vzkazy do vlasti, vzkazoval o své touze: o arniku i náplasti též je prý tamo nouze. O různé vzkázal nesnázi, o mnohé strázni smutné, i vaselina dochází – – A pak jako když utne. Nadarmo z hradu vikýře v dál smutná děva hledí – nevidět pana rytíře! Co je s ním, bozi vědí! Nadarmo denně zas a zas ke hradní věži stoupá, jen v duchu slýchá drahý hlas: „No mlč’ a neplač, hloupá!“ 52 Pan rytíř zatím jako lev se bil v té divé vojně, proléval udatně svou krev, i vrahů pobil hojně. StotřicetšestSto třicet šest jich srubal, ej, že sám se tomu diví, až skolil naposled i jej Saracen jeden všivý. To vrah byl vskutku sveřepý, a bez jemnějších mravů, když pro nic za nic rozštěpí hned ve dví cizí hlavu! Meč saracenský jen se zved’, a hlava byla v půli – – pan rytíř proto nemoh’ zpět i při nejlepší vůli. A jeho děva... ach, je z ní jen stín! Zrak v slzách koupá, a stále jen jí v duši zní to něžné: „Neplač, hloupá!“ Pomalu, tiše odkvétá a stesk jí srdce svírá, vzpomíná marně po léta na svého bohatýra. Chudinka smutná!... Po čase jak zašlý sen vše bylo – tím velkým hořem spadla se o celých šestnáct kilo. 53 Na svého pana ženicha si vzpomínává tiše, a celý život provzdychá nad památníkem z plyše... A vzpomíná, co bylo kdys, a hledí do té knížky, a líbá drahý rukopis, tři bohatýrské křížky... 54
SKŘIVÁNEK VZLETĚL...
Skřivánek vzletěl vysoko v modravé nebe, o jaru zpíval, sotva že uviděl tebe. Tvá očka sotva uviděl, modravě světlá, myslil, že první na sněhu pomněnka zkvetla. Tvé rtíky sotva uviděl, zaplesal v kraje, myslil, že první na sněhu jahoda zraje. Tvá líčka sotva uviděl – kdo za to může? – myslil, že pukla z poupěte královna růže. 55
MEZI SOUSEDY. (1913)
Jan Šroubek, modní síň pro pány, dneska byl rozmrzen jaksi, jak špaček nadával, a v tom již podivuhodnou měl praksi. Nezdvořile kdes o něm prý kdes mluvil Josef V. Řídký, velesíň hotové obuvi pro pány, dámy a dítky. Od let již mezi oběma jakási řevnivost vládla – příčina: Luisa J. Hrušková, tržnice jemného prádla. Tylda M. Nekolná, modes et robes, zaslechla od blízké tetky, že tohle všechno prý vzniklo jen následkem jakési pletky. Luisa J. Hrušková měla zlý u slečny Nekolné vroubek, oběma stejně se líbil kdys tuze, ó tuze Jan Šroubek. O tom, co Řídký mluvil kdes, Šroubkovi donesl zprávy Alois B. Křen, hygienická pražírna a dovoz kávy. 56 F. Vincenc Hošek do toho taky se drobátko vloží, velkovýroba uzenář- ského a masného zboží. Že oknem Jan Šroubek za Řídkým zle hrozil zaťatou pěstí, svědčil R. Ponc, velkovýroba rumu a octových trestí. „Aj, hleďme lumpa!“ tak ulehčil Jan Šroubek citům svým. Což dí Řídkému Josef Kout, hlavní sklad a velkovýroba droždí. Smočil si taky, tu náhodou kol velesíně kdys bloudě, K. Slunce, luxusní pečivo, znalec při c. a k. soudě. Smočil si rovněž, a proč by ne, Jan Trmal, dříve Frant. Hunek, velkovýroba salámů všech druhů a výkroj šunek. Smočil si, zkoušení kabátu se štvaním dovedně spojiv, i K. Trunc, chemicko-technická továrna umělých hnojiv. Že Řídký vskutku cos o něm řek’, to tvrdil Šroubkovi znova F. Dražil, umělé klempířství, dřív Jana Suchánka vdova. 57 Tu Janem Šroubkem již lomcoval velevztek prudký a žárný, pohodil prací, šel na tu zlost do blízké velkokavárny. Byli tam hosté právě dva, tři, a čtvrtý – – Josef V. Řídký, velesíň hotové obuvi pro pány, dámy a dítky. Josef V. Řídký, rozšafný muž, nebyl as přítelem vády, jak spatřil modní síň pro pány, hned se k ní obrátil zády. Jan Šroubek zlostí se necítí, na pravo, na levo nedbá, dávná v něm vypukla řevnivost, odvěká Slovanstva kletba. Že chvíle odplaty nadešla, Jan Šroubek znalecky míní, letěla zlá velenadávka po soku, po velesíni. I bylo klání a rubání, metáno oštěpy, dřevci po Janu Šroubkovi, jakož i po Řídkém, po velkoševci. A bylo klání a rubání, mejdan byl velik a strašen – dosvědčí Václav Kohl, centrální tržnice kufrů a brašen. 58 A zraněn byl při tom mejdanu i svědek Jan Johann Stern, modní dům pánský Au Jocquey Club, Modewarenhaus für Herren. Dokončen mejdan junácký – výsledek, okrouhle vzato: urážky na cti, a každá z nich prý stojí opravdu za to! Několik žalob již podáno, každá z nich objemný sešit – a celá ulice má se teď věru nač dětinsky těšit. 59
KDO UČÍ LIDI LÁSCE...
Kdys v jarní noci blouznivé rty zlíbal bledé krásce: „Ó pověz mi, ty duše má, kdo lidi učí lásce?“ A ona děla v pohnutí: „Ó láska, srdcí Eden! Mne v její sladká tajemství zasvětil kadet jeden...“ 60
AUTO. (1912)
I.
Je nějak strašně líno dnes, k odpoledni se chýlí, pan Ořech vyšel na náves, a chudák, měl dlouhou chvíli. Na návsi bláto, husy v něm, dál trochu slepic a kuřat, ve stínu klímá pod stromem dráb, slavný zdejší úřad. Kejhání husí ozve se, ozvou se zpěvní vepři, – Ořechu, téhle fadesse resolutně se vzepři! Byl na to líný, zvolna zív’ pohodlně tak, líně, dál slavný úřad jako dřív jen palci točil v klíně. Dotěrná moucha přesměle beze vší opovědi usedla jemu na čele, – nechal ji, ať tam sedí. Hleděla po něm úkosem, šilhala vpravo, vlevo, pošimrala ho pod nosem, řekla: „Spí jako dřevo.“ 61 Sedla mu potom na řasy – zlomyslný to nápad! Hnul brvou, a nic. Řekla si: „Pane, ten umí chrápat!“ Procházela se po kníru, protáhla líné tělo, zmizela v širém vesmíru, – že se jí lítat chtělo! Díval se Ořech na ten svět, na náves hloupou, všední – takhle to chodí řadou let, pořád, a ze dne ke dni! Jaký to život? nelze si hrát s kočkami ni se psy – k zbláznění! Z téhle fadessy chmurné propadal skepsi. Protáh’ se líně, mrcha pes, nuda zlá se ho chytí. Myslil si: „Je tu fádně dnes, psí je tu živobytí!“ II.
