Pan rytíř nemá pokoje,
o svaté válce dumá, –
i on se vydá do boje,
ač v levé noze dnu má.
Na Saraceny, na vrahy
křesťanstvo brousí zbraně,
pan rytíř dost má odvahy
se taky pustit na ně.
Pan rytíř bývá zdlouhavý
v ledačem, co kdy kutí,
však co teď vzal si do hlavy,
provede s ráznou chutí.
Ej, nekřesťany pohubí,
chvilky by nerad propás’,
nějraděj’ v krvi vrahů by
se brodil hned až po pás!
Drátěnou košili si hned
i jiné prádlo chystá
rytířstva všeho čacký květ,
bohatýr-podagrista.
Života nečinného syt,
rek bez bázně a hany,
meč kázal ostře nabrousit
na vrahy, na pohany.
Statečně s nimi dá se v boj,
a v prach je zdeptá všecky,
ty Saraceny-vrahy, oj,
pobije jako pecky!
Do města zajel k pasíři –
hned na brnění míru
vzal mistr panu rytíři,
chrabrému bohatýru.
Rek hotoví se na tu dál,
je nákladná to cesta,
vyzvedl v bance kapitál
i s úroky, pět ze sta.
Pořídil sobě kopí, štít,
na přílbu chochol nový,
ostruhy dal si vyleštit –
však on těm vrahům poví!
Ej, strach a hrůzu pustí v ně,
je rozpráší jak plevy,
až s nahým mečem rekovně
v jich zástupu se zjeví!
Ač trápen někdy bývá dnou,
rád bojovný meč tasí,
jak pohani jej zahlédnou,
hned bude po nich asi!
Chtěl vrahům vzdorovat i dně,
v boj příští směle patřil,
když v apatyce důkladně
se na to zaopatřil.
Tu rozhlížel se kol a kol,
zlé starostí nes’ břímě:
arniku koupil, diakol
i menthol proti rýmě.
I jeleního loje kus
na cestu si tu koupí –
náš bohatýr-podagricus
byl kavalír ne skoupý.
I vaseliny s dostatek
pro všechen případ možný
vzal s sebou statečný náš rek
a rytíř vpravdě zbožný.
I turistické náplasti
potřebí bude: totiž,
tam daleko kdes od vlasti
snad s nákupem je potíž.
Na všechny vzpomněl svízele
té cesty, na překážky,
a řek’ si, trochu nesměle,
i o doverské prášky.
I kokain vzal, kdyby jej
bolely cestou zuby –
teď, pohane, své spásy dbej,
než bohatýr tě zhubí!
Pas vyzvedl si na cestu,
vyzbrojen k dálné pouti –
však nechává zde nevěstu,
což reka velmi rmoutí.
Nevěsta jeho byla „fon“
a dvacet let jí bylo,
vážila dvakrát víc než on:
sto devatenáct kilo.
Pan rytíř má ji tuze rád,
hned po svém věrném meči,
však s sebou nelze si ji brát
pro výdaje i řeči.
Jde rozloučit se s drahým tím
svým pokladem, a v duši
byl dojat mocným pohnutím,
jak ostatně se sluší.
Pan rytíř hlavu uklání,
a žal mu srdce tíží:
ó ach, i suché loupání
se ozvalo mu v kříži.
Jej chvátí bolest převelká,
a těžce vzdychne, ana
tu holubiným nářkem lká
mnohovážená panna.
Ctná děva úpí dojata
a srdéčko ji bolí, –
absolvovala děva ta
kurs dramatické školy.
(To proto jen, že, jak se ví,
a jakož známo v kraji,
prý vždy adeptky herectví
se spíš než jiné vdají.)
Proud slzí tekl přehojný...
„Nevěsto ctná a drahá,
již tedy musím do vojny
na sveřepého vraha!“
Ctná děva smutně zavzdychá
a, slzy v očích, zírá
na svého pana ženicha,
chrabrého bohatýra.
