ČLOVĚK MÍNÍ...

ČLOVĚK MÍNÍ...
Jeho hvězda měla svátek, a on na oslavu toho do novin dal inserátek. Přál jí štěstí, přál jí zdraví, čeho vůbec může přáti milence své ctitel pravý. Báseň velmi jemnou uvil, o hubičkách při měsíci, velmi vzletnou řečí mluvil. Blouznil tam o její kráse, ideálu svému tykal, jak už v básních tykává se. Způsobí Jí radost jistě, až Své jméno zítra ráno vytištěné spatří v listě. Drahé jméno Své, a k tomu, aby nebylo tu mýlky, ulici i číslo domu. Krásný opus osmi řádků, osmi veršů plných lásky milé své tam napsal k svátku. Korunku dal celou za to – ach, ta radost, kterou zítra bude míti jeho zlato! 88 Byla to však radost malá, malá radost, velké hoře... Slečinka to odstonala. Bylo jí, ach, velmi kruto! Kozel radil otci, aby čet’, co v listě vytisknuto. Čte, čte, a div očím věří. Zavolal si dceru k sobě, třikrát běda slečně dceři! Tatík přísný – vždyť to známe! – pojal úmysl, že kosti tomu vrtákovi zláme. Hází kolem tisíc hromů, poznovu čte, znovu vidí ulici i číslo domu... A rákoska jen se kmitá. Smutno říci: na svůj svátek slečna byla velmi bita. Byl to tuze smutný svátek. Mnoho pláče zavinil tu malý, hloupý inserátek... 89