Na návsi drůbež hoví si, jak blázen slunce pálí – najednou čerchmant jakýsi se ozve někde v dáli. 62 A zabručí tam z daleka do posvátného ticha, supe to, funí, zaheká, vřeští a hřmotí, vzdychá. A co by napočítal pět, zvuk bližší je a bližší, z dřímoty hlavu Ořech zved’, hádá, dobře-li slyší. Najednou se tím poděsí, jat k tomu nedůvěrou, vyskočí, oči promne si: „Koho tam čerti berou?“ I drůbež vyplašena tím, strach vjel do hejna kuřat, vzbudil se náhlým leknutím již i sám slavný úřad. Bojovně postavil se v šik v udatenství svém starém, a „Pozor, dámy!“ kohout vzkřik’ varovně na svůj harém. Zakejhal houser na husy, ty zbledly, rázem vstavše – cos na blízku již rámusí, ach, již jest pozdě na vše! Obludy posud nevidět, ji oblak prachu halí 63 a stále blíž a stále vpřed mrak ten se ke vsi valí. Cos hrozného se řítí sem, v oblaku tom se tajíc a před tím zděšen, s úžasem peláší janek-zajíc. Ubíhá, letí hupky hup! s čela pot se mu leje, na hřbetě hrůzou zježen chlup: „Zachraňte se, ó zle je!“ Vše chvátí náhlý, mocný děs, vše jato pustým štvaním: peláší Ořech, mrcha pes, i slavný úřad za ním. Vše rozčileno, v úděse, v panickém letí strachu a za vším jak čert žene se obluda v dýmu prachu. Vše zachvátí strach proklatý, co nohy má i pracky, ubíhá kvočna s kuřaty i kohout hrdý, čacký. Jak nad hlavou když zahoří v to žhavé odpoledne, vše utíká jak tenoři, když zas to na ně sedne. 64 III.
A jen tak, co by řekl „švec“, auto je zas už v pekle, dál supe, trhlý ztřeštěnec, hlučí a troubí vztekle. Obluda už je v prachu kdes, náves je za ní s louží, benzinu vůně prvně dnes líně se návsí plouží. Strašidlo už je za horou, dále tam soptí, troubí, – ale co za ním, potvorou, zůstalo běd a zhouby! Mladý tu vepřík, mrtvola, – již proň dozrálo zelí! Husy i kachny, dokola jídelní lístek celý... Jak nožem když ho zařeže, kohout statečný kles’ tu, nevinnou krví drůbeže auto značil svou cestu. Husí krev teče v sirou zem – škoda, tady se zkazí! I játra trpí úrazem – vrazi! bezcitní vrazi! Ó lidé, lidé bez citu, sem jen pohleďte blíže, 65 co drobečků jen leží tu – kde nudle k nim, kde rýže? Jen Ořech, bdělý strážce vsi, živ, leč zmámen se motá, v dál hledí, zlostí odpliv’ si: „Prohnala mne ta slota!“ Zázrakem vyváz’ mrcha pes a slavný úřad item, hádali, jaký byl to běs, jak se kmit’ v letu hbitém... Nikdo jim říci neuměl... Čas mnohou vzpomínku odnes’ – jaké ten ďábel číslo měl, oba nevědí podnes. 66
MRAVENEC A VČELIČKA.
Všimni si, ó synu milý, mravenečka, včeličky, jak se oba lopotili od rána den celičký. Na včeličku shlédni onu, jak se tuží při práci, mravenec ve stálém shonu pachtí se a trmácí. Od rána až ku večeru bez oddechu, známá věc, jako blázen dře se věru malinký ten mravenec. A hle, včelka, – shon to stálý, jímžto z květu ssaje pel, ani chvilky nezahálí, ďas aby to vydržel! Před oči ten příklad dej si žití dobu celičkou: děkuj nebi, sám že nejsi mravenečkem, včeličkou. 67
POLYKRATŮV PRSTEN. (1913)
V létě bylo, den byl parný, žhoucí, zdálo se, že slunce přímo blázní – nejlíp doma při tom špačky tlouci, neb osvěžit se někde v lázni. Pan X., kterýž skromně nepřeje si, plným jménem skvít se v básni této, ženu měl na letním bytě kdesi, s dětmi trávila tam parné léto. Dnes je pátek, zítra o sobotě pan X. hodlá vypravit se za ní, jak se sluší na něžného chotě, kterýž oddán byl své milostpaní. Ano, zítra vláček unese ho k ní do chladivého stínu parku – zítra! – dnes však zatím bude z něho do večera, možná, kousek škvarku. Těžko se v té dusné Praze dýše, nikde stínu, úlevy, ni chládku, slunce jako blázen praží s výše, jakož řečeno již na počátku. Pan X., vedrem zpotiv se jak štěně, měl sám doma strašně dlouhou chvíli, bylo mu tak smutno, opuštěně, ani zívati již neměl síly. 68 Bylo mu tak unyle a zpráhle, trápila jej nuda zlá a hrozná – Bráník se mu kmitl myslí náhle: pojede tam, ať to jednou pozná! Slyšel o tom všelijaké zprávy, že tam lázním Ostende se říká, že se příjemně tam půldne ztráví – usmyslil si jeti do Bráníka. Parníček byl nabitý a plný, přemnohým se rovněž koupat chtělo – achich, kéž v ty stříbropěnné vlny již již vhroužit mohl svoje tělo! Vhroužil se tam do voděnky chladné, bylo mu tak příjemně a blaze, v boží přírodě hned s něho spadne únava, jež týrala ho v Praze. Pohroužil se v bystrou Vltavěnku, kteráž teče kol bránických luhů, svěží koupel i sám pobyt venku panu X. šly znamenitě k duhu. Ve voděnce shlédnul nymfu jakous, bylo jich tam, všelijakých, na sta, do té by se málem býval zakous’, – co však je nám po tom? Nic. A basta! Pan X. jen se obdivoval trošku svůdné nymfě, krásu její chvále, nic víc. Bože, rád měl útlou nožku, něžné ramínko, šíj a tak dále. 69 Nadšeně zřel na zjev lepé víly, v tom však ztrnul – pane, jaké hoře: snubní prsten sjel mu v oné chvíli – Polykratův prsten, spadlý v moře! Snubní prsten, zlata proužek tenký, v němž vyryty monogram a datum, ležel u dna bystré Vltavěnky, navždy ztracen – těžce mstí se Fatum. Svezl se mu s prstu, ztracen leží na dně Vltavy, kdes ve prohlubni – potápěče sežene tu stěží, aby našli prsten jeho snubní! Zmizel, mrcha, ve Vltavě řece. Pan X. tváří se jak zmoklá ovce, těžce náhlým hořem raněn vece: „Běda! Ó!