ROMANCE O VĚRNÉM MILOVÁNÍ.

ROMANCE O VĚRNÉM MILOVÁNÍ.
Svou píseň lásky, trochu zdlouhavou, v kaluži notují si žáby. Srp luny táhne lidem nad hlavou, je podvečer, jenž k lásce zve a vábí... Ó lásko, lásko, znám já tvoje čáry, zná je pan Alois, zná je panna Mári. Pan Alois, trvanlivý milovník, již dlouho plane lásky žárem. Podědil dům, nebožce tetě dík, u pana hraběte byl aktuárem, měl postavení, lásce pálil žertvy, však proč se dosud neoženil, čert ví! Za Rachel Jakub sloužil sedm let, byl panu Aloisovi vzorem. Když po prvé byl pannu Mári shled’, holčičkou byla, patnáct roků skorem. Kol ženily se, vdávaly se páry – pan Alois chodil dál za pannou Mári. I pánům rodičům byl přiveden, k obědu pozván, jak se patří. Pan Alois u nich zůstal u nich celý den, byl při chuti a pil a jedl za tři. Jím unešena byla milostpaní i panna Mári, a tak chodil za ní. Pan Alois, krásy ctitel veliký, sem chodil v neděle a svátky. Horoval pro švestkové knedlíky, pro halušky a najmě karbonátky – 101 a vůbec jen pro Penáty a Láry horoval vroucně ženich panny MáriiMári. Jí vyznával svou lásku řadou let, a vždy jen rozplýval se před ní. Čím dál, tím častěj’ zván byl na oběd, směl přicházeti pak i ve dny všední – pro rodinný ten život láskou hárá nadšené srdce pana aktuára. Moc měl pan Alois pannu Mári rád, a jeho láska rostla s lety. Chodíval s drahou pannou kolikrát, když byla neděle, i na výlety. Byl snílek, nikdy nešel bez kytáry – ó, miloval pan Alois pannu Mári! Pan Alois často do extáze pad’, jak na březovou lávku sednou. A začal blouznit, začal horovat, až půjdou spolu na ohlášky jednou – „A kdy to bude, Alois?“ ona děla. Nevěděl on, ni ona nevěděla. Pan Alois mluvil, jak by z knihy čet’, div ona naslouchati stačí. Za pannou věrně chodil patnáct let, a za tu dobu nestala se mladší. Již naděje se rozplývaly v páry – ó pane Aloisi! ó panno Mári! Patnáctkrát vesnou omládla ta zem, patnáctkrát bylo jaro v kraji, 102 co panna Mári s panem Aloisem si o své věrné lásce povídají – pan Alois, – bůh ví, jak to navlék’ osud – div, na ohlášky času neměl dosud. Za pannou Mári chodí věrně dál, od ní by neupustil za nic. Jeť ona věrný jeho ideál, on věrný, teď už trochu letný panic. Však dosud planou čisté lásky žáry i v panu Aloisu i v panně Mári. Pan Alois mluví, jak by z knihy čet’, a dosud lavička je vábí, kde sedávali něžně řadou let, kde zpívali jim slavíci a žáby, pan Alois posud, když tu spolu sednou, blouznívá o tom, jak se vezmou jednou..... „Kdy, Alois, kdy?“ se panna Mári ptá. A láskou srdéčko ji bolí. A stydlivě mu časem zašeptá, že do výbavy dali se jí moli... Podzimním vzduchem táhnou vlhké páry – jde z procházky pan Alois s pannou Mári..... 103