BOHATÝR.

BOHATÝR. Smutná humoreska. (1912)
Pan rytíř nemá pokoje, o svaté válce dumá, – i on se vydá do boje, ač v levé noze dnu má. Na Saraceny, na vrahy křesťanstvo brousí zbraně, pan rytíř dost má odvahy se taky pustit na ně. Pan rytíř bývá zdlouhavý v ledačem, co kdy kutí, však co teď vzal si do hlavy, provede s ráznou chutí. Ej, nekřesťany pohubí, chvilky by nerad propás’, nějraděj’ v krvi vrahů by se brodil hned až po pás! Drátěnou košili si hned i jiné prádlo chystá rytířstva všeho čacký květ, bohatýr-podagrista. Života nečinného syt, rek bez bázně a hany, meč kázal ostře nabrousit na vrahy, na pohany. 46 Statečně s nimi dá se v boj, a v prach je zdeptá všecky, ty Saraceny-vrahy, oj, pobije jako pecky! Do města zajel k pasíři – hned na brnění míru vzal mistr panu rytíři, chrabrému bohatýru. Rek hotoví se na tu dál, je nákladná to cesta, vyzvedl v bance kapitál i s úroky, pět ze sta. Pořídil sobě kopí, štítštít, na přílbu chochol nový, ostruhy dal si vyleštit – však on těm vrahům poví! Ej, strach a hrůzu pustí v ně, je rozpráší jak plevy, až s nahým mečem rekovně v jich zástupu se zjeví! Ač trápen někdy bývá dnou, rád bojovný meč tasí, jak pohani jej zahlédnou, hned bude po nich asi! Chtěl vrahům vzdorovat i dně, v boj příští směle patřil, když v apatyce důkladně se na to zaopatřil. 47 Tu rozhlížel se kol a kol, zlé starostí nes’ břímě: arniku koupil, diakol i menthol proti rýmě. I jeleního loje kus na cestu si tu koupí – náš bohatýr-podagricus byl kavalír ne skoupý. I vaseliny s dostatek pro všechen případ možný vzal s sebou statečný náš rek a rytíř vpravdě zbožný. I turistické náplasti potřebí bude: totiž, tam daleko kdes od vlasti snad s nákupem je potíž. Na všechny vzpomněl svízele té cesty, na překážky, a řek’ si, trochu nesměle, i o doverské prášky. I kokain vzal, kdyby jej bolely cestou zuby – teď, pohane, své spásy dbej, než bohatýr tě zhubí! Pas vyzvedl si na cestu, vyzbrojen k dálné pouti – však nechává zde nevěstu, což reka velmi rmoutí. 48 Nevěsta jeho byla „fon“ a dvacet let jí bylo, vážila dvakrát víc než on: stodevatenáctsto devatenáct kilo. Pan rytíř má ji tuze rád, hned po svém věrném meči, však s sebou nelze si ji brát pro výdaje i řeči. Jde rozloučit se s drahým tím svým pokladem, a v duši byl dojat mocným pohnutím, jak ostatně se sluší. Pan rytíř hlavu uklání, a žal mu srdce tíží: ó ach, i suché loupání se ozvalo mu v kříži. Jej chvátí bolest převelká, a těžce vzdychne, ana tu holubiným nářkem lká mnohovážená panna. Ctná děva úpí dojata a srdéčko ji bolí, – absolvovala děva ta kurs dramatické školy. (To proto jen, že, jak se ví, a jakož známo v kraji, prý vždy adeptky herectví se spíš než jiné vdají.) 49 Proud slzí tekl přehojný... „Nevěsto ctná a drahá, již tedy musím do vojny na sveřepého vraha!“ Ctná děva smutně zavzdychá a, slzy v očích, zírá na svého pana ženicha, chrabrého bohatýra. „Můj bohatýre předrahý,“ zašepce v hořkém trudu, „jdeš na pohany, na vrahy, a já tu sama zbudu!“ Do očí jemu pohlíží a v srdci hoře živí: „Oh, jestli tobě ublíží Saracen, pohan divý!“ „Rozsekám vraha na nudle!“ rek těší děvu svoji, jež, oči pláčem zarudlé, se o miláčka bojí. Myšlenka hrozná zarmoutí tu děvu plnou citu: „Však hlavu-li tam srubnou ti, co já, ach, počnu si tu!“ „Mlč, hloupá, nic se nestrachuj!“ Zrak její slza rosí: „Ó drahý bohatýre můj, a řežou prý i nosy!“ 50 „I neplač, hloupá!“ vroucně jí a něžně rytíř vece, ji sladkou těše nadějí. „No, tak už neplač přece!“ Kdo neprožil, ten nevěří, co k hovoru tu látky. Pan rytíř již byl ze dveří, zas ještě přišel zpátky. A zašeptal ten muž a rek, horoucí láskou veden: „Jen jeden ještě polibek!“ A zas: „A ještě jeden!“ Ctná děva slzy v očích svých a v ruce knihu měla – „Na něco málem byla bych tu smutná zapomněla! Jeť na mém srdci krutá tíž – ach, kdo ví, kdož ví, ke mně kdy, reku můj, se navrátíš z té nekřesťanské země – Jdeš v Saracenů divou zem, kde číhá lest a šalba: ó podepiš se mi tu sem, na tuhle stránku alba!“ Pan rytíř – (což jsou potíže s tím psaním – !) vzdychnul tiše – to byl od „Města Paříže“ památník nový, z plyše. 51 Brk do rekovné ruky vzav, on tedy do té knížky jí zhotovil svůj autograťautograf: tři bohatýrské křížky. Oř věrný dole pod hradem již netrpěliv řehce – bohatýr se svým pokladem se rozloučil, ne lehce. Pan rytíř smutně v dálku táh’ a zmizel v lesním stíně – – byl dlouho, dlouho na cestách v daleké Palestině. Posílal vzkazy do vlasti, vzkazoval o své touze: o arniku i náplasti též je prý tamo nouze. O různé vzkázal nesnázi, o mnohé strázni smutné, i vaselina dochází – – A pak jako když utne. Nadarmo z hradu vikýře v dál smutná děva hledí – nevidět pana rytíře! Co je s ním, bozi vědí! Nadarmo denně zas a zas ke hradní věži stoupá, jen v duchu slýchá drahý hlas: „No mlč’ a neplač, hloupá!“ 52 Pan rytíř zatím jako lev se bil v té divé vojně, proléval udatně svou krev, i vrahů pobil hojně. StotřicetšestSto třicet šest jich srubal, ej, že sám se tomu diví, až skolil naposled i jej Saracen jeden všivý. To vrah byl vskutku sveřepý, a bez jemnějších mravů, když pro nic za nic rozštěpí hned ve dví cizí hlavu! Meč saracenský jen se zved’, a hlava byla v půli – – pan rytíř proto nemoh’ zpět i při nejlepší vůli. A jeho děva... ach, je z ní jen stín! Zrak v slzách koupá, a stále jen jí v duši zní to něžné: „Neplač, hloupá!“ Pomalu, tiše odkvétá a stesk jí srdce svírá, vzpomíná marně po léta na svého bohatýra. Chudinka smutná!... Po čase jak zašlý sen vše bylo – tím velkým hořem spadla se o celých šestnáct kilo. 53 Na svého pana ženicha si vzpomínává tiše, a celý život provzdychá nad památníkem z plyše... A vzpomíná, co bylo kdys, a hledí do té knížky, a líbá drahý rukopis, tři bohatýrské křížky... 54