“ i jiné citoslovce. Najednou měl po náladě, zvolna strojí se a v úzkostech se potí, otázka jej mučí těžká, bolná: co jen zítra řekne drahé choti? Sedne na parníček, jede zpátky k učouzené, stověžaté Praze – hrom aby vzal tenhle výlet krátký, zaplacen byl věru příliš draze! Pan X. bál se cestou, že dnes doma neusnul by, v duši těžký nelad. Hospůdka jej láká povědomá. Stojí, váhá, nevěda, co dělat. 70 Pan X. v duši sváděl těžké půtky, slyšel šum a hukot jako z ůluúlu – rozhodl se zajít do hospůdky, aby zapil svoji dnešní smůlu. Cosi jej tam živou mocí nutí – s hořem svým se tedy dovnitř utek’. Blahoslavené to rozhodnutí, třikrát blahoslaven mužný skutek! Sedl za stůl, znaven hořkou cestou, napil se a truchle hleděl ke dnu, dal si druhou, dal si pátou, šestou, potom, na tu lítost, ještě jednu. Jedenáctá bila s pražských věží, pan X. chmurné dumy přede v hlavě, těžký žal na jeho duši leží – ach, ten snubní prsten ve Vltavě! A jak dumá, náhle před ním stane prostý muž, jenž košík na stůl složí: „Ančovičky – poroučíte, pane? čerstvý matjes, všechno prima zboží!“ Pan X. neví stále, kterak přečká dnešní noc, když osud zlý jej zloupil o prsten... Což, měl chuť na slanečka, tož to prima zboží tedy koupil. Rozpůlily ruce jeho dělné matjesa, a nadivno tu zraku, je to přímo neuvěřitelné, daleko to není od zázraků – 71 Pan X. žasnul, dumy jeho teskné v úsměv blažený se rozplývaly, v nitru matjesa se cosi leskne, považme si, zlatý kroužek malý. Pan X. matjesa již nedokrájí, vezme prsten, dokola jím točí, připadá mu, že je v sedmém ráji, vděčně k nebi zvedá zbožné oči. Vidí, vidí monogram i datum, poznává svůj prsten manžel věrný – komu přeje Osud čili Fatum, štěstí najde potmě, bez lucerny. 72
AZOREK A ŽOLINKA. (1913)
Azorek byl pejsek, jakých málo: byl u pana císařského rady v kondici, byl moudrý, statný, mladý – div-li, že mu v lásce štěstí přálo? Azorek byl pejsek čisté rasy skotských ovčáků. A jednou venku na potulce našel sličnou fenku – zcela lhostejný jí nebyl asi. Nádherný měl kožich, v němž si chodil málem jako císařský pan rada, jeho pán. Teď pozdravení dada, samolibě pyšnou hřívou hodil. Azorek ve fence vzbudil zájem – pro začátek vždycky je to dosti. Jak už bývá, něžné zdvořilosti jali se prokazovat si vzájem. Na Azorka fenka jen se dívá – očividně líbí se jí tuze jeho mravy, postava i chůze, inteligence a zvláště hříva. Zamilovaně po svůdném psíčku hleděla a řekla mu, že zve se Žolinka, a v roztouženém plese pozvala jej i k dostaveníčku. 73 Řekla mu, že bydlí zcela blízko, tamhle naproti, co je ta vila... Žolinka... jak líbezná a milá, milováníhodné, něžné psisko! Přistoupil na vybídnutí vlídné, že by častěji se vídat měli, řekl tedy, že bude tak smělý, a že navštíví ji koncem týdne. Pro dnes musil stačit pouze krátký, vroucí pohled – Žolinka šla s paní, kteráž velmi přísnou byla na ni, z procházky šly obě domů zpátky. Žolinka... to něžné jméno její Azorkovi nešlo ani z hlavy. Hned by se byl k vile, nedočkavý, rozběhl v tu chvíli nejraději. Našel milou podle svého gusta, a k ní zaplála v něm láska prudká, kteráž k různým hloupostem jej nutká, což u pejsků přihází se zhusta. Ale právě teď, kdy počal chápat, jak ta nová známost bude hezká, paní jeho pána měla dneska osudný a pošetilý nápad. Azorkovi všechno se tím hatí, pohroma mu z toho vzešla velká: velectěná jeho velitelka toho dne jej dala ostříhati. 74 Azorkovi dech se při tom úží: muž, na něhož vznesen byl ten úkol, neohlížeje se na nic vůkol, ostříhal jej až na samu kůži. Všechno, všechno Azorkovi vzato, tentam pěkný kožich jeho drahý, – Azorek si připadal jak nahý, že sám před sebou se styděl za to. Ostříhán byl dohola a cele, jen pro pouhé klepy, že prý nosí blechy v kožiše a kdesi cosi – vypadal spíš, jak růžové sele. Byl dřív jako rukávník, až milo pohledět naň, proto též se líbil Žolince... však teď, ach, osud zlý byl, Azorkovi věru stydno bylo. Konec románku je zcela všední: bylo po lásce a bylo po všem, v trudu poznával, že takto ovšem nemohl by objevit se před Ní... Spatřil potom Žolinku, šel za ní, ale nepochodil, k ní se hláse. „Jste mi nějak povědomý, zdá se,“ řekla jen, „však nevzpomenu ani. Počkejte... mně vzpomínka se klube, že jste jednou, drzý neskonale slíbil přijít, nepřišel jste ale, což je negalantní, sprosté, hrubé. 75 Dneska máme situaci novou, tehdy mnila jsem, že hlavu ztratím – však, můj pane, od té chvíle zatím stala jsem se paní Sultánovou... Ostatně, co s vámi mluvit budu! Tamhle Sultán!“ – A již k němu letí, vpadajíc mu přímo do objetí – měla-li pak v sobě kousek studu! Podíval se za nevěrnou psinou, těžký žal jej dlouho tajně hubil, – až kdy zas trochu podoben psu byl, moudře šel a namluvil si jinou. 76
IDYLLA LETNÍ NOCI.
Jun bledý – není pomoci, hle, nadarmo se lásce brání a v touze hledí do noci. Na nebe hledí v pohnutí, ta noc, to svaté ticho vůkol mu slzy v oči vynutí. Svět celý usnul dokola a nad ním ve chvějivé záři tisíce světel plápolá. A bledý jinoch touhou zpit zřel dlouho v noc tu čaroskvělou, ve hvězdnou zář i hvězdný třpyt. Vše dříme již, a měsíc plál a viděl, kterak jinoch bledý své sladké dumy dumá dál. I ve vile, kde Ona dlí, již zhasli. Všude ticho. Vůkol mír hluboký se zrcadlí. Stál dlouho, tiše, nehnutě. Noc tichá... Vzdychnul... Vše již dříme – i bledý jun šel na kutě. 77
PŘÍTELI,
který má dobré srdce, ale mizerný rukopis.
