MILOSTIVÁ JEDE DO LÁZNÍ.

MILOSTIVÁ JEDE DO LÁZNÍ. (1913)
Nadešel den kvílení a nářků, muk a hrůzy, zděšení a běd – spaste duši, co se děje, jářku? Ze základů boří-li se svět? Město je-li zachváceno morem, že ten divý poplach vůkol zní? Ach ne, však cos horšího to skorem: milostivá jede do lázní... A to okamžik je zlý a strašný, jak o soudu posledního dne. kufryKufry, koše, škatule a brašny všude, kam jen oko pohledne, a v té vřavě, která všecky zmámí, nošeny do předsíně i z ní další kufry, škatule a krámy – milostivá jede do lázní... Milostpán dnes doma neobědvá, vyštván, chudák, na ulici dnes, vždyť již od kolika dní tu jedva měl nač sednout. Hleděl do nebes ustrnulý – jsou již muži tací, ustrašení, plaší, nerázní, kde je křiku, jak při licitaci – milostivá jede do lázní. Po obědě zas je chvíli doma, starostlivě u těch kufrů dlí, naftalinu vůně povědomá zamořila pusté obydlí 31 a v té domácnosti prázdné, chudé, až choť drahá povykročí z ní, on sám jen s tím naftalinem zbude – milostivá jede do lázní. Vůní tou i něhou lásky opit hlavu sklání volky nevolky, jme se věrné družce svojí klopit papírovou měnu z tobolky, a ty papírky jsou milé, vábné, v to i zlato milým zvukem zní – milostivá se stolu je shrábne, milostivá jede do lázní. Vůz již čeká – Katy, Máry, Fany, oddaný a věrný personál jako divý lítá na vše strany, snáší kufry, vaky a tak dál. „Katy, tohle, Máry, tohle –“ zprudka do toho hlas velitelčin zní, pobádá a ku pospěchu nutká – milostivá jede do lázní. A vše lítá, běhá shora, zdola, Katy, Fany stačit nemohou, Máry ještě z okna cosi volá – celá ulice je na nohou. Možná, ještě v poslední té chvíli že se všechno všudy poblázní – ale ne, vůz k nádraží již pílí: milostpaní jede do lázní... 32