DUCH PRADĚDŮV.

DUCH PRADĚDŮV. Ballada strašidelná. (1908)
Na zámku se slavnost chystá, aj, to budou divy, pan hrabě je spiritista velmi náruživý. Aj, to bude slavnost velká, jistě v radost všem, sama sličná hostitelka bude mediem. Do zámku se hosté sjeli na séanci duchů, ekypáží zástup skvělý sjel se v šumném ruchu, venku dusot koňských kopyt, samý slavný vjezd, o barony bys tu klopýt, co jich tady jest. Dobře se tu hosté mají, hrabě není špinka, stoly jen se prohýbají, pohár zvučně cinká. S šampaňským se rýnské bratří, jak si kdo jen přál – tenhle couvert jistě za tři korunky by stál. Radost všem tu svítí z oka, svítí vesty bílé... 23 Po šampaňském dáno mokka: přišla velká chvíle. Pan hrabě je spiritista k tomu nějaký, a svým hostům nyní chystá pravé zázraky. Veliký teď nastal úkol, duchy volat z hrobů... Zhasnuta jsou světla vůkol, ticho drahnou dobu. Společnost již usedla si, páni vedle dam, rázem ztichly všecky hlasy všude, tu i tam. Jen kýs baron, starý brepta postavičky malémalé, sousedce své cosi šeptá – i on tichne ale. A v té tmě, jak hosté tady sedí pospolu, mýlkou šlapal kadet mladý nohu u stolu... Ticho – nikde hlesu ani... Ještě chvilka malá, rozechvěná domu paní mediem se stala. Do daleka někam hledí volá – – ticho – – slyš – – Dočká-li se odpovědi těch, kdo mrtvi již? 24 Volá divná, cizí slova do neznámých světů – volá ducha pradědova: nechať zjeví se tu... Všem se dech tu v prsou tají při té zábavě a všem hrůzou vyvstávají vlasy na hlavě. Hrobů ticho vane sálem... Praděd v hrobce dříme, býval kdysi generálem slavným, jakož víme. V paměti všech dosud žije známý jeho rys – mluvíť o něm historie, zná ho dějepis. Byl to slavný vojevůdce, při tom bohabojný, zvítězil ve mnohé půtce, mnohé vyhrál vojny, na čele měl mnohé jízvy starý generál – historie všecko vyzví a zas poví dál. Dopřáti mu Pánbůh ráčil vysokého věku, k osmdesátce svět páčil slavenému reku. Prožil mnoho, to je svato, hezkých roků pár, 25 sám už prý se styděl za to, že už je tak stár. Celý život prožil v poli, v bitev stálé hrůze a nepřítel jakýkoli bával se ho tuze – na konec pak starý hrabě požehnaných let byl už stínem jen a chabě sotva nohy plet’. A tak po vítězství mnohém, slaven v celé zemi, usmířený s Pánembohem, ctěn a vážen všemi, slávou pokryt, na svém loži, chlouba rodiny, umřel jednou v bázni boží Anno Domini... U velké byl vložen slávě do rodinné hrobky ve svém generálském hávě, v zlatém límci bobky – zmizel tak pod rakve víkem ztuhlých tváří rys, biskup sám nad nebožtíkem pěl „de profundis“. A modlitby zněly kněží i modlitby laiků, sňali na zámecké věži do půl žerdi vlajku, 26 ve slávě pohřbili reka – a čas kráčí dál, tiše na den soudu čeká starý generál. Dál svá kolesa čas valí a vše vůkol mění, i truchlící pozůstalí dávno zveseleni. (Starý hrabě, jak se říká, mladých nemá rád, slýchati prý nebožtíka časem z kaple lkát...) Podobizna jeho tmavá tuto v sále visí: výrazná to, krásná hlava, vznešené to rysy. A v těch čarách kdo se vyzná? V sále ticho – hleď: na zdi stará podobizna pohnula se teď... Vprostřed zamlklého kola paní domu znova chvějícím se hlasem volá ducha pradědova... Přijde-li jen starý hrabě ze své hrobky dnes? – Zahřímalo v dálce slabě, stín se dovnitř vnes’... Zachvěli se hrůzou hosti, níž svěsili hlavy... 27 V prostřed zmlklé společnosti stín se zjevil tmavý. Paní domu hrůzou sama div neomdlí v ráz, půda chví se pod nohama – Pánbůh ochraň nás! Snem-li to, co vidí hosté? Jaká chvíle děsná! ke stropu až roste, roste mrtvý vzbuzen ze sna. Z tajuplné mrtvých říše stín se pozvedá a kol rozhlíží se tiše hle, stín praděda... A ten duch tu mlčky stojí, mlčky chýlí plece – však ne v generálském kroji, v němž byl pohřben přece, nemá šavle, jež mu kdysi dána do hrobu – hle, vždyť má i jiné rysy, jinou podobu! Pozbyli tu hosté řeči v hrůze neobsáhlé, ale úžas ještě větší všech se zmocnil náhle, zděšení se sálem nese, rty se zachvějí – pradědův stín v lokajské se jeví livreji... 28 A ten stín tu drahnou dobu stojí, hlavu chýlí, a hlas, mrtvý ten hlas hrobu tichem sálu pílí, dutý hlas ten sálem letí, až krev stydne všem –: „Ráčila jste poroučeti, prosím, tady jsem!“ Strašlivá to byla chvilka... Tu se vzmužil hrabě: „Zpátky, duchu, to je mýlka, zpátky!“ vzkřiknul slabě. V rozčilení slova hledá, sotva dýchaje: „Volali jsme pana děda, a ne lokaje!“ A duch z temnot přivolaný stojí, hlavu chýle, tupě hledí na vše strany, poškrábe se v týle, před hostitelem se stavě, k zemi kloní zrak a dí tiše, zajíkavě: „Prosím, to je tak: „Račte vědět,“ ramenoma, hlavou níž se klaní – „Excelenc-pán nebyl doma, jen Excelenc-paní – ráčila mne volat – – krátce, jak tu povídám: 29 měl jsem čest v té chvíli stát se pradědem já sám.“ Hluboce se klonil vůkol pradědův stín bledý – nu, byl skončen jeho úkol, poroučel se tedy. Poručil se panstvu všemu a před sborem tím kolena prý chvěla se mu mocným pohnutím. Ukláněl se vzácným paním hluboko, až k zemi, – Jejich Milosti, ty za ním zřely mlčky, němy – – V sále rozžato je znova, vše bylo jak snem – ale ducha pradědova nezvali již sem. 30