Jsem bludný rytíř z pohádky, jenž do světa si vyjel kdys, by hledal v světě člověka, jenž přečet’ by tvůj rukopis. A sjezdil jsem kde jaký kraj i šíř i dálku nezměrnou, jak Diogenes hledal jsem člověka toho s lucernou – Vše nadarmo! Já světa půl jsem zvroubil, zemi přemnohou – však o tobě mi, příteli, zpráv lidé dáti nemohou. A každý jen se zamyslí a každý hlavou zakroutí, jak Ahasver již kolik let s tím listem tvým jsem na pouti. Tak bez oddechu pachtím se, jdu dnem i nocí s listem tvým – však co’s mi říci chtěl, ó žal, to zůstalo mi tajemstvím. Mám na srdci tvůj drahý list a tak s ním bloudím kolik let, – těch klikyháků, příteli, po tobě nikdo nepřečet’! 78
BALLADA TROCHU MLHOVITÁ.
To stalo se – kdy, kde a jak, vám nedovedu říci, doposud ještě žijí však prý toho pamětníci. Reduta byla kdysi kdes, jak vůbec bývá v světě, to starý už je vynález, že doba v mumraj zve tě. A prohýřit noc vesele a prázdnit plné mázy, šli kdysi kdes dva přátelé – žel, bližší datum schází. Dějepis o tom nepíše, v novinách zmínky není: však oba druzi nejspíše snad byli nachmeleni. Jen k ústnímu se podání badatel může vracet: vytáhliť za noc kumpáni prý džbánků dvakrát dvacet. Což, je to rekord veliký a pro žízeň to dosti, však sami znáte z fysiky snad vliv setrvačnosti. A oba přátelé ti prý jí podlehli až milo – 79 svět klepe někdy à tout prix, tak bude, jest a bylo. A bylo tak i u těch dvou – pít s nimi jednou začni, již věru domů nepůjdou, jak byli setrvační. A bylo prý to po ránu, kdy chodívá se z redut, však o tom z obou kumpánů ni slovem žádný nedut’, Ó čtoucí, jenž se divíš, věz: šli vždycky na vše zchytra, prý nikdy domů nešli dnes, vždy chodili až zítra. A bylo ráno poznovu a třetí, čtvrté, páté, však na cestě k jich domovu kumpánů nepotkáte. Kde zbyli a co s nimi jest a jaký stih’ je osud, kdož ví? Šla o nich plachá zvěst, že v redutě jsou posud. Už bylo, tuším, na jaře, roztály sněhy bílé – prý oba ještě v maškaře zůstali do té chvíle. 80 Po boku měli, tvrdil svět, prý dřevěné své zbraně a začalo se šuškat hned, že zas to sedlo na ně. Co na ně sedlo, dopátrat se nelze z lidských řečí, lze tušit jen, že měli snad jen žízeň stále větší. Prý přišli, sedli tam i sem, víc žízniví než lační – v tom byli, snad již řekl jsem, nadmíru setrvační. A hospody prý, řeklo se, že v celé Praze není, kam s karbunkulem na nose nevešli nachmeleni. Prý jakýs drožkář kdysi kdes – tak šuškalo se v skrytu – je z Pohořelce jednou vez’ a umřel při tom „rytu“. Já pranikoho nenutím, že věřit musí tomu, však umřel muž prý leknutím, že – již snad jedou domů... Snad zaslech’ i ten dobrý muž, co říkalo se všude, ti dva až domů půjdou, už den soudný jistě bude. 81 I jiná verse prokmitne – ti dva, ti prý se spikli, drožkáři dáti zpropitné – a na to nebyl zvyklý. Tak aspoň Fama vypráví, že diškrece se zalek’ a, v duši osten bezpráví, prý zůstal jako špalek. A zase jiná verse dí, že, jak už někdy bývá, ni sami bozi nevědí, co zmoh’ ten drožkář piva. Prý nemohl si pomoci, žil v pohostinství štědrém dní kolik, z rána do noci, toť aby sám byl vědrem! A tak se loučil najednou s tou žití svého troškou, i se svou žízní bezednou, i se svou věrnou drožkou. Přátelé oba řekli si prý, že je asi po něm – prý zřel je občan jakýsi v dál jet s jakýmsi koněm. Byl-li to kůň snad houpací či živý, s nímž ty zjevy v tmu zašly, z níž se nevrací, to onen muž prý neví. 82 Byl zmaten jejich podobou – a stala-li se vražda, či co, kdož ví? Však po obou zmizela stopa každá. Jen tvrdívalo se, že zpět nepřišli domů podnespodnes, a darmo hádal celý svět, kam že je kozel odnes’. A jaký že je osud stih’, kam vedly jejich dráhy, svět neví, nezná jména jich, jen zve je „těžké váhy“. Kdo více ví, ať rozhodne, však slyšet možno fámu, ti dva že do soudného dne prý nevrátí se z flámu... Co s nimi je, to, zdá se mi, opravdu těžko říci, jsou snad už dávno pod zemí a oba nebožtíci. I to však rovněž možno jest, že někde v boží bázni za džbánkem džbánek o sto šest snad někde dále prázdní. To pravděpodobno je spíš, ať jak chce člověk hloubá, vždyť pít uměli nanejvýš a pili prý, jak houba. * 83 Svou o nich končím epopej a dovídám se právě cos hrozného: – děj se co děj, té neuvěřím zprávě! Ne, není možná! Klep to zlý a pomluva to hrozná, vždy lidé něco nalezli – však lež se ihned pozná! Než, ať mne husa rozdrtí a ať mne v zádech loupe: ne, neuvěřím do smrti té povídačce hloupé! A že to klep jen bezhlavý, jejž vymyslí si zloba, tož suďte: fáma vypráví, že dosud žijí oba – A tak – svět vypráví si dnes na zjevnou jejich škodu – ty dva prý kdosi viděl kdes pít – slyšte! – čistou vodu! Lež od dveří jde ke dveřím a hloupost dále tká ji – však povídám: já nevěřím, ať svět se třeba krájí! 84
OSUD.
Básnickou vydal sbírku jednu, žel, vyčerpal se při tom ke dnu, pak zachvátil jej slavomam – však se slávou je někdy svízel, pan autor kdes i s knížkou zmizel: šel do sebe a – zůstal tam... 85
PAN GENERÁL.
Byl generálem třicet let, tak sotvaže už nohy plet’, byl vojevůdcem třicet roků, monokl nosil v levém oku. Hrál denně šachy s kuráží, k prvnímu čekal na gáži, vojákům nadal uch a telat – co jiného měl vlastně dělat! Jak v ráji žil, však psina zlá, podagra si naň zalezla, a žízeň trápí bez ustání; měl řády – zač, sám neměl zdání. A generálský pohřeb měl, když jednou dýchat zapomněl, byl průvod se smutečním koněm – a to je vše, co ví se o něm. 86
BALLADA O SVÁTEČNÍM STŘELCI.