„Můj bohatýre předrahý,“
zašepce v hořkém trudu,
„jdeš na pohany, na vrahy,
a já tu sama zbudu!“
Do očí jemu pohlíží
a v srdci hoře živí:
„Oh, jestli tobě ublíží
Saracen, pohan divý!“
„Rozsekám vraha na nudle!“
rek těší děvu svoji,
jež, oči pláčem zarudlé,
se o miláčka bojí.
Myšlenka hrozná zarmoutí
tu děvu plnou citu:
„Však hlavu-li tam srubnou ti,
co já, ach, počnu si tu!“
„Mlč, hloupá, nic se nestrachuj!“
Zrak její slza rosí:
„Ó drahý bohatýre můj,
a řežou prý i nosy!“
„I neplač, hloupá!“ vroucně jí
a něžně rytíř vece,
ji sladkou těše nadějí.
„No, tak už neplač přece!“
Kdo neprožil, ten nevěří,
co k hovoru tu látky.
Pan rytíř již byl ze dveří,
zas ještě přišel zpátky.
A zašeptal ten muž a rek,
horoucí láskou veden:
„Jen jeden ještě polibek!“
A zas: „A ještě jeden!“
Ctná děva slzy v očích svých
a v ruce knihu měla –
„Na něco málem byla bych
tu smutná zapomněla!
Jeť na mém srdci krutá tíž –
ach, kdo ví, kdož ví, ke mně
kdy, reku můj, se navrátíš
z té nekřesťanské země –
Jdeš v Saracenů divou zem,
kde číhá lest a šalba:
ó podepiš se mi tu sem,
na tuhle stránku alba!“
Pan rytíř – (což jsou potíže
s tím psaním – !) vzdychnul tiše –
to byl od „Města Paříže“
památník nový, z plyše.
Brk do rekovné ruky vzav,
on tedy do té knížky
jí zhotovil svůj autograf:
tři bohatýrské křížky.
Oř věrný dole pod hradem
již netrpěliv řehce –
bohatýr se svým pokladem
se rozloučil, ne lehce.
Pan rytíř smutně v dálku táh’
a zmizel v lesním stíně – –
byl dlouho, dlouho na cestách
v daleké Palestině.
Posílal vzkazy do vlasti,
vzkazoval o své touze:
o arniku i náplasti
též je prý tamo nouze.
O různé vzkázal nesnázi,
o mnohé strázni smutné,
i vaselina dochází – –
A pak jako když utne.
Nadarmo z hradu vikýře
v dál smutná děva hledí –
nevidět pana rytíře!
Co je s ním, bozi vědí!
Nadarmo denně zas a zas
ke hradní věži stoupá,
jen v duchu slýchá drahý hlas:
„No mlč’ a neplač, hloupá!“
Pan rytíř zatím jako lev
se bil v té divé vojně,
proléval udatně svou krev,
i vrahů pobil hojně.
Sto třicet šest jich srubal, ej,
že sám se tomu diví,
až skolil naposled i jej
Saracen jeden všivý.
To vrah byl vskutku sveřepý,
a bez jemnějších mravů,
když pro nic za nic rozštěpí
hned ve dví cizí hlavu!
Meč saracenský jen se zved’,
a hlava byla v půli – –
pan rytíř proto nemoh’ zpět
i při nejlepší vůli.
A jeho děva... ach, je z ní
jen stín! Zrak v slzách koupá,
a stále jen jí v duši zní
to něžné: „Neplač, hloupá!“
Pomalu, tiše odkvétá
a stesk jí srdce svírá,
vzpomíná marně po léta
na svého bohatýra.
Chudinka smutná!... Po čase
jak zašlý sen vše bylo –
tím velkým hořem spadla se
o celých šestnáct kilo.
Na svého pana ženicha
si vzpomínává tiše,
a celý život provzdychá
nad památníkem z plyše...
A vzpomíná, co bylo kdys,
a hledí do té knížky,
a líbá drahý rukopis,
tři bohatýrské křížky...