POLYKRATŮV PRSTEN.
(1913)
V létě bylo, den byl parný, žhoucí,
zdálo se, že slunce přímo blázní –
nejlíp doma při tom špačky tlouci,
neb osvěžit se někde v lázni.
Pan X., kterýž skromně nepřeje si,
plným jménem skvít se v básni této,
ženu měl na letním bytě kdesi,
s dětmi trávila tam parné léto.
Dnes je pátek, zítra o sobotě
pan X. hodlá vypravit se za ní,
jak se sluší na něžného chotě,
kterýž oddán byl své milostpaní.
Ano, zítra vláček unese ho
k ní do chladivého stínu parku –
zítra! – dnes však zatím bude z něho
do večera, možná, kousek škvarku.
Těžko se v té dusné Praze dýše,
nikde stínu, úlevy, ni chládku,
slunce jako blázen praží s výše,
jakož řečeno již na počátku.
Pan X., vedrem zpotiv se jak štěně,
měl sám doma strašně dlouhou chvíli,
bylo mu tak smutno, opuštěně,
ani zívati již neměl síly.
68
Bylo mu tak unyle a zpráhle,
trápila jej nuda zlá a hrozná –
Bráník se mu kmitl myslí náhle:
pojede tam, ať to jednou pozná!
Slyšel o tom všelijaké zprávy,
že tam lázním Ostende se říká,
že se příjemně tam půldne ztráví –
usmyslil si jeti do Bráníka.
Parníček byl nabitý a plný,
přemnohým se rovněž koupat chtělo –
achich, kéž v ty stříbropěnné vlny
již již vhroužit mohl svoje tělo!
Vhroužil se tam do voděnky chladné,
bylo mu tak příjemně a blaze,
v boží přírodě hned s něho spadne
únava, jež týrala ho v Praze.
Pohroužil se v bystrou Vltavěnku,
kteráž teče kol bránických luhů,
svěží koupel i sám pobyt venku
panu X. šly znamenitě k duhu.
Ve voděnce shlédnul nymfu jakous,
bylo jich tam, všelijakých, na sta,
do té by se málem býval zakous’, –
co však je nám po tom? Nic. A basta!
Pan X. jen se obdivoval trošku
svůdné nymfě, krásu její chvále,
nic víc. Bože, rád měl útlou nožku,
něžné ramínko, šíj a tak dále.
69
Nadšeně zřel na zjev lepé víly,
v tom však ztrnul – pane, jaké hoře:
snubní prsten sjel mu v oné chvíli –
Polykratův prsten, spadlý v moře!
Snubní prsten, zlata proužek tenký,
v němž vyryty monogram a datum,
ležel u dna bystré Vltavěnky,
navždy ztracen – těžce mstí se Fatum.
Svezl se mu s prstu, ztracen leží
na dně Vltavy, kdes ve prohlubni –
potápěče sežene tu stěží,
aby našli prsten jeho snubní!
Zmizel, mrcha, ve Vltavě řece.
Pan X. tváří se jak zmoklá ovce,
těžce náhlým hořem raněn vece:
„Běda! Ó!“ i jiné citoslovce.
Najednou měl po náladě, zvolna
strojí se a v úzkostech se potí,
otázka jej mučí těžká, bolná:
co jen zítra řekne drahé choti?
Sedne na parníček, jede zpátky
k učouzené, stověžaté Praze –
hrom aby vzal tenhle výlet krátký,
zaplacen byl věru příliš draze!
Pan X. bál se cestou, že dnes doma
neusnul by, v duši těžký nelad.
Hospůdka jej láká povědomá.
Stojí, váhá, nevěda, co dělat.
70
Pan X. v duši sváděl těžké půtky,
slyšel šum a hukot jako z ůluúlu –
rozhodl se zajít do hospůdky,
aby zapil svoji dnešní smůlu.
Cosi jej tam živou mocí nutí –
s hořem svým se tedy dovnitř utek’.
Blahoslavené to rozhodnutí,
třikrát blahoslaven mužný skutek!
Sedl za stůl, znaven hořkou cestou,
napil se a truchle hleděl ke dnu,
dal si druhou, dal si pátou, šestou,
potom, na tu lítost, ještě jednu.
Jedenáctá bila s pražských věží,
pan X. chmurné dumy přede v hlavě,
těžký žal na jeho duši leží –
ach, ten snubní prsten ve Vltavě!
A jak dumá, náhle před ním stane
prostý muž, jenž košík na stůl složí:
„Ančovičky – poroučíte, pane?
čerstvý matjes, všechno prima zboží!“
Pan X. neví stále, kterak přečká
dnešní noc, když osud zlý jej zloupil
o prsten... Což, měl chuť na slanečka,
tož to prima zboží tedy koupil.
Rozpůlily ruce jeho dělné
matjesa, a nadivno tu zraku,
je to přímo neuvěřitelné,
daleko to není od zázraků –
71
Pan X. žasnul, dumy jeho teskné
v úsměv blažený se rozplývaly,
v nitru matjesa se cosi leskne,
považme si, zlatý kroužek malý.
Pan X. matjesa již nedokrájí,
vezme prsten, dokola jím točí,
připadá mu, že je v sedmém ráji,
vděčně k nebi zvedá zbožné oči.
Vidí, vidí monogram i datum,
poznává svůj prsten manžel věrný –
komu přeje Osud čili Fatum,
štěstí najde potmě, bez lucerny.
72