Na krásný se chystal výlet, zajíce prý půjde střílet: pif, paf, puf! Prší. A na kůži mokna, Pánu Bohu střílí v okna: pif, paf, puf! S prázdnou domů měl se vracet – na zlost vypil aspoň dvacet piv, paf, puf! 87
ČLOVĚK MÍNÍ...
Jeho hvězda měla svátek, a on na oslavu toho do novin dal inserátek. Přál jí štěstí, přál jí zdraví, čeho vůbec může přáti milence své ctitel pravý. Báseň velmi jemnou uvil, o hubičkách při měsíci, velmi vzletnou řečí mluvil. Blouznil tam o její kráse, ideálu svému tykal, jak už v básních tykává se. Způsobí Jí radost jistě, až Své jméno zítra ráno vytištěné spatří v listě. Drahé jméno Své, a k tomu, aby nebylo tu mýlky, ulici i číslo domu. Krásný opus osmi řádků, osmi veršů plných lásky milé své tam napsal k svátku. Korunku dal celou za to – ach, ta radost, kterou zítra bude míti jeho zlato! 88 Byla to však radost malá, malá radost, velké hoře... Slečinka to odstonala. Bylo jí, ach, velmi kruto! Kozel radil otci, aby čet’, co v listě vytisknuto. Čte, čte, a div očím věří. Zavolal si dceru k sobě, třikrát běda slečně dceři! Tatík přísný – vždyť to známe! – pojal úmysl, že kosti tomu vrtákovi zláme. Hází kolem tisíc hromů, poznovu čte, znovu vidí ulici i číslo domu... A rákoska jen se kmitá. Smutno říci: na svůj svátek slečna byla velmi bita. Byl to tuze smutný svátek. Mnoho pláče zavinil tu malý, hloupý inserátek... 89
PAN ŽÁN.
Pan Žán – mám živě před sebou zjev jeho, rythmus chůze, nos ozářený velebou, zářící snad až tuze. U zámku vrata dokořán, a v nich jak bohatýr, ba právě, v té plné velebě a slávě vychází zámecký pan Žán. Má dneska volno, nepílí – grandseigneur ve všem pravý, se v zubech šťárá na chvíli a zíváním se baví. Nad věží tíhne hejno vran, na střeše vrzne korouhvička – bohatýr ještě chvíli vyčká, pak na procházku jde pan Žán. Pan Žán – ba věru, on to jest! Všech lokajů je vzorem, muž vznešených a velkých gest a uhlazených forem. Pro salony je vychován, ví, co je mrav i etiketa, způsoby velkých toho světa má dávno v malíčku pan Žán. Však nebyl doma za pecí, výš k hrdému spěl cíli: vznešené službě hraběcí zasvětil svoje síly. 90 Svět otevřen mu dokořán, co lokajským jest oděn hávem – na svoji kariéru právem jest pyšen zámecký pan Žán. Má rád, když lidé po kraji v obdivu před ním tonou a zdaleka již smekají. S milostí blahosklonnou přijímá hold, jenž jemu vzdánvzdán, znáť noblesse-oblige – kynem hlavy vždy milostivě na pozdravy děkuje zámecký pan Žán. Dnes vyšel sobě do polí – je třeba užít chvilky. Ve výši nad ním hlaholí skřivánci svoje trilky, a panu Žánu se všech stran vstříc znělo vroucí jejich „vivat!“ „Že se jim chce v tom horku zpívat,“ si myslí zámecký pan Žán. Zář vznešenosti zaplála na velkomožném nose, že jeho září bezmála i slunce zatmělo se. Do týla klobouk, premován je korunou té pyšné hlavy, ba opravdu, toť velmož pravý, vzor nedostižný, náš pan Žán. Pan Žán, on, bohatýr a rek a všeho kraje chlouba. 91 Přespolní jakýs občánek jda cestou, marně hloubá o ptactvu nebeském, jež Pán vždy živí, šatí, aniž ptáci ti konali kdy jakou práci, jak velkomožný grand, pan Žán. Pracuje v poli chudý lid, čeládka, nízká chátra. Skřivánek přestal šveholit. A velmož hledí, pátrá – tak jako sám Excelenc-pán kdyby se blížil, s úctou zřejmou čepice muži s hlavy sejmou – jakž jinak: blíží se pan Žán. V kytlici švarné děvčátko – – Pan Žán, po jeho pýše, hle, není stopy, na krátko sestoupí se své výše, kam osudem byl povolán, a bez veškery pýchy, proč ne? s děvčátkem prostým bavit počne se velmož, zámecký pan Žán. Pracuje v poli chudý lid a nízko chýlí hlavy. Pan Žán, ó, umí okouzlit, to grandseigneur je pravý. Do hrudi vřelý cit mu dán pro děvčátka, má smysl pro ně – a velmi, velmi blahosklonně odchází zámecký pan Žán... 92
MODLITBA
za odvrácení nejtěžší z ran egyptských
t. j. hry na klavír.
Již nevím, Bože, co si počít mám, můj stánek proměněn mi v peklo žhoucí: od ranních červánků až k nočním tmám nad hlavou slyším do piana tlouci. Je klavír, Pane Bože, krásná věc, však písně ty, když nad hlavou mi znějí od rána do noci, tu na konec, ó Pane Bože, se ta krása přejí. Tak z jara, v zimě, v létě, od rána až do noci sousedka přelíbezná krom horlivého hraní piana na světě žádné jiné touhy nezná. Já, Bože, často hřešíval jsem, vím, mám mnohý pěkný hřích na černé duši – však netresci mne trestem takovým, by, Pane, tohleto mně rvalo uši! Jak, Bože, ráčíš vzbudit nový den, až k noci, kdy na víčka spánek chýlíš, vždy zatracený klavír slyším jen – a to je, Pane Bože, na mne příliš! A jak ten strašný nástroj pekel zní! Vždy fortissimo, zřídka jenom forte, 93 že říkávám si: ej, snad neblázní ten anděl v třetím patře, safraporte? Však anděl ten, ó Pane, Ty to víš, se čerta stará o mé uši, o mě – ó Bože, těžký na mne seslal’s kříž od chvíle té, co klavír máme v domě! Ó, žel, i anděl se kdys omýlí při uhození na klávesy – žel, že od piana se nehne na chvíli a že jí někdy nějaký tón selže. Ó Bože velký, zbystři její um, ať nesahá tak příliš často mimo, ó Bože mocný, chraň náš vetchý dům, ať nesboří se při tom „fortissimo!“ Hle, Pane Bože, jak je krásný svět, z Tvé svaté vůle venku jaro pučí, – andílek zas už k pianu si sed’, to od Hromnic se nové škály učí. Vím, Pane Bože, ve hříších jsem žil (a mnohých hříchů svých si zvláště cením), však nedej, bych svou duši obtížil ke všemu ještě nekřesťanským klením. Ó Pane, ukroť ve mně žhavou chuť, třískati něčím do stropu i do stěn, a v andílku tom lidský soucit vzbuď, ať pekelných těch muk jsem jednou zproštěn! 94 Ó Bože, nedej, by hněv ve mně rost’, jenž někdy zmahá mne již zpropadeně – však, Bože, víš, to není maličkost, poslouchat klavír dvanáct hodin denně! Hle, Pane Bože, k Tobě úpím dnes, zde na kolenou Tebe prosím za to: musí-li anděl tlouci do kláves, ať tříská aspoň trochu – „moderato“. Mou vroucí prosbu, Pane Bože, slyš: tím zatraceným klavírem už zmámen Tě prosím, dej, by brzy vdal se již ten andílek ve třetím patře – amen. 95
TICHÝ BLÁZEN.
Byl zvědavostí lidskou doprovázen od rána často pozdě do noci, říkali o něm, že je tichý blázen, prý nebylo mu žádné pomoci. Byl mírný, tichý, hodný jako kuře, měl duši krotkou, snivě dumavou, a tenkrát jen se zlobil, brvy chmuře, když lítaly mu vtipy nad hlavou. Jsou lidé zlí a vtipy mají špatné a někdy se mu smáli do očí – on, tichý blázen, tiše rty jen zatne a zlostně hlavou po nich otočí. Však jindy se jen tiše před se díval, to hallucinace měl, neblahý. V sobotu večer z Prahy přijíždíval, v pondělí ráno jezdil do Prahy. Neklidně ráno v neděli se vzbouzel, vždy v tento den s ním bylo velmi zle, tu propadal již moci divných kouzel a různé věci skládal do uzle. V neděli ráno vždy jej schvátil nával tichého šílenství. Byl hluch a něm, své ženy, vlastních dětí nepoznával, – hallucinace ozvaly se v něm. V takové chvíli dosnídav jen zřídka, vyběhl z domu, běžel dál a dál, 96 šel dolů k řece, vykasal si lýtka a do večera na kameně stál. A stál, a vodu rozsekával prutem – nic, pořád nic. A přišla celá ves a „berou?“ ptali se. On v hoři krutém od udice ni zraku nepovznes’. A přišli muži, ženy, děti, starci, z villegiatury všichni Pražáci. A „berou?“ ptali se. Na venku arci, co Pražan jiného má na práci? A berou-li, se vyptávali pořád. Jen v duchu klnul těmhle nectnostem, proč ryby neberou... Ach, je to zlořád! A dál udici spouštěl pod mostem. Kol něho mohla pobořit se země – nevěděl o tom. Stával nehnutě uprostřed řeky, a pak večer němě se sebral a šel domů na kutě. A každé pondělí svých známých šiku se potom rozpovídal o štěstí, že včera chytil takhle velkou štiku, že nemohl jí ani unésti. Prý s jásotem byl domů doprovázen, a žena, děti, ty prý hleděly! Říkají o něm, že je tichý blázen, – na štěstí blázní jenom v neděli. 97 Má fixní ideu, že chytá ryby, a pevně tomu věří, bláhový, že jednou, proč ne?, možná, bezpochyby, nějakou mršku přece uloví. 98
BALLADA KŘIŽÁCKÁ.
Pan rytíř Kuneš z Pappenštejna ve chvíli krásné odvahy, když hořel touhou první bitky, meč k boku připásal si břitký na Saraceny, na vrahy. Již hořel touhou rubat hlavy a zaslíbenou vidět zem, tož rozloučit se musil nyní i s fešáckou svou hospodyní – bylť totiž starým mládencem. Pan rytíř Kuneš z Pappenštejna však opanoval vnitřní žel, a třeba mnoho v srdci zkouší, statečně vyjel na bělouši, však přec se pořád ohlížel. A čím dál, níže klonil hlavu a víc byl smuten, divná věc, měl v srdci muka pořád stejná pan rytíř Kuneš z Pappenštejna, ctný pán a starý mládenec. Ach, kdo ví, zpátky-li se vrátí, po čertech zlý měl v noci sen, (onť se sny vůbec míval potíž), a dneska se mu zdálo totiž, že nos mu uťal Saracen. Hoj, páni bratři už se sjeli, však zbledl náhle rytíř náš, 99 pan rytíř Kuneš, starý panic, a děl, že je mu dneska nanic, a že pojede zítra až. Prý hlava, tento, kdesi cosi, pan rytíř trpí závratí, a zuby prý mu trnou, běda, – a ne a ne, a jinak nedá, a jak rtuť se vytratí. Den druhý minul i den vterý, zub stále bolel neblahý. Až hanba páni bratři kleli, a, jakáž pomoc, sami jeli na Saraceny, na vrahy. 100
ROMANCE O VĚRNÉM MILOVÁNÍ.
Svou píseň lásky, trochu zdlouhavou, v kaluži notují si žáby. Srp luny táhne lidem nad hlavou, je podvečer, jenž k lásce zve a vábí... Ó lásko, lásko, znám já tvoje čáry, zná je pan Alois, zná je panna Mári. Pan Alois, trvanlivý milovník, již dlouho plane lásky žárem. Podědil dům, nebožce tetě dík, u pana hraběte byl aktuárem, měl postavení, lásce pálil žertvy, však proč se dosud neoženil, čert ví! Za Rachel Jakub sloužil sedm let, byl panu Aloisovi vzorem. Když po prvé byl pannu Mári shled’, holčičkou byla, patnáct roků skorem. Kol ženily se, vdávaly se páry – pan Alois chodil dál za pannou Mári. I pánům rodičům byl přiveden, k obědu pozván, jak se patří. Pan Alois u nich zůstal u nich celý den, byl při chuti a pil a jedl za tři. Jím unešena byla milostpaní i panna Mári, a tak chodil za ní. Pan Alois, krásy ctitel veliký, sem chodil v neděle a svátky. Horoval pro švestkové knedlíky, pro halušky a najmě karbonátky – 101 a vůbec jen pro Penáty a Láry horoval vroucně ženich panny MáriiMári. Jí vyznával svou lásku řadou let, a vždy jen rozplýval se před ní. Čím dál, tím častěj’ zván byl na oběd, směl přicházeti pak i ve dny všední – pro rodinný ten život láskou hárá nadšené srdce pana aktuára. Moc měl pan Alois pannu Mári rád, a jeho láska rostla s lety. Chodíval s drahou pannou kolikrát, když byla neděle, i na výlety. Byl snílek, nikdy nešel bez kytáry – ó, miloval pan Alois pannu Mári! Pan Alois často do extáze pad’, jak na březovou lávku sednou. A začal blouznit, začal horovat, až půjdou spolu na ohlášky jednou – „A kdy to bude, Alois?“ ona děla. Nevěděl on, ni ona nevěděla. Pan Alois mluvil, jak by z knihy čet’, div ona naslouchati stačí. Za pannou věrně chodil patnáct let, a za tu dobu nestala se mladší. Již naděje se rozplývaly v páry – ó pane Aloisi! ó panno Mári! Patnáctkrát vesnou omládla ta zem, patnáctkrát bylo jaro v kraji, 102 co panna Mári s panem Aloisem si o své věrné lásce povídají – pan Alois, – bůh ví, jak to navlék’ osud – div, na ohlášky času neměl dosud. Za pannou Mári chodí věrně dál, od ní by neupustil za nic. Jeť ona věrný jeho ideál, on věrný, teď už trochu letný panic. Však dosud planou čisté lásky žáry i v panu Aloisu i v panně Mári. Pan Alois mluví, jak by z knihy čet’, a dosud lavička je vábí, kde sedávali něžně řadou let, kde zpívali jim slavíci a žáby, pan Alois posud, když tu spolu sednou, blouznívá o tom, jak se vezmou jednou..... „Kdy, Alois, kdy?“ se panna Mári ptá. A láskou srdéčko ji bolí. A stydlivě mu časem zašeptá, že do výbavy dali se jí moli... Podzimním vzduchem táhnou vlhké páry – jde z procházky pan Alois s pannou Mári..... 103
NEROZHODNÁ.
Pod našimi okny v noci někdo chodil, otevřeným oknem dovnitř růži hodil. Který z hochů byl to, srdce marně hádá, vezmu-li to kolem, mám je všecky ráda! 104
BALLADA O JEDNOM „Z“.
Elegán byl ve všem prvý, honosil se modrou krví, pansky vždy si ved’. Zdědil zcela slušné jmění, a „z“, jež byl ke příjmení dostal jeho děd. Vnuk ten byl už kusem šlechty, růst si nechal dlouhé nehty, žil tak: pil a jed. Panské choutky měl i mravy, takto ale vrták pravý, na rozum si sed’. Komu není dáno shůry, – však nějaké synekury opatří mu svět! Poslali ho tedy zčerstva někam až do ministerstva na přímluvu tet. Však v tom postavení novém dlouho nebyl. Klacek, slovem. Hňup, analfabet. K ničemu tam nebyl jaksi. Zhola nepotřebný v praksi, dvakrát dvě by splet’. 105 Co s ním krom té drahé duše? Bylo nutno, jednoduše poslati ho zpět. Pracovat? Ó Pánbůh chraniž! „Jsou, kdož nepracují, aniž předou...“ Co by před’? Umřely mu staré tetky, dědil. Honem pro baletky. Kočár sem, a hned! Koně, víno, karty, směnky, automobil, milostenky – ó těch dobrých tet! Koně, lásky, automobil, – všechno měl a všechno probil do třiceti let. Vzpomíná na doby zašlé – co teď? Práce? Na tu kašle. Dřít se naposled? Zatracený život: na psí! Všechno pryč a prázdné kapsy, hlava, jak by smet’. Ke spleenu to podnět zavdá: erb i korunku má, pravda, na ní hrotů pět. Korunku má – ne však onu, za niž možno seladonu jakž takž večeřet... 106
NÁLADA TROPICKÁ.
Slunce praží, jako blázen zkrátka, horký samum věje z širé dálky – ach, že tady nemá pražský Zátka s limonádou žádné filiálky! Všemu nanic už je z toho parna, všechen život vymřel žízní, hlady, po plzeňském všecka touha marna – prosím vás, kde vzalo by se tady! Kol je přímo nestydaté vedro, jež poušť celou v tichý hřbitov mění – velbloud, zdá se, vody celé vědro vypil by na jedno posezení. Zalez’ pouště král i tygr dravý, zašli v dál z těch nehostinných plání, smutně oba svěsili jen hlavy, nadávali oba, až bůh brání. Při tom horku svlekl se i z kůže boa constrictor, jak ležel v trávě. (Myslím ale, že to nepomůže, za chvíli se zpotí zas, ba právě!) Slunce jako všichni čerti pálí, boa constrictor měl na to dopal. Neví, spíše naznak ležet má-li, byl by zlostí kolem sebe kopal. Zíval dlouhou chvílí, zíval hladem, hlad měl, žízeň, a nic k pití, snědku – 107 pochutnat si na jehňátku mladém, myslím, že by byl dal za to pětku! Včera k snídaní měl půlku krávy, druhou půlku jaguár mu odnes’. Boa constrictoru dobře tráví, vzteku jak dnes věru neměl podnes. Žízní jazyk vyplazoval ztěžka, jaký div, že upad’ v rozmar zlostný! Aspoň kdyby našel třeba ježka, slupnul by jej najednou i s ostny. Ale v celé poušti, jak je dlouhá, myš se nehne – obzor vůkol prázen... Ticho, mrtvo, pusto, – marná touha! A dál slunce praží jako blázen... Poušť je zprahlá, bez vody i piva, vysychá i v hadu zbytek morku. Jenom v dáli Memnon v poušti zpívá – že se mu chce zpívat v tomhle horku! 108
MODERNÍ ROMANCE
s refrainem neobyčejně zbožným.
Kdys láska vzplála v něm i v ní ohromná, velká, massivní, vzplanuli oba jak vích slámy – Pánbůh s námi! Neuplynulo mnoho vod, jde ona čehý, on zas hot i rámus u nich bývá, ano – svatá panno! Prý, povídá se, často zní tam křik a váda nervosní, a mnohé slyšet mohli byste – ty můj Kriste! Báječnou měli zručnost v tom, bouřiti jako mladý hrom a denně ztropit pěkný hlomoz – Bůh jim pomoz! Ta kolosální láska z nich se ztratila jak z jara sníh, je rozvod od stolu i lože – i můj bože! Však ona básnířkou je prý, a teď se chystá à tout prix, že drama nebo román složí – rány boží! 109 A až ten román napíše, v něm uslyšíme nejspíše manželství toho věrný ozev – Marjájozef! 110
TAKY JEDNA „PÍSEŇ KOSMICKÁ“.
Takový pořádek ve světě od pravěku panoval vezdy: nějaký svět vždy jak v baletě krouží kol nějaké hvězdy. Jak hvězda do kosmu vyjde si, k ní už se přitočí známě, na její paty se zavěsí: „Smím slečně nabídnout rámě?“ Někdy si panenka nevšímá, jindy si všimne a hnedky flirtuje úsměvem, očima, milostné z toho jsou pletky. Jindy však záporně pokyne, najednou mizí jak atom a galán – točí se po jiné... Škodit si – nu což je na tom? Někdy však shodnou snadno se, on i ta hvězdička malá: pozná jí zkušený na nose, že mu na udici brala. A jak se dohodnou zakrátko, oběma v očích jen plane, on hvězdě říká jen „poupátko“, ona jen „račte“ a „pane“. Jako hrom náhle když zatříská, tak prudce, najednou vletí 111 mezi dvě kroužící tělíska nějaké těleso třetí. Meteor nějaký, kometa kosmu se vynoří ze dna a párek na kusy rozmetá, nežli bys napočet’ „jedna“. Na prášek rozbity kosmický tělíska v prostoru mizí – tak blízko byly si, pro vždycky jsou již si nadobro cizí. Za katastrofy té nemilé komety sežeh’ je plamen, veta je po něžné idylle, s flirtem těch dvou už je amen. Lecjaké zjevy se vyskytnou v okruhu nebeských těles – kde srážka tří hmot je nezbytnou, ty čtvrtý mezi ně nelez’. Bývá tak někdy i u lidí. Pánbůh dal člověku oči, kde jaké děvčátko uvidí, člověk hned za ním se točí. Někdy se dohodnou, někdy ne, někdy mu rozmilé poupě líbezně na souhlas pokyne, jindy to dopadne hloupě. 112 Stává se, přehořký osude, někdy že naběhne panic, panenka zostra jej odbude, blamáž tu pro nic a za nic. Člověk hned ponejprv nevěří, znovu se osmělí – ajta, panenka dotěru přeměří, či volá – na policajta. A kdyby strážník byl na blízku, jistě že mezi ně vletí – po boku něžnému tělísku už je tu těleso třetí! Jindy je randevú jinačí, oba se shodnou až milo, chvíle to pro oba nejsladší – odjakživa tak bylo. Jdou svorně v radostném pohnutí v tom lásky šuškání stálém, oba jsou k podivu shodnuti, ruka je v rukávě málem. Jdou v sebe zabráni jedině – ó lásky snové vy drazí! Náhle však někdo tu mezi ně tak jako meteor vrazí. Jest na něm zřít, že, ó nebesa, o věcech neblahých dumá, – mezi dvě vzplanuvší tělesa vletí, jak spadla by puma. 113 Jak čert se kaboní, na pouti s nimi se najednou utká, křičí, že krky jim zakroutí – srážka je velice prudká. Manžel to, Othello žárlivý, hůl silnou v ruce má zhusta, člověk se vlastně mu nediví, v holích jsou rozličná gusta. Ti dva jsou zhrouceni vnitř i vně, muž ten, ach, oba je spráská – ve světě někdy tak podivně manželská jeví se láska. Hůl někdy dopadne tam i sem, toť zákon je fysických těles. Kde tři se perou a s rámusem, ty čtvrtý mezi ně nelez’. 114
KRÁTKÉ ŠTĚSTÍ.
S bicyklem vyjel na cestu si hledat švarnou nevěstu, a ejhle, štěstí přálo jemu: svůj bicykl tam prodal kdes a švarnou nevěstu si vez’ již zpátky domů – na tandemu. Však ona měla training jen prý v nevěře. Tož spokojen prý nebyl. Vůbec bylo zle mu, on čehý šel a ona hot, až zadali si za rozvod od stolu, lože, od tandemu. 115
DO PAMÁTNÍKU PANU ***.
Chceš-li být velikým, rozmilý synáčku, nejprve rozsekej na cucky, na dračku kde koho kol, na místě pera hleď raděj’ si obušku, jednoho z básníků po druhém na mušku hezky si zvol. Jednomu po druhém vytahej za uši, nic na to nehleď, že strkat se nesluší do všeho nos. Hlásej to po vlasti, do měst i v dědiny, ty že jsi v národě sám pouze jediný, největší kos! Všem, synu, nakašli na talent, na práci, rci jim, že dokola samí jsou hlupáci, že jako věž hloupost jich velká je – všem nadej po chuti, rci, že jsou kreténi, blbci či mamuti, zkrátka, co chceš. 116 Z domácí produkce zbahnělé, vychudlé, všecko, můj synáčku, rozsekej na nudle, jakoby smet’, nestyď se, básníkům házeti pod nohy titule, jakož jsou: stupidní, ubohý analfabet! Francouzská slovíčka míchej si do řeči: „Eh bien!“ – tím zjednáš si vážnosti největší u druhů svých! Všemu, co české je, přišlápni na paty, pro to měj, synáčku, svůj Hrdý, Vypiatý, Vysoký Smích! Všude se zablýskni moudrostí zelenou, piš o svém Umění velikou písmenou – nutná to věc, všem nadej ostatním, a hlásej do světa, žes v Čechách Jediný Moderní Poeta, Nadumělec! Sebe jen především stále měj na mysli, 117 na soudu budoucna jiní jsou závislí – hloupý to krám! O sobě převlídně pochvalné recense do Zeitu do Vídně napiš si sám! Opisuj z Verlaina, že to až hanba je, šosák jen řekne ti: „Na tyhle šalmaje jiný už hrál...“ Ty nedbej filistra! Ať bloud se vyděsí, řekni mu vznešeně, že ti dal koncessi sám svatý Graal... Vůbec, můj synáčku, tebe nechť neláká nic z toho, co snad je ozdobou šosáka, mamutích stvůr, vždy pyšně ke hvězdám čelo své pozvedneš – to, o němž praví se, že vždy je lepší, než poplužní dvůr... Básníky ostatní rozsekej na kaši, rci, ty že’s jediný, kterýž nám přináší 118 zázrak a div – co psáno před tebou veršem i ve próze, to že je všechno tak dětinské uboze, že’s na to pliv’! Řekni, že přicházíš s koncessí, tupý lid ty Sám a Jediný povznést a umravnit jak Mesiáš... Vzhůru již, synáčku, osedlej Pegasa – – – – Pozdě si vzpomínám, že vlastně, u ďasa, všecko to znáš! Vždyť, co tu zbytečně radím ti, dávno víš – důkazem toho je činnost tvá, nanejvýš velkolepá... Dík, že jsi pohleděl i na mne ve hloubku té nicotnosti mé – však pro dnes, holoubku, adieu, pá! Dál jen piš o sobě, čím jsi v náš chudý věk, že’s Velký, Jediný Nadbásník, Nadčlověk, Nadideál! 119 Dovol mi, Vznešený, prostě ať řeknu ti: Zdar, čacký jinochu! – Tak! – A teď po chuti nadávej dál! 120 OBSAH.
Romance, skoro doslova opsaná z Gothaiského almanachu7 Romance zdvořilá9 Ballada nejasná13 Idylla16 Vlas slečny Elsy17 Duch pradědův, Ballada strašidelná23 Milostivá jede do lázní31 O Hruškovi a Hruškové33 Ukolébavka43 Záhady45 Bohatýr. Smutná humoreska46 Skřivánek vzletěl55 Mezi sousedy56 Kdo učí lidi lásce60 Auto61 Mravenec a včelička67 Polykratův prsten68 Azorek a Žolinka73 Idylla letní noci77 Příteli, který má dobré srdce, ale mizerný rukopis78 Ballada trochu mlhovitá79 Osud85 Pan generál86 Ballada o svátečním střelci87 Člověk míní88 Pan Žán90 Modlitba za odvráceni nejtěžší z ran egyptských, t j. hry na klavír93 Tichý blázen96 Ballada křižácká99 Romance o věrném milování101 121 Nerozhodná104 Ballada o jednom „Z“105 Nálada tropická107 Moderní romance109 Taky jedna „Píseň kosmická“111 Krátké štěstí115 Do památníku panu ***116
E: zd; 2002 122
Bibliografické údaje

Nakladatel: Unie
(Česká grafická unie a. s. v Praze)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 122